Havel aneb jak se stát z neschopné loutky hrdinou + Petice proti loutkám vydávaným za hrdiny

Každý společensko-politický systém potřebuje své morální autority a hrdiny. Ne každý je však má k dispozici. Polistopadový režim v českých zemích a na Slovensku proslul zavilou snahou vlastní hrdiny uměle vytvořit a vtlačit jejich smyšlené příběhy do společenského vědomí vykořisťované a utlačované většiny lidí. Snaha reprezentantů zahnívajícího systému, ať už hovoří a píší z řad vládnoucí buržoazní třídy, slouží jí v korporátních i tzv. veřejných médiích, na školách, v neziskových organizacích přisátých svými chapadly na veřejné rozpočty, v tzv. vědeckých institucích, případně jsou režimními komedianty hrajícími v úpadkových filmech, divadelních představeních a na současné hudební scéně je o to hysteričtější, o co kritičtější je k těmto modlám většinová společnost v českých zemích a na Slovensku. Velká část lidí se díky alternativním informacím dozvěděla další skutečnosti o prefabrikovaných modlách, některým z nich sejmuli aureolu proti svému původnímu záměru charakterní režimní novináři.

  Kdyby se polistopadový kapitalismus netopil v krvi svých obětí doma i v zahraničí, v kalužích morálního, kulturního marasmu a obecného úpadku, muselo by nám ho být ve vztahu k jeho reprezentantům snad i líto. Vedle „morálních autorit“ ve svém okolí nenáviděného špicla a kverulanta P. Wonky, vraždu vlastního syna kryjící V. Čáslavské či korouhvičky P. Kohouta hraje prim bývalý prezident Václav Havel. O této postavičce byly popsány stovky stran propagandistické špíny, mající zakrýt jeho skutečnou úlohu v dobách reálného socialismu a po jeho porážce. Internetem koluje také množství věrohodných, pravdivých výpovědí, vzpomínek na něj, svědectví jeho bývalých spolupracovníků, jež jsou opřena o fakta, konkrétní zdroje. Třetí druh materiálů o V. Havlovi pochází z pera nacionalistů, fašizátorů a fašistů, nadšenců konspirativními teoriemi, ufologů a dalších podobných exotů. SMKČ nejpozitivněji hodnotí prostřední z nich, je však třeba zasadit je do třídního kontextu celého tehdejšího domácího a mezinárodního dění.

  Předně: Bylo by ohromnou chybou považovat V. Havla za muže, který rozbil reálný socialismus, jenž sám nese na jeho pádu rozhodný podíl, a proto je on jediný touto tragédií vinen. Jednalo by se o současnou propagandu naruby. Takový mechanický přístup je, jako ostatně u však postupů poznávání převracením skutečnosti „naruby“, notně vzdálen pravdě. Musíme jednoznačně říci, že v tomto případě nebyla šťastná ani formulace některých materiálů SMKČ v rámci kampaně v době hysterie kolem úmrtí Václava Havla. Nikoliv kampaň samotná a náš kritický tón proti shora organizované tryzně, která většinu národa nechala chladným. Jedna nešťastná formulace („Národe oslavuj“) mohla být totiž chápána tak, že považujeme V. Havla za hlavního, případně snad za jediného viníka pádu reálného socialismu v Československu. Není tomu tak. Rovněž nebyla šťastná oslava jeho úmrtí. Ne z morálního hlediska, ale proto, že oslavovat biologickou nutnost, je stejně nešťastné, jako kritizovat fakt, že v zimě sněží.

  Václav Havel pocházel z kapitalistické pražské rodiny, která vlastnila mimo jiné palác Lucerna či filmové ateliéry na Barrandově (vedle toho např. 1 400 ha lesů na Vysočině). Za okupace prováděla tato rodina šikovnou politiku, jejímž hlavním záměrem bylo udržet si ekonomické a mocenské panství. Její třídní pozice, pakliže se jí nechtěla vzdát, ji zákonitě dovedla ke spolupráci s okupačním režimem, kterou představitelé rodiny vyvažovali individuální pomocí některým ze zaměstnanců, jež však byli ve většině případů nepostradatelní k dosažení rodinných zisků. Nešlo tedy o žádné lidumilství, ale o konkrétní projev třídního zájmu. Tento zdánlivě polovlastenecký postup byl typickým a hojně používaným mnohými představiteli buržoazie a šlechty, kteří si jím zajistili své sociální postavení, ale zároveň se šikovně bránili proti vyšetřování po osvobození. Případy kolaborace nikoliv z přesvědčení, ale kvůli snaze udržet si sociální postavení, hodnotila justice vedená po válce národními socialisty mimo jiné z důvodů vlastních škraloupů benevolentně, jak se stalo u Havlů, které sice vyšetřovala, ale nakonec nikdo z nich nebyl za válečné činy odsouzen. V rámci znárodňovacích dekretů Edvarda Beneše (první už z 11. srpna 1945 – šlo o AB Barrandov) jim byla zabavena část majetku. Jelikož zabavením tohoto majetku došlo částečně k nápravě nejkřiklavějšího a nejviditelnějšího prohřešku Havlovy rodiny z válečných dob – výrazného obohacení, využili tohoto kroku odpůrci zásadového řešení příčin i projevů kolaborace k tomu, aby bylo další trestní stíhání konkrétních představitelů rodiny zastaveno pro nedostatek důkazů (např. r. 1947 u Miloše Havla). Tato obezlička se stala běžnou u řady jiných kolaborantů a poúnorová justice se k těmto případům musela vracet, aby je posoudila objektivně. Žel mnozí z obviněných uprchli mezitím za svými spojenci na Západ… Chování Havlovy rodiny za okupace lze bez přehánění označit za nebezpečný případ kolaborace, který byl podle poválečných zákonů a předpisů protizákonný, ale jenž byl nebezpečný zejména společensky. Zachránění jednotliví herci a umělci, kteří sloužili ziskům Havlů, tuto skutečnost vyvrátit nemohou. Ostatně kolaborantská úloha Havlovy rodiny musí být ještě předmětem seriózních historických výzkumů, zejména s ohledem na vztahy rodiny s okupačními špičkami a na represe v Havlových závodech.

  Budoucí prezident Havel se narodil 5. 10. 1936. Po osvobození navštěvoval soukromou základní školu, která však důsledným postátněním školství po únoru 1948 pochopitelně přestala existovat. Havlova rodina sice vlnou znárodnění v letech 1945-1948 musela odevzdat z lidské práce nakradené továrny a nemovitosti, velké jmění jí však zůstalo. Přes kolaborantský a velkokapitalistický původ začal Havel studovat jedenáctiletou všeobecnou střední školu, kterou jako průměrný student nedokončil a maturitu si dodělal v rámci večerního studia při úřednickém zaměstnání. Následovalo studium ekonomické fakulty ČVUT, které Havel údajně zahájil proto, že ho kvůli kádrovým důvodům nevzali na žádnou školu humanitního směru. Jak to bylo doopravdy, bude muset historická věda ještě doložit, pravdou však je, že značná část nepřijatých na vysoké školy v dobách reálného socialismu nebyla úspěšná kvůli výsledkům u přijímacího řízení, nikoliv kvůli kádrovému původu, i když se na něj tito lidé po r. 1989 neustále odvolávají. Uvedený fakt o Havlově studiu dokazuje naopak velkorysost lidově demokratického Československa, které potřebovalo vychovávat, vzdělávat a investovat prostředky do vlastní, proletářsky ukotvené inteligence, a přesto umožnilo příslušníkovi nechvalně známé rodiny studium na jedné z prestižních vysokých škol. Po dvou letech Havel studia zanechal, následovala vojenská služba, po níž nastoupil jako jevištní technik do Divadla ABC. Politicky a literárně činný byl od poloviny 50. let, kdy publikoval v mnohých tehdejších časopisech. Mnohem více než kvalita tvorby zaznívala jeho politická, antikomunistická činnost – např. v době nechvalně známých změn po XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Nepředstavovala však žádné hrdinství – po r. 1956 se Havel nikterak nevymykal z plíživě revizionistických tendencí a, jak dosvědčili někteří pamětníci, jelikož téměř neexistoval zájem o jeho literární tvorbu, snažil se prosadit politicky. Ani zde však nebyl příliš úspěšný. Spojence na Západě sice nacházel zejména mezi konfidenty amerických zpravodajských služeb, např. u známého agenta CIA Pavla Tigrida, u antikomunistických centrál však zůstal preferován scénář ideové diverze v řadách KSČ, dalších vládnoucích stran a masových organizací socialistického tábora. Havel byl využíván jako jedna ze záložních variant z několika důvodů. Předně měl dostatek finančních prostředků po rodině, volného času, který využíval například ke studiu AMU v letech 1961-1966 a především disponoval kontakty doma i v zahraničí (např. na svého strýce Miloše, dalšího strýce Vavrečku).

  Uvedení první divadelní hry Zahradní slavnost r. 1963 bylo většinovým diváctvem v Československu a v zahraničí přijato v podstatě bez zájmu. O to více bylo dílo v narůstajících kontrarevolučních tendencích Československa vynášeno částí bývalé buržoazie, stávající či bývalé maloburžoazie, antirevoluční inteligence v KSČ i mimo ni, jakož i v západních zemích za důkaz úpadkovosti socialistické společnosti. Většinového diváka však toto plagiátorství západních autorů, zakryté v monotónních dialozích, frázích a rozvleklém ději s minimem myšlenky, neoslovilo. Životní podmínky V. Havla té doby demonstruje např. fakt, že začal působit jako režisér Divadla Na Zábradlí, stal se členem redakcí některých časopisů, dostudoval r. 1966 AMU a v téže době si koupil venkovskou usedlost v Hrádečku u Trutnova. Jeho stálým bydlištěm byl luxusní dům na Rašínově nábřeží v Praze. Inu klasický příklad nedemokratického a nuzného života disidenta á la díla Terezy Novákové. V letech otevřené kontrarevoluce 1968-1969 hrál druhořadou až třetiřadou roli. Jeho názory lze zařadit na pravé křídlo kontrarevolučních představitelů hlavního proudu – nezakrytě prosazoval například obnovení buržoazních politických stran.

  Po odložení krvavé kontrarevoluce vstupem vojsk a uklidnění (nikoliv vyřešení!) situace r. 1969 začíná být Havel a jeho spojenci živ jednak ze svého majetku, jednak z antikomunistických fondů kapitalistického světa, spravovaných zejména BND a CIA. Tuto skutečnost potvrdilo několik jeho tehdejších spolupracovníků, např. Jiří Wolf, stejně jako bylo potvrzeno, že tyto prostředky Havel a jeho blízcí zdaleka nevyužívali jen pro politickou činnost. Síla opozice reálně socialistického systému Československa mimo oficiální orgány byla naprosto mizivá. Hlavními nepřáteli skutečného socialismu a komunismu spatřujeme mezi tzv. reformními komunisty, z nichž velká část zůstala v KSČ, subjektech Národní fronty a ve státních orgánech (StB, ČSLA), ale také v řadách sílící tzv. rudé buržoazie (význační představitelé hospodářských podniků, částečně KSČ, kteří se zakrývali autoritou socialismu, ve skutečnosti využívali kypící zbožní výroby k posilování vlastních pozic a rozšiřování majetku). Menší část osmašedesátníků odešla buď do exilu, nebo se spojila s nepočetnou hrstkou politických představitelů příslušníků bývalých buržoazních a maloburžoazních rodin a sociálně patologických jedinců. Těchto „politiků“ bývalých vládnoucích tříd byly v celé ČSSR maximálně desítky. Hlavou pravicovější části této skupiny opozice byl právě Václav Havel, což demonstruje jeho mizivý vliv a společenský ohlas té doby. V podstatě celé období 70. a 80. let 20. století Havel nebyl zaměstnán – pomineme-li propagační zaměstnání v trutnovském pivovaru, které však neznamenalo víc než razítko v občance. Jsou známá svědectví z této doby, kterak se Havel vysmíval dělníkům, že jezdí do práce hromadnou dopravou, že musí pracovat, když on nepracuje a vlastní nejmodernější mercedes, který neměl ani tehdejší prezident ČSSR. Z řad jeho bývalých kolegů máme k dispozici konkrétní informace o Havlově životním stylu, který byl vším možným, jenom ne příkladem asketického hrdiny.

  V Československu začaly po odražení nejkřiklavějších tendencí kontrarevoluce v letech 1968-1969 a následném částečně pozitivním, zásadovějším vývoji prvního pětiletí 70. let 20. století kontrarevoluční tendence zejména v sociální a ekonomické oblasti zesilovat, což se nemohlo neprojevit v politické a ideové nadstavbě. Ještě horší byla situace v SSSR, nemluvě např. o Polsku. Absence třídního pohledu na věc využili západní imperialistické státy při organizaci konference v Helsinkách r. 1975 a nalákaly reálně socialistické země k podepsání závěrečného protokolu. Toho využily různé opoziční skupiny či části oficiálního spektra v zemích reálného socialismu, v našem případě Charta 77. Postupovala podle koncepce, kterou volily všechny úspěšné kontrarevoluční síly novodobé historie – neútočila na socialismus, hlásila se k němu, využívala nedostatků stále více kapitalizovaného socialismu a závěrečného protokolu Helsinek. Pod hlavičkou této skupiny nalezli útočiště osmašedesátníci typu Zdeňka Mlynáře, liberálové střihu Václava Havla i klerofašisté, mezi něž patřil Václav Benda. V československé společnosti nehrála tato skupinka pražádnou roli – do r. 1976 ji podepsalo 242 lidí, do ledna 1990 1 883 lidí! Kdyby jí nebyla učiněna propagace tragickou iniciativou Anticharty, pravděpodobně by o ní nikdo ani nevěděl.

  Zatím není zcela jasné, jakou roli hrály při organizaci těchto skupin západní tajné služby, ale také výrazně zburžoaznělé velení KGB (zejména J. V. Andropov) a část StB. Podle mnohých svědectví (Lorenc, Ruml atd.) bylo všeobecně známo, že StB ovládá většinu opozičních struktur, proč tedy nakonec došlo k pádu socialismu? K tomu se ještě dostaneme. V rámci nestranické a neoficiální opozice nehrál Havel dominantní roli. Patřil sice mezi první tři mluvčí Charty, ale mnohem silnější pozici v ní měli osmašedesátníci kolem Zdeňka Mlynáře, na nějž podle výzkumů současného režimního historika V. Čermáka sázela věrchuška KGB i Západ. Proč zrovna sázet na reformního komunistu? Protože si tyto síly byly vědomy toho, že přímým útokem na relativně pevné základy reálného socialismu mezi lidmi Československa by se postupovalo těžko, proto potřebovaly využít model pražského jara 1968 na stále více revizionismem zmítaný socialismus, k čemuž se Z. Mlynář, mající kontakty v Evropě i KSČ, velmi hodil. I když byl Z. Mlynář následně vytlačen za hranice ČSSR, svou roli v domácí a mezinárodní kontrarevoluci neztratil. Zajímavý je také nepoměr mezi Havlovou skutečnou mocí v tzv. disentu a jeho zviditelňováním. Kampaně, které se proti  němu vedly, jeho aktivity, jež ho dle tehdejších zákonů a doložených důkazů přivedly do vězení, vůbec neodpovídaly jeho moci v opozičních strukturách. Otázkou je, co měla tato hra znamenat – prostý aktivismus, neschopnost efektivní politické činnosti či pomoc zburžoaznělých částí zmíněných tajných služeb? Odsouzen byl až po několikerém varování a vazbách. Svědci o jeho fešáckém, elitním a luxusním vězení několikrát veřejně promluvili, důkazem jeho „strádání“ je také obsah knihy „Dopisy Olze“. Propuštěn byl nakonec také předčasně.

  Československo 80. let 20. století bylo dějištěm narůstání kontrarevolučních procesů především z nitra režimu, kde v rámci bujících zbožně-peněžních vztahů sílila rudá buržoazie. Její pozice ještě posílila nástupem M. S. Gorbačova do křesla generálního tajemníka KSSS a významná místa zaujala v bezpečnostním a zpravodajském aparátu. Mnozí řadoví příslušníci StB vypovídají o tom, že bylo 70% opozičních skupin ČSSR druhé poloviny 80. let 20. století infiltrováno agenty bezpečnosti, ale kontrarevoluce byla dotažena do konce. Proč? Důvodů může být několik, ale definitivní vyřešení přinese až skutečně vědecký historický výzkum budoucnosti. Zdá se být vysoce pravděpodobné, že tomu tak bylo proto, že se část velitelských struktur nejen StB na kontrarevoluci přímo podílela. Faktem také zůstává, že zmíněné opoziční skupiny mimo hlavní politický proud nehrály mezi hybateli kontrarevoluce zásadní roli, ač byli někteří jejich zástupci, v prvé řadě Václav Havel, vybráni pro oko veřejnosti. Předání moci proběhlo do značné míry mimo mocenské možnosti těchto skupin zejména z iniciativy tzv. rudé buržoazie reprezentované tou nejpravicovější částí politické a bezpečnostní garnitury nejen Československa, ale také SSSR. Konkrétními hybateli byli, kromě rudých buržoů v pozadí, zejména lidé kolem Ladislava Adamce, Rudolfa Hegenbarta, Aloise Lorence, Mariána Čalfy z oficiální politické reprezentace, z neoficiální zejména lidé kolem Zdeňka Mlynáře, Pavla Tigrida či Alexandra Dubčeka.

  Dle současného režimního historika V. Čermáka měl hrát hlavní roli v tlaku sovětských, západních i vnitřních sociálních vrstev, které dokončovaly kontrarevoluci, spolužák M. S. Gorbačova Zdeněk Mlynář, jeden z architektů Pražského jara. Ze zdravotních důvodů se však této pozice musel vzdát. Menšinová část architektů kontrarevoluce prosazovala Václava Havla, a to z důvodu jeho známosti na Západě za činnost v uplynulém dvacetiletí, zaviněné zejména nešikovnými kampaněmi reálně socialistického režimu, hlavním důvodem však byla jeho slabost, neschopnost a snadná manipulovatelnost, početné kontakty, které ho ovlivňovaly, a patřičné třídní zájmy.

  Je nesmyslnou iluzí současných pohrobků osmašedesátníků, když lkají nad tím, kterak nebyl vybrán k volbě prezidentem r. 1989 Alexandr Dubček či některý z jeho spojenců. Je třeba konstatovat, a to i ve vztahu k panu Havlovi, že jakákoliv kádrová výměna by na dokončení kontrarevoluce, tzn. na obnovu kapitalismu, neměla vliv. Alexandr Dubček patřil mezi hlavní architekty listopadu 1989. Je málo známou skutečností, že dne 17. 11. seděl společně s reprezentanty Charty 77 či budoucím předsedou ÚV KSČM Jiří Svobodou v pražském Špalíčku, kde s vysokou pravděpodobností čekal na výsledky provokace na Národní třídě. O tom, že tamější události probíhaly v rozporu s pokyny vedoucích představitelů ČSSR a z bezpečnostního hlediska zcela nestandardně, hovoří nejen tehdejší pamětníci, ale téměř všechny publikace o listopadovém dění včetně reprezentantů KSČ a vlády ČSSR. Příznačné je, že Václav Havel tehdy vůbec v Praze nebyl a přijel až 19. 11. do pečlivě zrežírovaného procesu s mrtvým studentem Šmídem, kdy teprve tato událost vyvolala lavinovou reakci masových shromáždění. Zda Václav Havel zpočátku věděl o své úloze pimprlete v mocenské hře domácích a zahraničních kontrarevolucionářů, nevíme, na pozadí následného vývoje se však jedná o pravděpodobný scénář – Havel splnil zadání svých chlebodárců podporou Mariána Čalfy, zásahem do některých záznamů StB a především poskytnutím ideové clony pro rozkradení, rozdělení země a zbavení její suverenity řečmi o demokracii a humanitě. Jediný „konflikt“, který musel zdánlivě vést, bylo přetahování s Ladislavem Adamcem. Iniciativní domácí rudá buržoazie ve spolupráci se sovětskými a západními zpravodajskými složkami vybrala nakonec za svého koně Havla, a to ze dvou hlavních důvodů: Adamec by sice nevychýlil kurz směrem od kontrarevoluce, ale mohl by být pro loutkoherce těžším a schopnějším oříškem; Adamce se k moci se deroucí sociální vrstvě povedlo před velkou částí veřejnosti zdiskreditovat. Havel na tomto vítězství tedy nenesl téměř žádný podíl.

  Jak už bylo naznačeno a jak SMKČ mnohokrát zmínil, nerozporujeme podíl tajných služeb na dokončení kontrarevoluce v Československu r. 1989. Nepovažujeme však jejich roli za hlavní. Kontrarevoluční proces byl zahájen r. 1953, resp. 1956, v Československu o několik let později. První pokus o mocenský zvrat r. 1968 byl sice na poslední chvíli zažehnán, k napravení jeho příčin však nedošlo. Rostoucí kapitalizace československého hospodářství i politiky s sebou nesla tvorbu sociální vrstvy rudé buržoazie, která, jakmile vyčerpala možnosti reálného socialismu, začala usilovat o otevřenou kontrarevoluci a obnovení kapitalismu. Své spojence nalezla už před nástupem M. S. Gorbačova v SSSR a KGB, v části KGB, StB a dalších společenských orgánů. A právě prostřednictvím tahů zpravodajských služeb tato společenská vrstva mimo jiné usilovala o moc. Část opozice byla také ve spojení se západními službami – zejména BND a CIA. Tato situace eskalovala r. 1989 mimo jiné vlivem zahraničních událostí také v Československu.

  Je směšné, prohlašují-li mnozí nacionalističtí, fašističtí a konspirátorští kritici V. Havla, že se dostal k moci díky komunistům, za to jim ponechal moc, a že se proto v podstatě dosud nic nezměnilo. Za prvé se jedná o výrazné přecenění úlohy této loutky, která vlastní moc téměř neměla. Měla jen vykolíkovaný prostor těmi, kterým sloužila. Za druhé hybatelem listopadových událostí nebyl celý disent, Václav Havel či masy lidí. Všichni ze jmenovaných sehráli roli aktivního komparsu, objektu. Kontrarevolučním hybatelem byla rudá buržoazie se svými domácími a zahraničními spojenci včetně některých tzv. disidentů, kteří však už dávno byli v jejím vleku a pod jejím vlivem. Tito lidé měli s marxismem-leninismem, komunismem, společnou jen členskou legitimaci, nikterak názory, postoje a praxi. Neuvědomují-li si tito kritici, jsoucí pravděpodobně pod vlivem tradičně buržoazní diktatury formy na úkor obsahu, skutečné rozložení sil tehdejších změn, podléhají pohádkám stejné provenience, kterou často kritizují, a nechápou ze skutečných změn zhola nic. Exhibicionistická část tzv. disentu kolem exotů typu Petra Cibulky zcela logicky nemohla být ani hybatelem dějin, nemohla oslovit masy lidí, a proto nebyla ze strany  kontrarevolučních sociálních subjektů využitelná. Neměla kontakty, schopnosti, dovednosti, ale mnozí z nich ani skutečný sociální zájem. Kontrarevoluce tak, jak dnes tvrdí, že by jí ráda provedla, proběhnout ani nemohla.

  Velmi zásadní otázkou je, jak je možné, že se prezident ČSSR Václav Havel, zvolený 29. 12. 1989 na osobní pokyn M. S. Gorbačova reálně socialistickým Federálním shromážděním, posléze vymkl spolupráci se sovětskou rudou buržoazií a jejími tajnými skupinami, když v případě těchto představitelů z řad části StB s nimi spolupracoval až do smrti. Odpověď není tak složitá, jak se zdá. Sovětská rudá buržoazie přestávala ve víru dění hrát mocenskou roli, Havel, mající rodinné a zájmové kontakty především na Západě, tak byl postupně ovládnut západní a sionistickou oligarchií, jejíž zájmy od počátku r. 1990 hájil.

  Mnozí představitelé naivní, kosmopolitní a maloměšťácké tzv. levice často brebentí o tom, jak byl Havel ve skutečnosti levicový, ale obklopili ho nesprávní lidé. Svatozář člověka, který to myslel dobře, ale vývoj šel díky jiným lidem (např. V. Klausovi) špatným směrem, vytvářela režimní propaganda ještě za Havlova života jako zálohu pro případ nespokojenosti veřejného mínění se současným děním. Ve skutečnosti byly přínosy obou tehdejších loutek, odevzdaného V. Havla a vzpurnějšího V. Klause pro obnovení kapitalismu v Československu nepostradatelné a doplňovaly se. Ostatně pokud by svoji úlohu nezvládaly, vládnoucí zahraniční a domácí oligarchie (tentokrát už ne rudá, neboť hromadně vystoupila z KSČ a polootevřeně vytvořila část hlavních pilířů nové moci) by je vyměnila za jiné pohůnky. Odpovědět těmto nepoučitelným naivům můžeme jednoduše: Výsledky působení člověka neposuzujeme podle jeho záměru, ale činů. Je nám lhostejné, jak to myslel, jestli byl v soukromí hodným a laskavým člověkem, milujícím otcem, atd. Taková sentimentalita zde není na místě. Velitel Osvětimi Rudolf Höss byl také v soukromí milým člověkem a milujícím otcem. Politická praxe je však pro společnost jediná důležitá, protože se jí týká. Podobně je tomu u Václava Havla. Uveďme, že se nikdy ani slovem nepostavil proti těm, jimž sloužil – USA, Německu, Izraeli a oligarchii, která tyto státy řídí. Projev v Rudolfinu r. 1997 mohl označit za kritiku kapitalismu jen natolik podstatu současného systému nechápající člověk, jakým je Václav Klaus. Ve skutečnosti se zde projevila konkurence mezi buržoazií zastupovanou Havlem a Klausem – šlo o klasický mocenský souboj uvnitř vládnoucí třídy.

  Činy Václavem Havlem řízeného kapitálu a jeho krycí manévry těchto zločinů jsou dostatečně známé. V projevu v Československé televizi 16. 12. 1989 vyprávěl o tom, že není proti socialismu, že byl dosud líčen jako představitel buržoazie, ale že jím není. Následný vývoj dal za pravdu tvrzením z dob reálného socialismu. Havel a jeho bratr získali prolomením Dekretů prezidenta republiky palác Lucerna, Barrandovské terasy, vilu H. Vavrečky ve Zlíně, vilu Miloše Havla, činžovní dům na Rašínově nábřeží a další majetek. Kromě toho, že nechali např. Lucernu a Barrandovské terasy zchátrat až do žalostného stavu, velmi výhodně majetky zpeněžili v kšeftování např. s bývalým představitelem rudé buržoazie StB, posléze Chemapolu Václavem Junkem. Své třídní zájmy uměli Havlovi hájit, jen co je pravda.

  Z politických kroků vzpomeňme heslovitě jen některé. Paušální omluvu Sudetským Němcům, z níž byli sami představitelé této zájmové skupiny překvapeni. Havlovo napojení, řízení německým kapitálem, který měl nezřídka nacistickou minulost, začalo být patrné mnohým jeho známým, jakmile se stali svědky jednání tehdejšího prezidenta v Německu r. 1990. Např. básníkovi Danielu Strožovi. Záměr bylo ospravedlnit kolonizaci českých zemí německým kapitálem, což se nakonec podařilo i pomocí jiných kampaní. Vnějškové odmítání vstupu do jakýchkoliv vojenských paktů, následná frenetická podpora vstupu do NATO r. 1999 a odpor proti vypsání referenda. Zločinná podpora agrese vůči Jugoslávii r. 1999, Afghánistánu r. 2001, Iráku r. 2003, Libanonu r. 2006 a Libye r. 2011. Cynický výraz humanitární bombardování, kterým ospravedlňoval zabíjení cca 3 tisíc lidí letouny NATO nad Jugoslávií, se stal známým i mimo ČR. To vše jsou fragmenty příkladů zločinů, které Havel jako prezident i posléze podporoval a kryl.

  Hlavní vina téměř bezmocné loutky západního kapitálu je v tom, jakým způsobem morálně, řečmi o pravdě, lásce, humanitě a demokracii zaštiťovala naprosto nemorální dění. Rozkrádání země, její rozdělení, zbavení suverenity kolonizací zahraniční oligarchií, vstupem do imperialistických struktur, kriminalita (dle Havla určitá daň za svobodu), podpora vojenských agresí proti suverénním zemím, vražd, úpadkové kultury a obecného morálního rozkladu, to vše jsou další z procesů, které pomáhal V. Havel ve vnitropolitické oblasti svými řečmi krýt. Na jeho stranu se přidali ihned od počátku mnohé korouhvičky z uměleckého a „uměleckého“ spektra, z řad vědců, inteligence sportovců. Mnozí se propagandistickým krytím, které nebylo vynálezem Václava Havla, ale vycházelo ze zkušeností zahraničního kapitálu a filozofie Martina Heideggera, nechali zlákat, uvěřili mu a stali se jeho šiřiteli. Jiní časem prozřeli a stali se kritiky tohoto opia. Další se až dosud musí přesvědčovat o tom, že tato iluze existuje i ve skutečnosti. Většina z nich však hájí svůj třídní a sociální zájem – jedni jako buržoazie, druzí jako její nejlépe situovaní služebníci.

  Proč mnozí kvalitní umělci, osoby veřejně činné, avšak niterně svázané s předlistopadovými a následně i polistopadovým režimem neustále budují kult Václava Havla? Kromě zmíněných zájmů tak činí, a tady se elipticky vracíme na počátek článku, kvůli tomu, aby nové moci, ale i pro své svědomí vybudovali morální autoritu, která jí a jim chybí. Se stejnou intenzitou, s jakou přesvědčují společnost o kvalitách a přínosech této modly, musí přesvědčovat sami sebe, že skutečně existovala. Kdyby byli schopni poznat a přiznat si pravdu, jejich svět by se zhroutil. Naší povinností je však pravdu poznávat a odhalovat, tím spíše, může-li pravda zhmotněná v masách lidí nahlodat nelidský a agresivní sociální řád.

Ústřední rada SMKČ

Petice proti loutkám vydávaným za hrdiny

Ne vydávání Havlovy protilidové politiky za hrdinství a vzor!

Čechům, Moravanům, Slezanům, Slovákům
a dalším utlačovaným národům.

Vážení přátelé, vlastenci či revolucionáři (nebo obojí dohromady),

v ČR začíná probíhat další nechutná kampaň, jichž jsme za poslední léta zažili několik. Při příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin bývalého prezidenta Václava Havla se jeho spojenci, ovládající většinu veřejného prostoru, chystají lidem namluvit nebo vtlouci do hlavy, jakým čestným, morálním a politicky úspěšným člověkem bývalý prezident byl. Činí tak proto, že jejich protilidový, zkorumpovaný a úpadkový režim skutečnými morálními autoritami nedisponuje. Chce si je proto vytvořit na základě lží, polopravd a nátlaku na nás, vykořisťovanou většinu společnosti. Opakuje své kampaně, neboť ví, jaký kritický a skeptický vztah naše společnost k těmto loutkám a lžím má.

  Vyzýváme proto všechny Čechy, Moravany, Slezany, Slováky a příslušníky dalších utlačovaných národů, různých sociálních tříd, vrstev a skupin, odlišných politických názorů, aby se nenechali touto kampaní zastrašit a zadupat do země. Mimo jiné i o to v následující kampani půjde, kvůli tomu a naší budoucnosti nemůžeme mlčet. Svůj odpor můžete vyjádřit mimo jiných způsobů podepsáním a šířením petice následujícího znění:

  Výsledky politické činnosti Václava Havla je možné posuzovat podle toho, v jakém stavu byla naše země v době jeho nástupu do funkce, a v jakém na konci jeho mandátu. Rozkradení, rozprodání národního majetku, rozbití Československa, jeho ovládnutí zahraniční oligarchií, kolonizace NATO a EU, morální a kulturní rozvrat, kriminalita a sebevražednost, podporu agresí proti suverénním zemím a vraždění civilního obyvatelstva, to vše jsou průvodní jevy a jmenovatele režimu, který zaštiťoval líbivými frázemi Václav Havel.

  Václav Havel tento úpadek kryl sladkými frázemi. Ve skutečnosti končila jeho politická moc u rukou tahačů za nitky této loutky západní a sionistické oligarchie. Považujeme za jeho hlavní schopnost, pro kterou je korporátními médii dodnes vynášen do nebes, naprostou servilitu svým pánům a schopnost krýt otevřené zločiny humanistickými frázemi.

Z těchto důvodů odmítáme vydávání Havlovy protilidové, nemorální politiky a působení za morální autoritu a vzor!

Zde můžete podepsat elektronickou petici: http://www.petice24.com/ne_vydavani_havlovy_protilidove_politiky_za_hrdinstvi_a_vzor

Ústřední rada SMKČ

Foto: Davidlohr Bueso, CC

Na našich stránkach poskytujeme priestor skutočne pestrej palete názorových línií, predstavujúcich alternatívu voči súčasnému zriadeniu. Preto čitateľov upozorňujeme, že nakoľko i samotní členovia redakčného kolektívu DAV DVA, spolupracovníci či korešpondenti vzišli z rôznych prúdov, v partikulárnych otázkach sa ich výklady a postoje môžu líšiť či si dokonca miestami protirečiť. Iba názorová pluralita totiž umožňuje skutočne plodnú a hodnotnú diskusiu s potenciálom vygenerovať tie najlepšie myšlienky, schopné načrtnúť pôdorys pre nové spoločensko-ekonomické zriadenie, zohľadňujúce potreby 21. storočia.

Pridaj komentár