Feminismus jako buržoazní nástroj vykořisťování

Kapitalismus dnes ve světě jako ekonomická forma dominuje. Na rozdíl od předchozích forem vykořisťovatelských systémů je však velmi proměnlivý a je ve způsobech podrobení pracujícího člověka mimořádně nápaditý a variabilní. To ztěžuje orientaci běžného člověka v možnostech boje za svá práva. Co jedince utlačovalo před dvaceti lety, se dnes už nepoužívá a než je odhalen dnešní způsob nátlaku, vymyslí buržoazie novou metodu a stávající bezpráví s velkou pompou odstraní. Z hlediska boje za práva pracujícího můžeme klidně prohlásit, že to byly zlaté časy, kdy bylo možné ukázat prstem na panského drába, který naše předky hnal bičem do roboty. Tehdy bylo jasné, kdo je kdo. Bylo jasné, proti komu je třeba bojovat.

Mezi velmi účinné způsoby kapitalismu, jak odvést pozornost pracujícího člověka od snahy vzdorovat vykořisťování, patřily ve dvacátém století nacistické praktiky. Obvinění židů či cikánů z viny na ekonomickém úpadku přineslo kapitalistům mnoho užitečného. Jednak se lidé zaměřili ve své nenávisti na falešný cíl a takříkajíc neotravovali továrníkům život věčným stávkováním a pak bylo možné využít otrockou práci lidí v koncentračních táborech a okupovaných zemích. Tato metoda však po druhé světové válce aspoň v Evropě ztratila na čas svou použitelnost a než se na zvěrstva holokaustu zapomene, musí kapitalismus hnát lidi do práce jiným způsobem. Popíšeme si jednu (nikoliv však jedinou) z velmi účinných metod, která se zejména v Evropě značně rozšiřuje a není proti ní prakticky žádné právní ani fyzické možnosti obrany.

Dvacáté století přineslo do politiky nový fenomén, kterým je feminismus. Ve svém počátku, který sahá ještě o století hlouběji, se feminismus jevil jako velmi sociální a osvobozující hnutí. I přes toto zdání však byl chybně nastaven již od počátku. K pochopení celého kontextu feminismu je třeba vyjít z předchozího systému. V původní feudální společnosti byla role muže a ženy jen málo modifikovaná proti jiným kulturním a hospodářským systémům. Aristokracie, která potřebovala dostatek nevolníků, musela ve společnosti udržovat model rodiny, která dokázala nejen produkovat dostatek nových nevolníků, ale zároveň uvolnila co největší počet lidí pro práci na feudálních statcích. Muž tedy musel být zbaven veškeré povinnosti v domácnosti, aby mohl pracovat na panském. Rozdělení práce na mužské a ženské vycházelo tedy nejen z biologické přirozenosti člověka, ale i z potřeb šlechty. Ta pro své otrocky pracující nevolníky potřebovala levný a dostupný servis, který představovaly ženy nevolníků. Na rozdíl od otroka, kterého je třeba živit, šatit, případně i léčit, aby mohl pracovat, nevolnický systém fungoval bez této starosti. Žena zajistila chod domácnosti nevolníka i produkci dalších nevolníků a šlechta neměla žádnou starost o dostatek svých výrobních sil. Muž-nevolník byl oním strojem, tedy věcí a majetkem šlechty, ke kterému žena nevolníka provozovala servis a údržbu stejně, jako dnes provozujeme údržbu nějakého stroje v továrně.

Kapitalismus však potřeboval pro svůj zisk něco zcela jiného a situace se koncem devatenáctého století začala radikálně měnit. Práci začaly nahrazovat stroje a lidí byl nadbytek. Rození dětí, jako zdroj pracovní síly, se stává nepotřebné a na rozdíl od nevolníka, je jeden dělník kdykoliv nahraditelný stovkou jiných, kteří čekají nezaměstnaní za branou továrny. Práci konají stroje a jejich servismanem se stává muž-dělník. Lidem v soukromém životě však nadále přetrvávají zvyklosti a tradice z minulé kultury a rodina bez ohledu na kulturní souvislosti potřebuje z něčeho žít. Snižující se mzdy dělníka nestačí uživit rodinu a do přímého pracovního procesu se musí zapojovat i ženy a práceschopné děti. Z dřívějších dob však přetrvává zvyklost, že žena zajišťuje domácnost, což je v časové kolizi s externím zaměstnáním. Jednoduše řečeno buď se doma vaří, pere a uklízí, nebo se jde do zaměstnání, ale obojí nejde. To je historický moment, kdy vznikají první ženské demonstrace. Asi nejznámější je stávka newyorkských švadlen v roce 1908. První podobné protesty sice známe z dob již o půlstoletí starších, ale tehdy ještě neměly tak masový charakter a neměly vliv na formování nových politicko-ekonomických souvislostí. Dnes je tato historická událost připomínána jako impuls k emancipaci žen, symbol boje za práva žen a počátek úsilí za zrovnoprávnění ženy. Je otázkou, s kým se ženy chtěly zrovnoprávnit, když ve stejnou dobu muž prakticky žádná práva neměl. Dřel 12, někdy i 16 hodin 6 dní v týdnu v továrně za mzdu, která nestačila na živobytí a jedinou útěchou byl alkohol. Jakákoliv revolta se trestala propuštěním z práce, nebo vězením. Jednalo se samozřejmě i o volební právo. Zde skutečně byl rozdíl mezi muži a ženami v neprospěch žen. I tento rozdíl je však relativní, když si uvědomíme, za jakých podmínek může být i dnes v 21. století občan USA voličem. Podmínka bezdlužnosti a bezúhonnosti vylučuje z voličství stále více osob, paradoxně více mužů a to hlavně černých. V USA takto nesmí k volebním urnám přibližně 10 milionů osob, které by se v případě bezdlužnosti účastnit voleb směly. Bohatí tak vylučují z volebního práva ty, které sami ožebračili. Tehdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století však šlo o volební právo a politickou rovnoprávnost z důvodu snahy přibráním žen mezi voliče početně převážit buržoazii při hlasování. Má s tím co dělat sociálně demokratická teze, že všeobecné volební právo zaručí socialismus, protože pracujících je víc než buržoazie.

Už v počátku je však celé pojetí tzv. emancipačního procesu postaveno chybně. Všimněme si hned několika naprosto opomenutých faktů. Buržoazní vlastník výrobních prostředků, které budoval z nadhodnoty odcizené pracujícímu, dával svému zaměstnanci mzdu tak malou, že už neuživil svou rodinu. Žena takto postiženého dělníka místo boje za vyšší mzdu svého vykořisťovaného muže a tedy vyšší příjem své rodiny a tedy i osvobození sebe sama od tovární práce (!), jde pokorně do továrny nechat vykořisťovat i svou osobu a nakonec ještě bojuje proti svému muži, který už nemůže navyšovat svoje pracovní nasazení, které tehdy bývalo i 16 hodin denně 6 dní v týdnu. Spolu s požadavkem zkrácení pracovní doby a požadavkem rovného příjmu mužů a žen mělo být výsledkem více volného času za udržení stejného, nebo vyššího příjmu rodiny. Skutečným výsledkem však bylo nakonec zkrácení pracovní doby z 16 až na 8 hodin, ovšem do zaměstnání musí chodit muž i žena, takže celá rodina odvádí opět 16 hodin práce denně s tím, že domácí práce se vlastně stala druhým úvazkem, kvůli kterému se doma oba pobijí. Dochází k celospolečenskému rozpadu rodiny a znemožnila se tak dělba práce v rodině, která vždy ulehčovala jakoukoliv činnost včetně domácích prací. Lidé tehdy takto samozřejmě nemysleli. Byli zvyklí na feudální poměry a neodporování panstvu. Proto při nedostatku financí zapojili do pracovního poměru všechny síly. Kapitalismus naboural nejen feudální přežitky, což by se ještě dalo odpustit, ale naboural i biologicky přirozenou strukturu rodinné společnosti, ke které se, ať to zní jakkoliv provokativně, stavěl feudalismus s větším respektem. Kapitalismus postavil muže a ženu ekonomicky do stejné pozice, čímž jim vnucuje i stejné rodinné pozice, které však biologicky nikdy nebyly a nikdy nemohou být stejné. Kapitalismus se tak snaží popřít miliardy let evoluce pohlavního dimorfismu a postavil muže a ženy vedle sebe nikoliv jako partnery, ale jako konkurenty. Ženy pochopitelně v pracovním procesu již od prvních momentů musely cítit frustraci, nedocenění a ponížení, protože byly zařazeny do procesu, který jim biologicky přirozený není a konkurovat mužům bylo pro ně prakticky nemožné. Své nižší mzdy si vykládaly jako diskriminaci. Nepochopily, že pro továrníka není rozdíl mezi mužem a ženou. Dělník v továrně je jen položka, stejně jako stroj, nebo zvíře. Dnes je nám vnucována představa, že továrník platil ženám menší mzdu z důvodu snahy ženy diskriminovat, nebo ponižovat. Továrník však nad ničím takovým nikdy nepřemýšlel. Dělníci byli pro něho bezpohlavní individua a dělit mzdy na ženské nebo mužské by pro něj byla ztráta času. Všimněme si, jak v boji za rovnoprávnost zcela zmizel boj za rovné podmínky pracujících dětí, které dostávaly mzdu ještě nižší než ženy. Už z toho musí být jasné, že do dnešních dnů extrapolovaná otázka emancipace žen nesouvisí se skutečným bojem za práva lidí, ale jedná se o nesmyslné vytržení žen z kontextu celé společnosti jako cosi výjimečného. Typické jsou stereotypní slovní obraty používané novináři, kdy při popisu událostí s tragickými následky se takřka vždy píše stylem: Na místě bylo X zraněných (mrtvých, postižených …), z toho Y žen. Jako kdyby ženu bolela zlomená noha více, než muže.

V médiích se tak provádí aristokratizace ženského pohlaví. Smrt stovek či tisíců mužů je statistická položka, jako když se odepisuje zboží ze skladu, zatímco smrt i jedné ženy je tragédie. Veškerá statistická data jsou manipulována tak, aby muž byl vždy slabochem, hlupákem a ubožákem. Neustálý tlak na maximální ponížení mužů má být nástrojem k donucení k poslušnosti. Když muž onemocní, tak je vysmíván a urážen médii prefabrikovanými větami o „rýmečce“, která skolila chlapa. Tyto věty musí poslouchat od sesterského personálu nemocnic i pacienti několik hodin před smrtí. Muž, který ze strachu z ponížení k lékaři nejde, si pak vyslechne, že si hraje na hrdinu a je nezodpovědný. Když muž chce děti, tak je urážen, že chce mučit ženy mateřstvím a když nechce děti, tak je egoista. Když muž vydělá mnoho peněz, tak je urážen, že chlapi to mají jednodušší, a když vydělá málo, tak je zase neschopa. Neexistuje žádná možnost, jak být dobrý. Muž je kategoricky vždy špatný a urážet muže je bráno za naprostou samozřejmost, ne-li povinnost. Muž, který se proti takovým urážkám ohradí, je automaticky ješitný šovinista.

To vše, co bylo výše napsáno, je však jen naprostý počátek dalších změn. Období prvotního feminismu bojujícího za práva žen bylo přerušeno obdobím vzestupu nacionálně orientovaných konfliktů. Krize kapitalistické ekonomiky byla řešena válečně a lidem se jako motivace předhodila národnostní nesnášenlivost. Ne že by tento fenomén neexistoval již dříve, ale poprvé v historii se něco jako nacionalismus stává hnacím motorem ekonomiky. Emoční síla nacionalismu zastínila feminismus do té míry, že se s ním ve větší míře setkáváme až s dvacetiletým odstupem opět až v padesátých letech dvacátého století. Zásadní moment pro změny přinesla nová ekonomická a politická formace, kterou byl socialismus. Ten musel ve svém počátku kulturně konkurovat již dvě staletí zavedenému kapitalismu a tak hnal mnohé změny do extrému, aby ukázal výhody proti kapitalismu. Zde však místo stabilizace rodiny a respektování biologické podstaty rozdílnosti muže a ženy došlo k snaze udělat z muže a ženy jedno a totéž. Institucionalizovala se péče o děti a ženy byly tlačeny do komerčního pracovního poměru mimo domácnost, jako hlavní pracovní náplně dne. Propaganda ženy přesvědčovala, že prát, vařit a uklízet je ponižující. Jako kdyby dělat popeláře, nebo stát v továrně u pásu byla kdovíjaká noblesa a povznášející kariéra. Západ to sice nikdy nepřiznal, ale v rámci závodu se socialistickým blokem nemohl uhnout a musel přistoupit k témuž. Navzdory rozdílným ideologiím se tak západ a východ pustily mimo jiné i do závodu v nivelizaci pozic muže a ženy a to za naprosté ignorace jejich biologicky přirozené rozdílnosti, například rutinérství a tendence ke stereotypizaci činností u žen. Socialistický blok měl výhodu v sociálním systému a institucionalizaci sociální péče jak o děti, tak i o staré a nemocné. To západ nedokázal řešit a ženy západních zemí tak byly postaveny před volbu rodina, nebo kariéra. To v nich vyvolávalo pocit frustrace, kterou dávaly za vinu jak jinak, než svým mužům. Zde již vzniká skutečný zárodek mezipohlavní nenávisti srovnatelné s tou, kterou známe z národnostních vztahů. Z muže a ženy se stávají dvě populace. Už to nejsou biologičtí partneři, kteří by měli kolem sebe vytvářet rodinné prostředí, ale jsou to konkurenti a dva nepřátelské světy. To je však obrovská příležitost pro podnikatelský záměr! A ten kapitalismus nikdy nepromarní.

Rodina v průběhu dvacátého století v euroamerické kultuře pomalu zaniká. Například v roce 2011 se v ČR 41,8% dětí narodilo jako nemanželských a toto procento dále roste. Pádem socialistického tábora se problém přelévá ze západu i na východ, kde je ještě zvýrazněn hospodářskými problémy způsobenými rozpadem předchozího ekonomického systému. Kapitalismus jako výrobní systém nepotřebuje maximum pracovní síly, takže nemá důvod chránit rodinu a už vůbec nepotřebuje hnát obyvatelstvo do vysoké porodnosti. Naopak potřebuje hnát občany do maximální spotřeby. Není předmětem tohoto článku, psát o konzumní společnosti a proto zmíním jen ty části konzumu, které navyšuje kapitalismus prostřednictvím rozbití rodiny. Představme si dvě země se stejně početnou populací, stejnou kulturou, zvyklostmi i ekonomickým potenciálem. V jedné zemi bude žít obyvatelstvo rodinným způsobem, kdy muž a žena s dětmi sdílí jednu domácnost a dokonce žijí v úzké interakci se svými rodiči (prarodiči svých dětí) i dalšími členy širší rodiny (bratranci, sestřenice, tety, strýcové atd.). V druhé zemi se všichni rozvedou a budou žít v oddělených domácnostech a nebudou se stýkat s nikým v rámci rodinných vztahů. Jaký dopad to má na kapitalistickou ekonomiku obou zemí? Země se stoprocentní rozvodovostí bude ekonomicky více než dvojnásobně silnější a její hospodářství bude vykazovat nejméně dvojnásobný hrubý domácí produkt.

Důvod je jednoduchý. Platí se dva nájmy, jezdí ve dvou autech, vše se pořizuje dvakrát. Navíc je v rodině možné vařit a tím ušetřit peníze, protože jeden vaří a druhý může dělat něco jiného. Osamocený dospělý člověk vařením ztrácí čas, který nemůže věnovat jiné činnosti, takže si častěji koupí hotové jídlo, čili opět utratí více peněz. A to je jen začátek. Lidé v zemi bez rodin budou ovladatelnější, názorově více závislí na veřejné propagandě z masových sdělovacích prostředků. Jejich psychika bude narušená nejistotou sociálního prostředí a chyběním stabilního lidského zázemí nezávislého na penězích, takže budou ochotni akceptovat jakékoliv pobídky trhu i politické manipulace jen proto, aby pochytali smítka pocitu nějaké jistoty, nebo uspokojení své nikdy nekončící nejistoty a zejména samoty. Chcete důkaz? Tím je cikánská populace, která odolává jakékoliv snaze o asimilaci a nejeví výrazně tendenci nechat se ovlivnit médii. Důvod je jednoduchý: mají plně zachovanou širokou rodinnou sociální síť. Ta je dokonalou obranou proti vnějším vlivům a umožňuje zachování své filosofie života, ať se nám zdá jakkoliv nepochopitelná. Stejně stabilizačně to funguje i v jiných a od cikánů velmi odlišných kulturách: židovská diaspora, Amišové, Jeniši a mnozí další. Oni všichni odolávají shora diktovaným společenským změnám, protože mají biologicky plně funkční rodinu.

Nyní se konečně dostáváme k roli feminismu v tomto procesu. Pozice muže se paradoxně příliš za staletí nezměnila. Je to stále ten stejný otrok, který musí dřít na svého otrokáře, později aristokracii a nyní buržoazii, nebo chcete-li lidový slovník, tak na velkopodnikatele a oligarchy. Rozdíl je jen v tom, že historicky je dnes nepraktické používat jako donucovací prostředek k práci nějakého hlídače otroků, nebo panského drába. To se sice kapitalismus pokusil částečně obnovit renesancí galejí, které se ve dvacátém století nazývaly koncentračními a pracovními tábory, ale použitelnost tohoto modelu nebyla univerzální. Poslední země, kde se masově provozuje tento způsob hospodářství legálně, jsou Spojené státy americké, ale i tam se to setkává s celopopulační nevolí, protože mezi skoro dva a půl milionu amerických vězňů se můžete dostat i za to, že se vymočíte u silnice. Vězeňství se v USA stalo průmyslovým odvětvím podobně jako v Německu za války nacistické koncentrační tábory. Kapitalismus však potřebuje co nejvíce skrývat svoji podstatu. Všimněme si, že volíme ve volbách poslance, ale vládnou nám nikým nevolení oligarchové. Do novin nám píšou lidé zcela nezávislí na nás občanech. Ekonomiku řídí tzv. neviditelná ruka trhu. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu toho, co není vidět a řídí náš život. K tomu, abychom donutili někoho pracovat na maximum svého výkonu a mohli jej kdykoliv potrestat za sebemenší odchýlení od představ vrchnosti, je nutné využívat donucovací prostředky, které nejsou bezprostředně spjaty s pracovním procesem. Útlak je zprostředkovaný, nikoliv bezprostřední. Je třeba použít něco neviditelného, tedy něco, co leží zcela mimo vládnoucí vrstvu. Tou donucovací silou je rozbitá rodina postavená nepřátelsky proti muži za současné démonizace mužského pohlaví. Muž je zločincem už proto, že si dovolil narodit se mužem a zločince je třeba trestat, nejlépe otrockou prací.

Muž zařazený do pracovního procesu se v případě nevhodných pracovních podmínek, nebo nízké mzdy zvedne a půjde dělat jinam, nebo nebude dělat vůbec. U ženy je to ještě jednodušší o to, že z biologické přirozenosti žena i bez práce najde nějaké živobytí „u někoho“. Množství mladých děvčat bez trvalé práce, které v barevných hadřících a pod tlustou vrstvou make-upu pobíhají celé dny od butiku k butiku je na ulicích plno. Mají zpravidla nějaké pofidérní zaměstnání typu nabízení kosmetiky nebo finančního poradenství kamarádkám, ale ve skutečnosti žijí z jiných prostředků, než ze své práce. Společnost tvořená zcela vzájemně nezávislými muži a ženami je i pro kapitalismus těžko uchopitelná a to zvláště, když si uvědomíme, že na muže tvořící takřka polovinu produktivní populace nefungují dostatečně reklamní pobídky k nákupu nepotřebných nesmyslů, jejichž prodej je v mírových obdobích hnacím motorem kapitalistické ekonomiky. Sami si zkuste čárkovat, kolik reklam v televizi, nebo časopisech je zaměřeno na muže, kolik na ženy a kolik univerzálně. Typickou ukázkou je například reklama na parfém Old Spice pro muže, kde polonahý atleticky stavěný mulat říká: „Zdravím dámy, jak se máme, skvěle? Vypadá váš muž, jako já? Ne! Může vonět jako já? Ano! Měl by používat Old Spice …“. Z reklamy je naprosto jasné, že firma zcela vzdala působení na muže, protože je jim jasné, že jsou to vyhozené peníze a místo toho přemlouvá ženy, aby svému ošklivému a smradlavému ubožákovi koupily přerážeč pachu. Stejně arogantní reklama vůči ženám by byla nepochybně předmětem feministické hysterie pro sexismus. Statistiku vlivu reklamy na muže a ženy nenajdete v materiálech ČSÚ, to si spočítáte sami u televize. Zcela jiná je však situace, pokud si muž a žena pořídí dítě. Na dítě existuje vyživovací povinnost. Ta je sice formálně uzákoněna univerzálně, ale v praxi se vyžaduje až na výjimky výhradně po otci.

Tím vzniká ženě absolutní právo na hmotné zajištění od muže, ale problém je v tom, že muži nevzniká žádné právo vůči ženě. Muž, který zplodil dítě, se stává vydíratelným a v praktickém životě je vydíraná naprostá většina mužů, pokud jsou otci dítěte. Kapitalismus potřebuje hlavně prodávat. Jednou možností, jak a komu prodávat, jsou války. Spustit válku, kdykoliv to ekonomika žádá, však není zas tak jednoduché, jak se zdá. USA se snaží o válku v Evropě už dvacet let a nedaří se. A když už rozpoutají válku na blízkém Východě, tak jim do toho podnikatelského záměru vlezou „protivní Rusáci“. To je smůla. Ale naštěstí pro kapitalismus existují i jiné zdroje a tím jsou nákupůchtivé paničky. Těch je v euroamerickém světě přes půl miliardy! Aby však paničky mohly nakupovat, musí mít finanční prostředky. Ty si zpravidla samy nevydělají a hlavně nejsou ochotny samy vydělat. Základem kola trhu je vztah muže vydíraného ženou přes společné dítě. Společnost rozbitá na dvě odcizené populace mužů a žen využívá historického feminismu k eskalaci nenávisti žen vůči mužům. Je to velmi podobné, jako v době nacismu se vztahem nordické rasy a Židů. Ženám je od malička vtloukáno do hlavy, že muži jsou vykořisťovatelé, tyrani, zločinci, násilníci, gauneři a je třeba proti nim bojovat stejně, jako se kdysi bojovalo proti židobolševickému nebezpečí. Na rozdíl od nacistů a Židů přece jen muž a žena dochází navzdory propagandě ke vztahům, ze kterých se plodí děti. Po odeznění krátkodobého vztahu však zůstává dítě ženě takříkajíc majetkem a základním vydíracím nástrojem.

Zákony kapitalistických společností již většinou neznají pojem rodina a za univerzálního rodiče je považována matka. Ta má také právo na všechny sociální dávky a hlavně výživné (alimenty) vázané na dítě. Jejich účelné využití pochopitelně nikde prokazovat nemusí. Muž nemá žádnou možnost se z tohoto vztahu dostat. Zatímco žena má právo ukončit těhotenství, nebo odložit dítě anonymně do babyboxu, muž ztrácí veškerá práva momentem početí. Ženě tímto momentem vzniká právo na výživné, muži vzniká povinnost platit a tedy i pracovat. K povinnosti však otec nedostává žádná práva. Postihováno není ovšem jen právo muže – otce, ale i právo a přirozená potřeba dítěte, vyrůstat s možností spouúčasti otce na jeho výchově a hodnotovém a morálním formování. Otec je totiž většině euroamerických legislativ znám pouze jako osoba určená k placení výživného. Sebemenší pokus o odpor je považován za projev mužského šovinismu a tresty za špatnou posluhu ženě se rok od roku zpřísňují. Typickou ukázkou je například zabavování řidičského oprávnění mužům, kteří již nedokázali vydělat na alimenty. Tento krok je určen k tomu, aby muž nemohl podnikat a musel si hledat práci u zaměstnavatele. Bez řidičáku pochopitelně i u zaměstnavatele bude plat menší, než má zaměstnanec s řidičským oprávněním. Tím pádem z něj má buržoazie podstatně větší zisk. Kdyby šlo skutečně o právo dítěte na výživu rodičem, pak by musela justice trestat za nízkou mzdu i matku, což zpravidla nedělá. Že však brzy dojde i na ženy, si popíšeme později.

Muž v pozici otce musí pracovat v jakýchkoliv podmínkách a nesmí pracovní proces vynechat. Jinak je bez financí a nezaplacení alimentů je trestné. Žít v domácnosti se ženou ve společnosti, která programově vychovává ženy k nenávisti k mužům či k jejich ryze účelovému využívání, je často nesnesitelné. Pokud by někdo chtěl tomuto tvrzení oponovat, pak nezbývá, než odkázat na statistiku rozvodovosti a její vývoj. V první chvíli při pohledu na data od ČSÚ bude asi každý zmatený. Prakticky 90 procent rozvodů má jako příčinu nic neříkající důvod rozdílnost povah, názorů a zájmů, dále jsou to „ostatní příčiny“ (to je co?), nebo dokonce soud nezjistil nic. Příčiny typu alkoholismus, nebo násilí uvádí ČSÚ jako zcela marginální a to navzdory propagandě, kterou na nás denně valí hromadné sdělovací prostředky. V reálu se za „rozdílností názorů“ skrývá malá ochota mužů přistoupit ženám na jejich médii a reklamami podněcovaná přání. Jakou možnost řešení má muž v této situaci? V domácnosti, kde žena vlivem výchovy a mediální masáže vytváří nesnesitelné domácí prostředí, musí muž zákonitě hledat cestu úniku. Buď nevydrží emočně a ženu prostě zbije, čímž se dopustí trestného činu a skončí ve vězení. Soud nikdy nebude zohledňovat příčinu, ale vždy řeší následek. Šikanovat muže nejen že není pro ženy trestné, ale dokonce je považováno za hrdinství a projev emancipace. Jinou možností pro muže je útěk od ženy. Za to se sice primárně nezavírá do vězení, ale přichází soud a přidělení výživného. Muž tak platí ženě, která jej vyhnala z domácnosti něco, co by se mělo příhodněji nazývat výpalným. Bez zaplacení totiž půjde do vězení. Muž pochopitelně nemá právo na nic, co vyplývá z rodinného života. Soudy sice určují jakési ponižující minimální možnosti styku dítěte s otcem, ale je zcela na vůli ženy, zda soudní nařízení bude respektovat nebo ignorovat. Tresty pro ženy nerespektující soudní nařízení jsou mírné, nebo žádné a ženy jsou si toho velmi dobře vědomy. Navádění dítěte k nenávisti k otce je samozřejmostí. Muž navíc dostává výživné vyměřeno podle výše platu, takže sebevětší plat mu není nic platný, protože peníze soud vždy posune k vydírající matce jeho dítěte. Třetí možností úniku je bezdomovectví. Na lidské trosce si nic nevezme ani soud. Poslední možností úniku z tyranizující domácnosti je sebevražda. Všimněme si, že všechny vyjmenované pokusy o únik z tyranie pokřivených rodinných vztahů ve společnosti narůstají. Roste bezdomovectví mužů (78,5%), nikoliv žen (21,5% viz ČSÚ 2011). Narůstá sebevražednost mužů, nikoliv žen. Narůstá kriminalizace mužského (20498 mužů v říjnu 2017) pohlaví a nikoliv ženského. V říjnu 2017 tvoří 1625 vězněných žen pouhých 7,3 % vězňů v ČR (data Vězeňské služby ČR). Je zarážející, jak dlouho společnost mlčí k faktu, že za stejný trestný čin dostane muž vždy vyšší sazbu než žena. Za některé trestné činy ženy nebývají zpravidla trestány vůbec (křivé obvinění, křivá výpověď, týrání dítěte) a to i přesto, že je páchají častěji než muži a muž by za stejný čin trestaný byl.

Muž však kvůli ponižování manželkou nechce automaticky skončit ve vězení, na ulici nebo s kulkou v hlavě. Proto značná část mužů volí sice ponižující, ale jedinou aspoň trochu lidskou formu řešení a to život v kole soudního vydírání. Berou vícesměnná zaměstnání, pracují přesčasy, neodporují svým zaměstnavatelům, když jim nedávají včas výplatu, nechávají se odírat exekutory, berou si půjčky a snaží se zapomenout u alkoholu. Je to strašný život, který snese plné srovnání s tím, co známe z dob nevolnictví. Nikoliv z plezíru, ale ze snahy o existenční a psychické přežití a o uhájení co nejdůstojnější možnosti podílet se nejen na výživě, ale také na výchově svých dětí zakládají zoufalí a frustrovaní otcové z rozpadlých rodin iniciativy a organizace solidární svépomoci na obranu svých práv a práv svých dětí na oba rodiče, jako je například Unie otců či internetová informační stránka www.stridavka.cz. Podobné organizace nebo hnutí známe i ze zahraničí, například britskou organizaci Fathers 4 Justice, nebo polské Narodowe Centrum Ojcostwa.

Rusko patří k zemím, kde je rozdíl mezi právy mužů a žen nejtvrdší. Zatímco ženy se v Rusku dožívají stejného věku jako v jiných tzv. vyspělých zemích, mužská populace se těší životnímu standardu afrických zemí včetně délky dožití (viz statdata.ru). Zde je na vině ovšem i nikdy nenapravený syndrom z následků druhé světové války, kdy ve výchově chlapců po válce zcela chyběl mužský vzor a dospělí muži naráželi v životě na své výchovou vnucené ženské chování modifikované vlivem mužských hormonů na opilého mužika, někdy neškodně tupého, jindy násilnického. Hyperfeminní Rusko místo ochrany mužského principu výchovy dětí naopak trestalo zmrzačenou masu mužské populace a zakonzervovalo si tak do 21. století hrubý nedostatek skutečných mužů, což ženám samotným spadlo na hlavu a musí si dnes hledat životní partnery v zahraničí. Kdo nevěří, ať si koupí libovolný ruský inzertní plátek, nebo zabrousí na ruské seznamky.

Feminismus se stal zejména v evropských zemích jedním z hlavních donucovacích prostředků k práci. K jeho chodu je nutná každodenní protimužská propaganda směřovaná k ženám i dětem. Pomalu ale jistě se začínáme setkávat s pojmem feminacismus, který lépe vystihuje podstatu feministického hnutí a ukazuje na některé podobnosti s nacismem. Počínající zprofanování feminismu se některé ženy v levicových organizacích snaží zabalit do pojmu socialistický feminismus, nebo také feministický socialismus. Podoba s nacionálním socialismem není náhodná a musí vyděsit každého, kdo ví, kam to v první polovině dvacátého století vedlo. Mnoho žen se výrazu feminismus vzdalo, ale i přes formální slovní odsouzení feminismu v praxi uplatňují maskulicidní ideologii tohoto hnutí.

V mozaice fenoménu feminismu je třeba zmínit i faktor mužů – feministů. Zde je třeba si opět říct, k čemu feminismus slouží. Je to nástroj určený k vykořisťování. Mužům tedy feminismus slouží k vykořisťování jiných mužů. Muž feminista si pomocí žen razí cestu ke kariéře mezi svými konkurenty. Hra na ochránce slabšího je způsobem zvyšování své sociální zdatnosti nejen u lidí, ale i u mnoha jiných sociálně žijících savců (viz. Etologie, Veselovský). Mezi opicemi je to prakticky každodenně se vyskytující jev. Naopak obvinění jiné osoby z utlačování druhých je výborná metoda, jak protivníkovi podrazit nohy. Ženy dělají totéž, když se snaží osahávat každého dostupného kojence ve svém okolí a snaží se tak demonstrovat své ochráncovství a mateřskost. Samozřejmě tak činí falešně, protože dotyčnému osahávanému dítěti to nic příjemného nepřinese. Muži mohou být feministy podvědomě, kdy přirozenou snahu chránit „samičku“ v nepřirozeně velkém a navíc anonymním společenství naší civilizace extrapolují na všechny ženy světa. Politickým feminismem je však kapitalismem vybičovaná hra na ochranu žen, která má vysoce postaveným mužům kapitalistům zaručit bezmeznou poslušnost mužů zaměstnanců. Přes všechny ty vydírací prostředky, které kapitalismus ženám proti mužům nabízí, se tak zaměstnavatel domůže vyšší ovladatelnosti mužských zaměstnanců. Pro zaměstnavatele je z tohoto důvodu také výhodnější zaměstnat muže, než ženu, protože na ženu tyto páky nemá a nemůže se k ní chovat tak bestiálně jako k muži, i když by chtěl. Mezi sociálně nízko postavenými muži je feminismus většinou projevem buď strachu z lynčování, nebo důsledkem výchovy dominantní matkou. První případ je celkem pochopitelný. Je to podobné, jako když ve čtyřicátých letech Žid na ulici uctivě zdravil gestapo. Určitě to nedělal z lásky k třetí říši, ale proto, aby nebyl zabit. Bylo to ze strachu. Pokud muž nechce být předmětem celospolečenské šikany, tak prostě automaticky preventivně odkývá všechna ta obvinění na svou hlavu, jak jsou muži násilníci, zločinci, šovinisti a brutální utlačovatelé žen, kteří celý den nemyslí na nic jiného, než jak ženu co nejkrutěji mučit a vykořisťovat. Muž se tak chrání před útokem žen. Podobně, jako se žid v nacistickém Německu snažil získat čestné árijství, tak se muž feminista snaží získat image ochránce žen před neexistujícím smyšleným útlakem. Jinou skupinou jsou muži vychovaní v rodinách s tvrdým matriarchátem. Takový muž pak zpravidla celoživotně pod pojmem žena identifikuje jen jedinou osobu na světě a tou je jeho matka. Jakoukoliv kritiku chování žen takový muž vnímá jako útok na svou matku. Početnými feministy jsou proto i mamánci, paradoxně sami oběti feminismu. Poslední politicky využívanou skupinou jsou homosexuálové, kteří v rámci své sexuální orientace mohou ve feminismu podvědomě cítit boj i za své pozice a to tím spíše, pokud mají navíc transexuální tendence. Politicky jsou i ti využíváni, ale to je jiné téma, protože homosexuál zpravidla nemá jak být ženou přímo vydírán a jediné, co mu ženy berou, je jen díl z jeho daňového zatížení a to si zpravidla dotyčný neuvědomuje.

Všimněme si, jak se staví společnost k mužům, kteří nejsou vydíratelní, protože nemají děti ani partnerku. Tzv. singles jsou napadáni v médiích a zejména bulvárních webových portálech jako egoisti, mamánci, objevují se často až nepochopitelné nadávky, jako „samožer“ a podobně. Jsou označováni za „buzeranty“ a „teplouše“ a to paradoxně ve společnosti, kde skutečnému homosexuálovi se to říct nesmí. Daňové zatížení bezdětné osoby je rovněž vyšší, takže i bezdětný a nezadaný muž stejně prostřednictvím vyšších daní platí tzv. matkám samoživitelkám jejich náklady na živobytí. Kritika žen je naopak zcela tabuizována. Jakákoliv snaha poukázat na to, že i ženy by měly nést tíhu nákladů na svůj život, se střetává s hysterií srovnatelnou s Hitlerovými nacistickými projevy. Ženy rády opakují klišé naučená z médií o praní, vaření a uklízení, domácích pracích, či jak feministky nedávno vymyslely „reprodukční práci“. Realita je však tomuto krutě vzdálená. Prakticky nepotkáte mladou ženu, která umí vykuchat slepici nebo vyprat v rukách. V době, kdy vaří supermarket a pere automatická pračka a v malometrážním bytě, kde není co uklízet, jsou tyto argumenty výsměchem. Zkusme porovnat ženu z 18. století se současnou situací. Dříve žena pracovala na poli i v domácnosti. Vše vařila z primárních surovin. Pokud chtěla uvařit polévku, tak musela nejdříve slepici od kuřete vykrmit, pak zabít, spařit, oškubat, vykuchat. Zeleninu musela vypěstovat, sklidit a očistit, než ji vůbec donesla do kuchyně. Starala se o deset i více dětí. Prala ručně na valše u potoka nebo v neckách.

Tyto ženy nepáchaly sebevraždy a netrpěly depresemi, to bylo tehdy typické spíše pro staré lidi. Dnešní žena má jedno dítě, kterému navlékne věčně suché pleny a posadí je před video. Dá mu najíst pizzu dovezenou poslíčkem až domů. Prádlo pere automatická pračka na jedno stisknutí tlačítka a i to je námaha, která způsobí deprese a pocit neskonalého vyčerpání. Mateřská dovolená současných matek je standardně prosezená u Facebooku. Pokud někdo chce tyto tvrzení vyvrátit, pak doporučuji návštěvu mateřské školy. Před rokem 1989 nesmělo do školky nastoupit dítě, které nemluví a neumí vykonat potřebu na nočník či záchod. Dnes v mnohých školkách 30% dětí nedokáže vyslovit holou větu, neumí sdělit základní potřebu a kálí do kalhot. To je vizitka pečlivé maminky 21. století, starající se o jediné dítě po dobu tříleté mateřské dovolené. Otec s tím nemá šanci nic udělat, protože pokud není zcela vyhnaný z rodiny, tak musí trávit převážnou část aktivního dne dítěte mimo rodinu v pracovním procesu a na kontakt s dítětem mu zbývá velmi omezený čas a mnohdy i energie. Muži je tak upíráno otcovství a právo na výchovu potomka i v případě, že s matkou svého dítěte žije. Feministky pracujícího otce ještě odmění hláškou, že však muži přece k dětem nemají vztah.

Ale ani to ještě není všechno. Kapitalismus nemá primární záměr rozlišovat muže a ženy. Kapitalismus chce vydělávat. Aby bylo možné vydírat co nejvíce mužů, je třeba mít co nejvíce rozvedených otců. Otcem se logicky nestane muž, pokud neučiní nějakou ženu matkou. Narůstající množství mužů, kteří se ženám vyhýbají, přestože jsou heterosexuální, stojí kapitalismu v cestě k úspěšnému vydírání. Muž bez ženy vyděračky pokud sám nemá potřebu utrácet peníze, nemusí pracovat. Proto je tlak i na bezdětné ženy. Neustále se jim připomínají „tikající biologické hodiny“ a všemožně se jim dává najevo, že jsou vlastně diskriminovány, když nemají dítě. Mimo média je ve společnosti tlak ještě vyšší a v soukromí se od mnohých bezdětných třicátnic dozvíme, že je jejich okolí vysloveně uráží za to, že nemají děti. Tyto ženy pak po třicítce zvýší snahu o nalezení partnera. Muži vystrašení osudy svých kamarádů jsou však v tomto věku již příliš obezřetní na to, aby se nechali sbalit na počkání. Mnohým ženám nezbývá, než si najít jakékoliv oplodnění schopné individuum. Tím si však zadělávají na skutečné problémy, ze kterých samy nemusejí vyjít dobře. Na rozdíl od inteligentního a pracovitého muže se z takto zoufale získaných partnerů nic získat nedá. Ne že by je soudy šetřily, ale pokud se dotyčný utopí v alkoholu, tak z něj nic nedostane ani soudce. Platí totiž, že „Kde nic není, tam ani smrt nebere“. Takto postižené ženy však mají na rozdíl od mužů aspoň tu výhodu, že dosáhnou na státní i jinou společenskou podporu. Na dítě se totiž vyřizuje úplně vše, od předběhnutí ve frontě v obchodě, přes daňové úlevy, dávky při mateřské dovolené až po příspěvek na bydlení. Na rozdíl od muže se na ženu vztahuje bezpočet prvků státní sociální sítě po celý její život a prakticky od narození až do smrti nenarazí žena na moment, kdy by nevěděla, kam si dojít pro peníze. Toto buržoazie neprovozuje ze solidarity k ženám, ale je to tunel na peníze svobodných a nezadaných jedinců, kteří ve vyšší daňové sazbě odevzdají peníze ženám a ty je nákupem odevzdají oligarchům a velkopodnikatelům, tedy buržoazii. Proto také kapitalisté tento štědrý sociální systém podporují. Sociálními dávkami mužům by totiž nevydělali nic, ti neběhají po buticích a kosmetikách a o několik závisláků na automatech se ekonomika neopře.

Celý výše popsaný stav deformace a likvidace rodiny v podmínkách pokročilé kapitalistické společnosti má za následek riziko celkového krachu společnosti. Děti vyrůstající pod výchovou médií, bez rodiny a v unisexuálním hypefeminním prostředí škol nejsou schopny se plně zapojit do života. Pandemicky se rozšířily psychické poruchy vázané už na období dětského věku. Poruchy osobnosti jsou prakticky samozřejmostí. Problémy jsou i s fyzickým zdravím. Klesá schopnost komunikace a práce ve skupině i individuálně. Některé evropské země jsou již zcela závislé na zaměstnancích ze zahraničí, protože některé práce již z domácích není schopen nikdo vykonávat a dokonce se je ani naučit. Kdo nevěří, může zkusit najít v Anglii třeba řezníka, který není cizinec. Psychiatři vyčerpali možnosti řešení a nemají již, co lidem doporučit. Deprese jsou samozřejmou součástí života značné části populace. Řadu oborů poznamenává chybění mužského principu myšlení. Zcela zdegenerovalo školství, kde chybí mužský element velmi tíživě. Podobně je to však i ve zdravotnictví, kde je feminizace zdrojem napětí v pracovních vztazích. To pak odnášejí zejména pacienti, kteří konfrontují svou naivní představu usměvavé zdravotní sestřičky s krutou realitou direktivního ženského personálu. Nejhorší na situaci je to, že vymizení mužské výchovy a vlivu otců na děti vzniká generace chlapců a mužů, kteří se již mužsky nechovají. Přebírají chování žen a v životě jednají ve feminním stylu „já chci, já mám právo“. Neumí se postavit k problému čelem a po vzoru svých matek hledají cizího viníka svých problémů. Bohužel tento syndrom se může společností později táhnout mnoho generací a může být příčinou zániku celých národů, které pak nahradí životaschopnější národy. Ty sice nemusí mít vysokou technickou ani kulturní vyspělost, ale mají zachovaný rodinný způsob života, který jim dává životaschopnost. Mediální hysterie nás straší islámem a šířením muslimů do Evropy. Lidé této hysterii podléhají a nechápou, že by stačilo, aby evropské ženy společensky nepodřezávaly své muže. Nejhorší na celém problému je však to, že imigrovaní muslimové tuto situaci nezachrání. Již v druhé generaci přijímají propagandu kapitalismu a mění se stejně, jako původní Evropané. Zatímco muslimská rodina přimigrovaná do Evropy má i deset dětí, tak tyto děti po dospění mají dětí s bídou o trochu více, než zdegenerovaní Evropané. Svou frustraci ze života v kapitalismu pak takový druhogenerační muslim řeší extrémními přístupy opřenými o nepochopenou a překroucenou víru svých předků. Tím se liší od Evropanů, kteří mají jako tradiční náboženství alkohol a drogy. To je však jiné téma.

Celý problém vydíráním mužů nekončí. Ne všechny ženy jsou tak hloupé, aby věřily propagandě, a jsou si vědomy toho, že současné nastavení společnosti je vůči mužům skutečně tvrdé. Problém je v ženské logice. Z biologické přirozenosti je žena zvyklá přijímat zajištění od muže, část zisku zkonzumovat a část posunout k dětem. Biologicky přirozená je tedy snaha žebrat o prostředky k živobytí dětmi u matky a ženou u muže. Z tohoto důvodu je i biologicky nastavena solidarita matky s dítětem a muže s ženou, ale ne naopak. Ženy jsou si často vědomy vykořisťování mužů a ví, že žijí z „kradeného“, ale činí tak jednoduše proto, že nemají biologicky vyvinutou solidaritu s muži. Zákony prakticky všech předkapitalistických systémů dávaly patriarchálním uspořádáním rodiny muži právo na obranu před ženou, aby neskončil jako sameček kudlanky. Muž měl zkrátka v případě extrémní nenasytnosti ženy právo říct: „A dost!“ Toto právo dnes nemá. Statistika nám dává jednoznačné údaje o nárůstu sebevražednosti mužů, nárůstu závislosti na alkoholu i jiných drogách, nárůstu bezdomovectví u mužů, extrémně neproporcionálním poměru kriminalizace mužů při srovnání se shovívavostí soudů k ženám a v neposlední řadě je vidět i rozdíl v dožití mužů a žen, který například v Rusku činí v některých regionech i 15 let v neprospěch mužů. Mimochodem Rusové jsou pevně přesvědčeni, že je to dáno geneticky a že patnáctiletý rozdíl v dožití pohlaví je přirozený. Kapitalismus zde však začíná narážet na biologické meze. Muž není z kamene a existuje míra, kterou může vydržet. Za touto mírou už není koho vydírat. Kapitalismus tak přichází s novinkou. Tou je posunutí vyděračství z žen k dětem. To, co ženy už skoro století dělají mužům, začínají nyní dělat děti svým matkám. Využívá se již zmíněné biologicky přirozené nesolidarity dětí k rodičům, tedy i matce. Zatím je tato taktika kapitalismu jen v počátcích, ale již nyní vidíme, jak často se matka stává předmětem právního útoku svého dítěte jen proto, že mu nekoupila nějaký nesmysl z reklamy. Dítě snadno označí rodiče za týrající. Před soud se může v některých státech dostat rodič i za pouhé zvýšení hlasu na dítě. Tím, že si ženy urvaly právo univerzálního rodiče, tak se svou vlastní vinou dostávají do pozice, kdy dítě nemá k vydírání po ruce nikoho jiného, než právě je. Světový primát v totální destrukci rodiny, kdy desetiletí trvající feminismus začíná doplňovat podpora vydírání rodičů dětmi, hraje Skandinávie. Odstrašujícím příkladem je norský Barnevernet, tedy instituce sociálně-právní ochrany dětí. Z jeho přístupu běhá mráz po zádech i velmi otrlým lidem a situace došla až tak daleko, že se nedoporučuje turistům jezdit do Norska s dětmi. Norsko je jedna z prvních zemí, kde se vykořisťovatelská surovost feminismu začíná nahrazovat vykořisťováním dospělých prostřednictvím dítěte. Došlo tedy i na ženy. Je otázkou, kolik žen se nad sebou po takové zkušenosti zamyslí a pochopí, jak ubližovaly otci svého dítěte. Jediný případ, kdy ženy ve větším počtu i v dnešní společnosti chápou diskriminaci mužů, je situace jejich synů vydíraných jejich snachami. Ženy v pozici babiček najednou zjišťují, že babička z otcovy strany je po rozvodu méněcenná proti babičce z matčiny strany a tu a tam začnou přemýšlet nad tím, co je příčinou. Takto ovšem měly přemýšlet o desetiletí dříve a ne až jim kapitalismus nafackuje.

Kapitalismus tak konečně dopřává ženám jejich touženou „rovnoprávnost“ a i ony poznávají ruku kapitalismu. Strach z vydírání dítětem vede v těch nejfeministějších zemích stále více žen k tomu, že si dítě nepořizují. Je to stejná tendence, jako u mužů stranících se poměru s ženou, aby nebyli vydíráni. Výchova dětí a dorostu postrádající jakoukoliv stopu snahy vedení k rodičovství navíc produkuje mladé ženy, které mají problém postarat se samy o sebe a tím méně o dítě. To, co před sto lety zvládala každá prvorodička s úsměvem na tváři, je pro dnešní ženu hororovou scénou. Dříve bylo narození dítěte důvodem k radosti, dnes je to noční můra. Právo na dítě vystřídalo právo nemít dítě. U značné části žen pozorujeme zcela vyhaslý rodičovský pud. Dítě ženy vnímají jako tyrana, nepřítele a vyděrače. Skutečným vyděračem je však kapitalistický systém, který z dítěte v jednadvacátém století udělal totéž, co z ženy ve století dvacátém. Zatímco od dvacátého století je muž vydírán kapitalismem prostřednictvím ženy, tak v jednadvacátém století bude žena vydírána prostřednictvím svého dítěte. Všimněme si, že jak roste míra vydírání matky dítětem, rostou i platové vyrovnání mužů s ženami. Tvrdívá se, že nižší platy ženám za stejnou práci jsou důkazem diskriminace žen. Realita je jiná. Ženy doposud žily do značné míry z nepodmíněného příjmu, kterým byly prostředky od muže. Taková žena nemá přirozenou motivaci předhánět se v zaměstnání s mužem ve výkonu. Kratší praxe, tendence k rutinérství a jistota mimopracovních příjmů vedou k tomu, že i na stejně psanou pracovní smlouvu pak ženy dostávaly menší mzdy. Samotné pohlaví však příčinou nebylo. Nyní se díky posunu vyděračství ze vztahu žena-muž do pozice dítě-matka dostává žena do situace, že když svému dítěti nevydělá dost peněz na nesmysly z reklam, tak bude dítětem udána jako týrající matka. Žena tak po sto letech dostává motivaci pracovat naplno a tím také zvyšuje svou konkurenceschopnost na trhu práce ve srovnání s muži. Představa, že kapitalista platí mužům větší mzdy jen tak, z důvodů nějakých genderových stereotypů je mimořádně hloupá a naivní. Kapitalista svému otrokovi nedá ani haléř navíc a zaměstnanec pro něj není muž, nebo žena, ale bezpohlavní otrok vedený pod osobním číslem v personální kartotéce. Paradoxně právě feminismem nastavená neprůstřelnost žen vedla k tomu, že i za méně práce musel kapitalista platit ženám stejnou mzdu, čímž si ženy podřezaly větev samy pod sebou, protože kapitalista tak raději přijal do pracovního procesu právně bezbranného muže, než paragrafy opancéřovanou ženu. S příchodem vydírání matky dítětem se ženy stávají bezbrannější a jejich pozice se začíná ujednocovat s muži. Strach ze soudu s vydírajícím dítětem vede ženy k motivaci více pracovat a rozdíl mezi odměnou muže a ženy se tak snižuje. Pro ženy je to však doslova Pyrrhovo vítězství, ne-li vyslovená prohra. Většina z nich však nepochopila, že neprohrály v boji s muži, ale v boji s kapitalismem.

I přes obšírnost výše popsaného textu je problematika vykořisťování zaměstnance pomocí genderových demagogií jen jeden z mnoha kapitalistických prostředků zisku. To však nic nemění na tom, že je třeba se i tomuto tématu intenzivně věnovat. Je třeba veřejně poukazovat na to, že značná část bojů za něčí práva, je kapitalismem velice šikovně vymyšlený způsob, jak naopak něčí práva osekat. Je třeba pochopit, že značná část mezilidských rozdílností je dána přirozeně a nikoliv nějakou genderovou či jinou nerovnoprávností. Základem stabilní společnosti je seskupení vzájemně netržním způsobem vázaných lidí, které můžeme nazývat rodinou, tlupou, komunou, nebo i jinak, ale určitě nemůže být zdravá společnost postavená na izolovaných a zotročených lidech bez osobních vazeb mezi sebou. Rozdíl mezi mužem a ženou není jen v pohlavních orgánech, případně fyzických schopnostech, ale i v myšlení. To není genderový stereotyp, to je následek miliardy let trvající evoluce pohlavního dimorfismu, který je u každého organismu vyvinut jinak podle toho, v jakém prostředí žije. Pokud se mužům a ženám vnutí stejné životní pozice, tak to znamená konec společnosti. Vymírání populace zemí, které se tak nabubřele nazývají vyspělými demokraciemi, je toho důkazem.

Foto: Charlotte Cooper , CC

2 thoughts on “Feminismus jako buržoazní nástroj vykořisťování

  • 28. decembra 2017 at 15:45
    Permalink

    Výborný článok na tému, o ktorej sa v slušnej spoločnosti nepolemizuje.

    Ani nevieme ako, osvetový proženský feminizmus ( napr. u nás počas socializmu ) bol doslova zadupaný militantným protimužským feminizmom, dnes ako nosnou ideológiou vzťahu žena-spoločnosť. Najhoršie je, že táto ideológia prenikla v západnej Európe spolu s ďalšími novosvetskými témami do ľavicovej politiky, pričom pôvodné ľavicové politiky ( životná úroveň, sociálna spravodlivosť, rovnosť … ) boli zadusené. Obávam sa, že sa to deje už aj u nás.

    Pokiaľ som si myslel, že Smer-SD je vrcholom pseudoľavice, tak zdá sa, že pri stranách ako Progresívne slovensko, alebo Spolu dosiahne hra na ľavicu v naších končinách dosiaľ nevídanú úroveň.

    Bojím sa však, že jednoduchší človek voliaci ľavicu na túto „hru“ skočí a potom škaredo doplatí ( napríklad dnes silno pretláčaná a veľmi chytľavá falošná téma „koľko si štát vezme z vašeho príjmu“ ).

    Je nutné, aby sa autentické ľavicové strany držali zubami nechtami, pôvodných ľavicových tém, a demaskovali pseudoľavicové témy, akou je aj práve tu rozoberaný militantný protimužský feminizmus. Jedným zo spôsobov, sú aj takéto neslušné články.

    Autor odkrýva viaceré zaujímavé pohľady na vec a provokuje k rozmýšľaniu, škoda len, že sa preklopil do opačného extrému, a dal článku silno protiženský nádych, čo mohlo viacerých čitateľov ( či skôr čitateľky ) popudiť a odradiť od jeho dočítania.

    Reply
  • Pingback: Neomarxizmus a nová ľavica - prečo by tieto pojmy nemala autentická ľavica zo strategických dôvodov používať - DAV DVA - kultúrno-politický magazín

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *