Nostalgická vzpomínka na chtěné i nechtěné Československo

Zdieľaj článok:
Prepošlite článok emailom

Vážení priaznivci DAV-u DVA

Väčšina našich čitateľov má silné sociálne cítenie a hlási sa k zdravému vlastenectvu. Čakajú nás zásadné politické udalosti - referendum o predčasných voľbách a následne zásadný boj o ďalších charakter našej spoločnosti.

V DAV-e DVA stojíme na Vašej strane. Pre pravidelných prispievateľov okrem iného pripravujeme aj špeciálne benefity: vypnutie reklamy, výrazné zľavy v e-shope INLIBRI, podielovú knihu a iné... Vernostný program zverejníme v apríli.

Ak chceme naďalej rásť, nebude to možné bez vybudovania silnej podpornej komunity. Staňte sa jej členom, pomôžte nám v tomto úsilí tým, že budete pravidelne finančne podporovať DAV DVA.

Podporte nás pravidelnou sumou, 4, 6, alebo 10 a viac eur mesačne..
Číslo účtu: IBAN: SK72 8330 0000 0028 0108 6712


Do redakcie DAV DVA nám poslal článok náš spolupracovník z Českej republiky, lekár MUDr. Mgr. Ctirad Musil.


Prvního ledna 2018 nastalo výročí čtvrtstoletí od rozdělení Československa na dva samostatné státy. Tato událost je vnímána spíše neutrálně, u mnohých nevzbuzuje žádné emoce a kromě nostalgiků ji vlastně ani značná část občanů bývalého Československa nijak nepřipomíná. Jedna z nejvýznamnějších událostí naší novodobé historie, jakou bezpochyby rozpad našeho státu je, je každoročně zastíněna všeobecným silvestrovským veselím. Přece jen však jde o rozpad státního celku, jehož historie pokrývá značnou část dvacátého století a jehož dělení by nás zas tak chladnými nechat nemělo. Proč se tak stalo? Kdo tím získal a co získal? V letech 1992 a 1993 rozpad Československa mnozí z nás vnímali jako výsledek soupeření dvou kohoutů na jednom smetišti, tedy vrcholných politiků Klause a Mečiara. Ačkoliv i to mělo svůj podíl na události, tak to nebyl hlavní důvod.

Československo navzdory silným sebeoslavujícím projevům v písemné, rozhlasové, filmové a později i televizní formě nebylo až tak stabilním seskupením, jak se zdá. Na jeho rozpadu tak měli zájem nejen vnější političtí činitelé západního bloku, kteří se podobně angažovali i při rozpadu Sovětského svazu, či Jugoslávie. Vnitřní příčiny rozpadu působily nestabilitu Československa napříč všemi režimy od roku 1918 až do roku 1993. K pochopení trvalé tendence k separatismu nejen Slovenska je třeba zmínit, že Československo bylo po celou dobu své existence politicky tlačeno ke hře na stát jednotného československého lidu a to navzdory přítomnosti jedenácti původních národností, které rozhodně neměly rovné postavení ani pocit sounáležitosti. Svou druhořadost spojenou i s ekonomickým a pro jednotlivce tedy sociálním neuspokojením pociťovaly prakticky všechny národy Československa zejména v období tzv. První republiky. Toto období skončilo rozpadem Československa skrytým pod rouškou událostí druhé světové války. Zvykli jsme si dávat to za vinu prakticky zcela Hitlerovi, i když ve skutečnosti Hitler vnitřní problémy Československa jen využil, či spíše zneužil. Nechci tím bagatelizovat vinu Německa na rozpadu Československa, protektorátní okupaci a nakonec i obsazení Slovenska v posledních měsících války, ale je fakt, že vnitřní rozpory Československa, zejména ty národnostní, Hitlerovi značně usnadnily jeho plány.

Proveďme si malou rekapitulaci postavení národů Československa. Začněme prostým výčtem zastoupení národů tak, jak je nepříliš dokonale uvádí statistika z roku 1921 (Československá statistika, Praha, 1924): 

(údaje jsou pro přehlednost zaokrouhleny)

Češi – 4,4 milionů

Němci – 3,2 milionů

Slováci – 2 miliony (neuznaná národnost, počítáni, jako Čechoslováci žijící na Slovensku)

Moravané – 2 miliony (neuznaná národnost, počítáni, jako Češi, či Čechoslováci žijící na Moravě)

Maďaři – 700 tisíc

Rusíni, Rusové a Ukrajinci – 470 tisíc (problém s nejasností samotných Rusínů při uvádění své národnosti)

Židé – 180 tisíc (značná část asimilovaných Židů uváděla českou, německou, či jinou národnost, takže důslednější nacisté po roce 1939 napočítali Židů asi 280 tisíc)

Slezané – velmi orientační odhad 100-150 tisíc (neuznaná národnost, počítáni jako Čechoslováci žijící ve Slezsku, které navíc bylo později sloučeno s Moravou do země Moravskoslezské)

Poláci – 70 tisíc (za Poláka byl považován každý občan hovořící Čechům polsky znějícím jazykem, tedy i Slezané, Goroli …)

Cikáni – 65 tisíc (zde je statistika vzhledem ke kočovnosti národa velmi orientační a zřejmě i podhodnocená, jedná se o odhad)

Nutno podotknout, že statistika vlastně nesčítala národnosti podle skutečného sebeuvědomění každého občana, ale podle mateřského jazyka, kterým se v konečném důsledku myslel jazyk používaný v běžném životě. Cikán buď nebyl počítán vůbec, nebo byl Čechoslovákem, někteří Češi se stali Němci a naopak, Moravané spadli kompletně do České (Československé) národnosti a Slezané se chaoticky rozpadli mezi Čechy, Slováky a Poláky. Dotřídění na národnosti podle sebeurčení bylo a dodnes je tedy v konečném důsledku dosti problematické.

V roce 1918 končí první světová válka a vznikem Československa se slovanské národy severní části bývalého Rakouska-Uherska dostávají k příležitosti založit svobodnou zemi bez nadvlády Němců a Maďarů. Jak už to v historii chodí, chyba byla už v samotné myšlence na počátku. Útlak, který lidé ve starém mocnářství pociťovali, byl výsledkem nikoliv zvůle německých či maďarských nacionalistů, ale šlechty a buržoazie, která shodou okolností byla právě německé a maďarské národnosti. První roky nově vzniklého Československa byly politicky motivovány protihabsburskou hysterií, jejímž objektem na vybití zlosti byli němečtí občané Československa. Podobná situace s reminiscencí na uherskou historii se děla na Slovensku vůči maďarskému obyvatelstvu. Paradoxně to byly právě tyto dvě národnosti, tedy německá a maďarská, které už v tu dobu měly nějaké politické a třídní uvědomění. Značná část Němců obývajících Čechy a Moravu byla na konci první světové války členy nebo sympatizanty sociální demokracie, která v té době alespoň formálně deklarovala jako svůj ideový základ marxismus. Přetrháním původních hospodářských vazeb z Rakouska-Uherska se Němci i Maďaři dostali do pohraničí. Jejich sociální situace se zhoršila a navíc byli v postavení neprivilegovaného národa. Při mnoha demonstracích byli prostí pracující tvrdě inzultováni Československou policií a často i zabiti. Typickou ukázkou je například Frývaldovská stávka, při které dělníci z kamenolomů protestovali proti propouštění a snižování mezd. Policie postřílela osm účastníků včetně jednoho nezletilého děvčete, dalších 13 zranila. Demonstrující byli vesměs sociálně demokratické politické příslušnosti. Po mnohých podobných zkušenostech nemohli Němci v Československu zůstat klidní. Sympatie k Hitlerovi byly naprosto logickým výsledkem práce české buržoazie, která hladové stávky řešila zabíjením.

V Podkarpatské Rusi by měla být vzhledem ke slovanskému původu Rusínů situace lepší, ale opak byl pravdou. Ještě než vůbec byla v roce 1919 ustanovena československá moc na Podkarpatské Rusi, tak byla oblast obsazena vojensky pod vedením francouzského generála E. Ch. A. Hennocqua, který na základě mezinárodních dohod držel v této lokalitě pozice formou vojenské diktatury. Hennocque byl zkušeným vojákem nejen z první světové války, ale i z misí v Bulharsku a jako velitel pěší čety afrických střelců v severní Africe. Dle četných stížností na hrubý přístup k místnímu obyvatelstvu si lze domyslet, že se na Podkarpatské Rusi choval podobně, jak byl zvyklý k podrobenému obyvatelstvu ve francouzských koloniích, takže byl nakonec na nátlak československé vlády po složitých peripetiích odvolán. Náhradou francouzské armády za české četnictvo si však Rusíni nijak nepolepšili. Nutno podotknout, že služba v Užhorodu nebo Mukačevu nebyla pro českého četníka zrovna poctou a mnozí tam byli převeleni z trestu za nějaký služební prohřešek. Tím se jejich odpor k práci s místním obyvatelstvem ještě prohloubil. Rusíny byli čeští četníci vnímáni hůř než panští drábi z uherských časů. Obrovská bída, která se reálně prohloubila proti předválečným časům, spojená s perzekucemi vedla k urychlení národního povědomí Rusínů. Pochopitelně v protičeském slova smyslu. Vše bylo ještě umocněno jízlivou poznámkou v článku 12, tzv. malé saint-germainské smlouvy, že úředníci budou vybíráni „pokud možno“ z místního obyvatelstva. „Možno“ nebylo až do konce setrvání Podkarpatské Rusi v Československu. Výsledkem byla masová emigrace, nejčastěji do USA.

Slováci na tom byli v době první republiky relativně lépe, než dříve zmíněné národnosti, ale to „lépe“ znamená, že nemuseli z hladu naskakovat policii na bodáky tak často, jako Rusíni nebo Němci. Proti uherské minulosti zmizela jen násilná maďarizace. V prvních letech existence Československa se Slovensko o vlásek ubránilo kompletnímu počeštění, které relativně hladce proběhlo jen na Moravě (V době nacistické okupace však paradoxně došlo k návratu výuky v lidovém jazyce do obecných škol na Slovácku). Nutno podotknout, že Moravany s Rusíny dodnes pojí jedna vlastnost, a sice mizivé až žádné národní sebeuvědomění. To byl důvod jejich snadného vymazání z historie i mapy světa. Všimněme si i v pozdějších obdobích, jak si moravskou národnost v roce 1991 uvedlo při sčítání lidu 1,3 milionu obyvatel Československa (ČSFR) a o deset let později 0,3 milionu. Není známo, že by na Moravě vymřelo za deset let jeden milion lidí. O dalších deset let později (2011) se Moravané opět „namnožili“ o cca 150 tisíc osob. Kdyby to mělo být porodností, pak by musela mít Morava nejvyšší porodnost na světě. Například Indie má přibližně poloviční relativní nárůst populace. Rusíni si svou rusínskou, ukrajinskou, ruskou, slovenskou nebo polskou národnost také uvádí podle toho, co kdo do nich ve škole nebo v médiích natlačí a za svůj život si mohou národnost změnit několikrát stejně jako Moravané nebo Slezané. Statistické sčítání tak někdy působí komicky a snižuje důvěryhodnost statistických dat.

Morava byla v československých podmínkách první republiky dost jiná v tom, že na velmi bohatých zemědělských lokalitách Hané a Slovácka pracovalo u sedláků značné množství chudiny z Valašska. Místy až 15% lidí tvořili nádeníci z horských oblastí, kteří u sedláků v nížinách pracovali za jídlo a nocleh ve stáji vedle dobytka. Moravané si tedy svoje vlastní obyvatelstvo takříkajíc zotročovali sami a na venkově proto chyběl ekonomický motiv odporu vůči Praze. Totéž však už neplatilo pro průmyslové oblasti. Proces odnárodnění zde probíhal jen formou vyškrtnutí moravských dějin z učebnic a přeučování dětí na tzv. spisovný jazyk, který mnohé děti ve škole nazývaly posměšně cizím jazykem ještě v osmdesátých letech (Toto rýpnutí se dostalo dokonce i do filmu „Pětka s hvězdičkou“). Z vyprávění vím, že mojí babičce její babička často vyčítala, že se opičí po pánech, když ze školy nosila směšně znějící spisovnou češtinu místo zvyklé hanácké mluvy.

Podstatně horší situace byla ve Slezsku, kde nejen německá většina obyvatelstva, ale i slovanští Slezané pociťovali ekonomický útlak v továrnách a dolech. Navíc probíhal tlak na počeštění Slezanů, stejně jako na druhé straně hranice probíhalo jejich popolšťování. Výsledkem byla masivní dobrovolná kolaborace nejen německých, ale i slovanských Slezanů s nacisty po okupaci Československa v roce 1939.

Arogancí moci byla Československá filmová tvorba, kde načančaní pražští herci hráli ve filmech scény ze života smetánky a chudina v regionech se na to chodila dívat do kina. Meziválečné Československo bylo typické celkovou ekonomickou prosperitou, která byla v kontrastu se skutečným utrpením pracujících po celé zemi. Klasickou ukázkou zvůle mocných byla politika ministra financí Aloise Rašína, který z nacionalistických důvodů držel uměle sílu měny, čímž snížil exportní sílu Československa a způsobil obrovskou nezaměstnanost už na počátku dvacátých let. Výsledkem byly již zmíněné násilně potlačované stávky a ekonomická emigrace ze země. Obyčejný člověk nebyl pro prvorepublikové vládní politiky ničím. Politici viděli jen své vysněné svobodné Čechy, o které bojovali s Habsburky, a nedokázali pochopit, že lidé, kteří na ně dřou, chtějí chleba a ne Jiráskovy pověsti. Výsledkem byl nárůst nespokojenosti, který ruku v ruce s potlačováním levice dával obyčejnému člověku únik pouze cestou eskalace nacionalismu a sympatií k fašismu. Všimněme si, jak v historii Československa řešila státní moc problémy s nacionalismem Rusínů, Slováků, Maďarů, Němců, Slezanů. Všichni byli nacionalisté, jen Praha byla správná. Připomíná to anekdotu o bláznovi, který říká „Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“. Jak byla první republika humánní, dokazuje i zákon 117/1927 Sb., který právně legalizoval stavby koncentračních táborů pro nepřizpůsobivé už v době, kdy byl Hitler ještě jakýsi neznámý nový politik v sousední zemi. Nechci zde působit jako sluníčkář a rozhodně nehodlám obhajovat životní styl prvorepublikových cikánů žijících potulným životem doprovázeným kriminalitou, ale řešit problém obtěžujících nomádů stavbou koncentračních táborů na základě vládního nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939 – tedy ještě před okupací, je jednoznačným aktem genocidy v plném slova smyslu. Dnešní pravice se tohoto československého stigmatu zbavuje přehazováním této viny na hitlerovské nacisty. Viny nacistů jsou tak velké, že nějaký ten tisíc mrtvých navíc se tam ztratí. Hitler tak v protektorátu na prvorepublikové perzekuce jen navázal a dodal jim velkoněmeckou formu. Když na tento fakt upozornil europoslanec Miloslav Ransdorf, stal se předmětem mediálních hysterických útoků ze strany české pravice.

Není divu, že si postupem doby Československo z mnoha svých obyvatel udělalo nepřátele a v roce 1938 si Němci pozvali na Prahu pomoc ze zahraničí. Byla to nacionalistická česká politika Prahy, co postrčilo Němce k fašismu, nacismu a Hitlerovi do náruče. Není pravda, že byli takoví Němci od začátku. Nejen německá levice, tvořená po první světové válce hlavně sociálními demokraty, ale i část předválečné německé pravice a dokonce šlechta měla zájem na české státní autonomii proti habsburskému centralismu. Všimněme si, že to byli do značné míry právě etničtí Němci, kdo udržel Moravu jako samosprávné Markrabství, zatímco slovanským Moravanům to bylo vlastně jedno, stejně jich čtvrtina žila ve Vídni. Existují sice z devatenáctého století i slovansko-moravské autonomistické projevy, ale jejich intenzita nebyla větší, než od jejich německých krajanů. Dobrou zkušeností je nastudování programové myšlenky Strany konzervativního velkostatku, jejíž členové, vesměs etnicky německá šlechta z Čech a Moravy, usilovali o co největší politickou autonomii Čech a Moravy. Členové této strany byli de facto vládnoucí složkou v Čechách i na Moravě, podotýkám etnicky vesměs německou. Němci rozhodně nebyli na konci Rakouska-Uherska územně jednotní a to ani na úrovni vládnoucích špiček. Jejich lokálpatriotismus byl podstatně silnější než pocit sounáležitosti z němectví. To jednotné němectví jim Hitler vnuknul s vydatnou pomocí buržoazie včetně české. To, že si Němci přikloněním k Hitlerovi naběhli na vidle, je už věc druhá. Bohužel udělali v třicátých letech odklonem od levice stejnou chybu jako Češi, Moravané, nebo Slováci před první světovou válkou, když svůj boj proti Habsburkům změnili na boj proti Němcům a Maďarům

Útěk Slovenska ze společného státu s Čechy je po výše popsaném stavu první republiky zcela pochopitelný. Zkušenost Slováků s Prahou musela být nezapomenutelná. Nutno však podotknout, že Slováci po roce 1939 vytvořili na samostatném Slovensku režim, který později české straně vysloveně nahrával argumenty o slovenském nacionalismu. Kolaborace s Německem například při vyhlazování Židů rozhodně neměla žádný vztah k osvobození od maďarské nebo české nadvlády a není nijak obhajitelná. Rozvádění této tématiky je však nošením dříví do lesa, protože jsou o tom popsány celé knihy. I přesto, že bylo Slovensko politicky závislým státem na Německu, tak mělo možnost některé vnitrostátní kroky ovlivňovat. Nacistické praktiky dokázaly například Finsko, Dánsko, nebo Bulharsko i přes své propojení s Německem minimalizovat. Slovensko se o nic takového nepokusilo. Z osobních sdělení pamětníků lze tušit, že obyčejní Slováci sice masově nenapomáhali této genocidě, ale vnímali ji jako něco, co jde kolem nich a netýká se jich. Ostatně to bylo jakési dědictví z dob Rakouska-Uherska i Československa, kdy jednotlivé národy se vzájemně o sebe moc nestaraly a osud druhých byl jednotlivým etnikům vzájemně více či méně lhostejný.

Kvůli živým vzpomínkám na prvorepublikovou minulost se do Československa po skončení druhé světové války nehrnuli ani slovenští komunisté a povstalci, i když by teoreticky měli předpokládat, že problém byl v kapitalistickém buržoazním založení prvního Československého státu a nikoliv v národnostním složení. Ne příliš hlasitě se hovoří o snahách některých představitelů komunistického odboje na Slovensku o poválečné připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Výsledkem těchto i jiných nepovedených snah o udržení slovenské autonomie byly i tresty smrti za „buržoazní nacionalismus“. Co je však smutným faktem, že Slovensko ani po roce 1948 nedosahovalo ekonomicky srovnatelného rozjezdu, jako západní polovina státu. Korunu tomu nasazoval prezident A. Novotný, jehož odpor ke všemu slovenskému byl nepřehlédnutelný. Filmové týdeníky přinášely zprávy o úspěšném budování socialismu, ale situace na Slovensku už nebyla tak nadšená, jako v Čechách či na Moravě, jak to znali z plátna v kině. Nutno podotknout, že jako celek bylo Československo za socialismu značně úspěšné a to včetně srovnávání životní úrovně vesnice s městem. Slovensko však muselo vidět rozdíl proti Čechám. Proti tomuto pocitu nejen Slovenska se argumentuje tím, že ani v Čechách se v prvních dvaceti letech kdovíjak výrazně nezvedala životní úroveň.  Problém je v tom, že Slováci se neporovnávali se Šumavou, nebo Vysočinou, které většinou osobně neznali, ale s Prahou i jinými velkými městy, kam jich značná část někdy přijela a kde postup životní úrovně vidět byl. Pomalý rozvoj Slovenska se omlouval i tím, že v České části země se dalo rozvíjet už původní existující zázemí průmyslu, takže rozšířit těžbu existujících dolů, nebo pozvednout úroveň již existujících závodů nebylo tak problematické, jako postavit zcela nový provoz na Slovensku. To je z laického hlediska těžko vyvratitelný argument, ale více viděli Slovenští politici, když měli náhled do plánů dalších pětiletek a viděli tedy nejen rozdíl mezi výchozím stavem, ale i v plánech do budoucna. Z těch bylo zjevné, že Slovensko by bylo v ekonomickém skluzu i do budoucna. V Čechách a na Moravě regionální politici také nenesli zrovna lehce splývání pojmů „demokratický centralismus“ s „pragocentrismem“. Mezi regionálními politiky, kteří do politiky viděli hlouběji než řadový občan, začala nevole s tím, že v době telefonů a vlaků bylo držení politické i hospodářské moci v nějakém centrálním sídle středověkým přežitkem. Praha však nadále zůstávala jakýmsi královským městem s veškerými výsadami, které plebejci neměli. To tehdy dráždilo stejně jako dnes a zdaleka nejen Slováky. Po dvaceti letech situace vyvřela a pražskou nezávislost na názorech zbytku země vyřešila skupina regionálních politiků po svém. Prostě si na Prahu pozvali medvěda. Sovětský svaz přemlouvali lidé z politického okolí Gustáva Husáka a Vasila Biľaka dost dlouho. Spojence našli v Polsku a NDR. Výsledkem byla velmi zvláštní vojenská operace z roku 1968, kterou se neustále učíme nazývat okupací. V Praze kolují dvě verze vysvětlující události z roku 1968. Pravicová tvrdí, že se jednalo o okupaci Československa Sovětským svazem, který chtěl rozdrtit rodící se svobodu a demokracii. Komunistická verze tvrdí, že se jednalo o preventivní zásah proti vpádu vojsk NATO, známého jako akce Zefir, jehož součástí měly být i předchozí politické změny v Praze známé jako Pražské jaro. První, tedy pravicovou verzi, lze vyvrátit už tím, že samotný vojenský zásah proběhl bez dotčení vojenských složek Československa, což je naprosto hrubá nelogičnost u okupace. Na rozdíl od vojsk Varšavské dohody, byly při vpádu nacistického Německa v roce 1939 obsazeny vojenské objekty jako první. Sověti v roce 1968 je naopak neobsadili nikde a to ani dodatečně. Všude tábořili polním způsobem a stabilní nemovitosti jim byly až později přiděleny, nebo postaveny mimo nemovitosti Československé armády. Zvykli jsme si prohlížet dojemné černobílé fotky ze srpna 1968, kde chodí lidé s vlajkami, ale už si nevšímáme rozdílu mezi projíždějícími kolonami německých okupantů z roku 1939 a doslova jako joja vypadajících ruských vojáků z roku 1968 sedících na tancích uprostřed ulic a náměstí, když bez dalších rozkazů hledí na hysterické davy lidí. Československo bylo v té době jeden z nejservilnějších států vůči Sovětskému svazu. Poškození reputace v očích spřátelené země tak hloupým způsobem by neudělal nikdo. Prakticky veškeré události roku 1968 se udály v Praze. Pokud se mimo Prahu udály nějaké incidenty, pak se vždy jednalo o chyby, jako například autonehoda vojenského vozidla v Olomouci s následkem smrti chodce. Komunistická verze sice vypadá pravděpodobněji, ale i ta má značné mezery. Pokud se čekal náhlý vpád NATO, pak mohl Sovětský svaz na základě tajného jednání dojet za současné mobilizace Československé armády, která by vše usnadnila. Veškerá media by byla v momentě vstupu vojsk obsazena československou státní mocí, která by vše ihned vysvětlila. To však nebylo možné, protože vedení KSČ (Dubček a spol.) bylo v tu dobu vysloveně protisovětské na rozdíl od oficiální celostátní pozice, jak již bylo uvedeno výše. Řada představitelů tehdejší moci chtěla dokonce vystoupit z Varšavské smlouvy. Navíc by v případě západního cíle, tedy NATO, vstup sovětských vojsk neměl za následek tak masové personální změny ve vedení země i na regionální úrovni. Co je ale argumentem pro vyvrácení obou pražských pohádek najednou, je pohled na následky událostí ze srpna 1968. Československo se federalizovalo a na Slovensko začínají téct značné dotace. Jak toto proboha souvisí s touhou Sovětského svazu okupovat svého nejvěrnějšího spojence? Jak toto souvisí s chystaným vpádem NATO? Od 70. let dvacátého století narůstá averze Prahy vůči Slovensku a nejeden politický rozhovor končil poznámkou o dotovaném Slovensku, a jak žijí Slováci na úkor Prahy. Tyto poznámky k minulosti lze mimochodem zachytit ještě i dnes, padesát let poté! Ano! Na Slovensko tekly značné dotace na úkor Prahy! Je to pravda, ale ne celá. Byly to dluhy za předchozí půlstoletí. Možná i s úroky, ale to už tak chodí. Praha dodnes hraje falešnou hru chudáka, kterému někdo ubližuje. Ano Praha dostala bití, ale co mohla čekat? Pro Prahu to opravdu byla okupace, ale pro Československo jako celek nikoliv. Pro mnohé regiony Československa se skoro nabízí výraz „druhé osvobození“.

Přeskočme detaily následujících let, Chartu 77 se všemi jejími disidenty jezdícími v mercedesech a podpalujícími si cigarety stodolarovými bankovkami v době, kdy si i prominentní komunistický straník musel o pár východoněmeckých marek na dovolenou žádat pomocí devizového příslibu. O tom jsou napsány celé knihy a nemá smysl nosit dříví do lesa. Že západní mocnosti takto působily hlavně v Praze, protože tam byla živná půda, je známé. Pro obyčejného člověka znamenala sedmdesátá a osmdesátá léta skutečné naplnění snahy o vyrovnání podmínek života občanů Československa. Slovenská socialistická republika byla federální zemí vůči České socialistické republice. Národnostní otázka sice nebyla vyřešena pro všechny, ale odezněla zásadní sociální nerovnost daná regiony. Je trapné, že toho muselo být dosaženo pomocí vnějšího spojence, který na tom pouze tratil finančně i politicky. Rusko jako nástupnický stát po SSSR je dodnes terčem obvinění z okupace v roce 1968, přestože z toho tehdejší Sovětský svaz neměl žádný prospěch. Tím, že byla celá „výchovná lekce“ z roku 1968 vedená jen kolektivem zasvěcených regionálů proti centru, tak vlastně ani ve vojenských archivech po Sovětském svazu nenajdete logické zdůvodnění pro tehdejší události. Celá akce by se dala parodovat tak, že si odstrkovaní regionální politici dovedli do Prahy medvěda, kterému rozkázali: „Trhej, Míšo, trhej.“ Jenomže Míša nebyl do problému zasvěcený, takže jen seděl a hleděl. Americká armáda v podobných situacích za sebou nechává tisíce mrtvých od prvních chvil, ale zde byl jen zmatek.

Po potlačení pragocentristických tendencí se na Slovensku od sedmdesátých let buduje podstatně rychleji, než dříve. Staví se byty, rozvíjí průmysl. Tam, kde nově vzniklé provozy neměly tradici, byly samozřejmě problémy. Mnohdy nebyla k dispozici kvalifikovaná pracovní síla, ale kdyby to mělo být argumentem proti těmto krokům, pak by slovenští dělníci nebyli dělníky, ale bačovali by za mizerný plat až do roku 1989. Do té doby většina Slováků způsobilých práce v dělnické profesi migrovala za prací na Ostravsko, nebo ještě dál do Čech. Slovensko se tak vlastně dříve zbavovalo selektivně některých složek v populaci a snižoval se jeho ekonomický a společenský potenciál do budoucna. To však doznalo v roce 1968 změn. Rok 1968 byl pro Slovensko ve skutečnosti osvobozením. Nutno však podotknout, že některé národnostní otázky zůstaly tam, kde byly. Rusíni na Prešovsku měli nadále na výběr, zda chtějí být  Slovákem, nebo Ukrajincem a Moravan byl „Slovák, co nedošel do Prahy“. V učebnicích dějepisu nadále chyběly dějiny východní poloviny „Česka“ a filmy se točily stále více v pražském dialektu i přesto, že tak miliony lidí na Moravě nemluví. Nejde o to, že by někdo takovému filmu jazykově nerozuměl, ale bylo to vyjádření pražské arogance a pohrdání regiony. Tato kulturní nerovnoprávnost však již nebyla obyvatelstvem vnímána tak tíživě, jako předchozí ekonomická a sociální.

Než se dostaneme k roku 1993 a rozpadu Československa, rekapitulujme si poslední roky Československa i jinak. Byl to stát, ve kterém se podařilo v konečném důsledku vyrovnat životní úroveň vesnice a města. Podařilo se dosáhnout na prakticky nejvyšší světovou úroveň ve vzdělávání i zdravotnictví a to zejména jejich organizací a strukturou. Zemědělství dosahovalo výsledků, které nemělo nikdy před tím, ani potom. Vyšších výnosů na stejném typu půdy a klimatu dosahují v zahraničí jen tam, kde se nebere ohled na zdravotní nezávadnost potravin. Není třeba připomínat, že ačkoliv občan Československa nekupoval maso denně, tak ve srovnání s dnešním strávníkem snědl mnohem více masa, než dnešní konzument sójových hamburgerů a salámů vyrobených ze směsi mouky a kůží. Dostupnost bydlení v novostavbě pro řadového občana patřila k nejvyšším na světě. Havlova hláška o komunistických králíkárnách je smetena za stolu pohledem na tabule realitních kanceláří, kde se ony „komunistické kotce v králíkárnách“ nabízí za astronomicky vysoké částky. Po „porodních bolestech“ které se Československu protáhly na půlstoletí, se posledních dvacet let opravdu stabilizovalo. 

Poněkud neveřejná však zůstala situace ve vysoké politice. Celé období od roku 1968 až do roku 1989 bylo tiše spjato s vnitřním bojem platformy, která v roce 1968 práskla pěstí do stolu se svou vnitrorežimovou, přesněji řečeno přímo vnitrostranickou opozicí. To byla jedna ze zásadních příčin, proč byl puč v roce 1989 úspěšný. Bylo by opravdu naivní si myslet, že by stát rozsypala skupinka demonstrujících studentů na Národní třídě. Lidé byli v roce 1989 odtrženi od praktické politiky a jakékoliv dění v politice už nevnímali jako svůj boj o budoucnost, ale jakési divadlo „těch nahoře“. Rok 1989 přijala naprostá většina obyvatel Československa jako zprávu z televize, kterou si vyslechli doma z křesla s pivem v ruce. Občané už ztratili osobní zkušenost s bojem za svá práva. Zvykli si, že „strana zařídí“. Toto myšlení je ještě silněji dodnes zakořeněno v politice současné KSČM, která omezila veškerou svou politickou práci výhradně na předvolební boj o koryta. Nejen, že se nepoučila z minulosti, ale ve své chybě se ještě silněji zabarikádovala, což se jí postupně stává osudným. Do roku 1989 byl boj s vnitrostranickou opozicí, která ve skutečnosti představovala základ budoucí pravice v polistopadové éře, natolik vysilující, že už nebyla síla pracovat politicky s lidmi. Jinými slovy posadit občana za prostřený stůl bylo jednodušší, než ho naučit si sám uvařit. Jakákoliv sebemenší chybička pak znamenala protest rozmazlených mazánků, kteří nadávali, cože to komunisti dělají, že nemám to či ono. Typická je kauza požáru velkoskladu papírových výrobků na podzim roku 1987, která měla v předvánoční čas za následek akutní nedostatek spotřebního papírového zboží. Toto vešlo do paměti lidí jako zveličené tvrzení, že za komunistů nebyl toaletní papír. Skutečná nouze „v péči o konečník“ trvala asi měsíc. Listopad 1989 značná část obyvatelstva Československa ani nebrala vážně. Bylo to něco jako nový program v televizi. Mnozí se probudili za dva až tři roky, někteří nepochopili svou prohru dodnes. V roce 1989 neprohráli nějací oni – komunisté, ale prohráli obyčejní občané, jejichž životní úroveň se propadla o padesát let zpátky. Co mělo toto rozčarování za následek, bylo vidět ve volbách v roce 1992. Už první roky rozkradačského Havlovského režimu daly nekompromisně najevo, že Slovensko se vrátí tam, kde bylo za první republiky, tedy na ekonomický chvost státu. Nejspíš to byla pudová záležitost, co v obnoveném kapitalistickém režimu sjednotilo slovenské voliče k volbě za osamostatnění Slovenska. To bylo plánovaně provedeno poklidnou politickou cestou prvního ledna 1993. Nutno podotknout, že ta poklidnost nebyla projevem vysoké politické kultury, ale faktu, že Německu, které z rozpadu velmi profitovalo, by se válečný konflikt v jeho bezprostředním sousedství nehodil. To nás uchránilo od Jugoslávského scénáře. Bylo to jakési štěstí v neštěstí.

Pro historii neplatí žádná „kdyby“, takže nemůžeme diskutovat na téma, co kdyby se Československo nerozdělilo, ale určitá paralela pro srovnání tu je. Po prvotním propadu, mírně vyšší inflaci slovenské koruny a stagnaci ekonomiky v prvních letech od rozdělení, se zejména v posledních deseti letech od recese v roce 2008 Slovensko přinejmenším přestalo ekonomicky vzdalovat České republice. Nemám na mysli, že by se lidem na Slovensku vedlo kdovíjak dobře, ale nezhoršuje se jejich životní úroveň ve srovnání s Českou republikou. Naopak v České republice se zvětšuje rozdíl mezi centrem a regiony. V zachovaném Československu by však Slovensko bylo opět provinciálním regionem a nikoliv centrem. Uveďme si pár příkladů. Jedna anekdota říká: „Víte, jaký je rozdíl, mezi českými a slovenskými dálnicemi? Na Slovensku je jen jedna dálnice, ale na rozdíl od těch českých se po ní dá jezdit.“ Když si to poslechnete jako vtip, tak se možná zasmějete, ale kdo zná situaci s českou dopravou, ten se smát nebude. Dopravní zácpy na D1 jsou naprostou samozřejmostí každý den. Dálnice z Ostravy do Bohumína je z důvodu záměny správného podsypu za stavební drť zvlněná tak, že musela být rychlost zpomalena na 60 km/h. Po mnoha letech se dočkala provizorních oprav a rychlost byla zvýšena na 80 km/h. Jako umlčovací taktika je tento úsek bez poplatku. Mezi Brnem a Olomoucí je u Prostějova několik úseků zpomalení na 80 km/h označeno nikoliv přenosnými, ale pevně zabudovanými značkami. Zrychlení provozu není v plánu nikdy a úsek je placený. V Olomouci končí dálnice od Ostravy na kruhovém objezdu u nákupního centra Globus, kde celý proud vozidel od Ostravy dává přednost autům, co vezou supermarketové turisty z centra města do jejich oblíbené volnočasové atrakce mezi regály nákupního centra. Několikakilometrová kolona je zde samozřejmostí. Problém by vyřešila dostavba 3 km dlouhého úseku, který byl už opakovaně dán mezi priority a opět z nich vyřazen. Z Olomouce má vést do Prahy dálniční alternativa k přetížené D1 z Brna do Prahy. První úsek byl u Olomouce dokončen v roce 1978, celá dálnice má být dokončena v roce 2025. Za stejnou dobu ve starověkém Egyptě postavili několik pyramid a několik měst z rozpočtu dvoumilionového státu živeného rolníky s kamennými motyčkami. Ve Slezsku si na svou první hrbatou dálnici postavenou z drcených cihel a staré omítky čekali čtyřicet let od zahájení dálničního stavebnictví. Mimochodem za rozkradený materiál nikdo nenese odpovědnost. Naproti tomu dálnice z Prahy na Norimberk byla po roce 1989 uspíšena a dostavěna o tři roky dříve, než byl původní plán a je v excelentním stavu. Je nebo není rozdíl mezi stavbou dálnic v Čechách a na Moravě nebo ve Slezsku? A nyní zkuste odhadnout, kolik z 450 km dlouhé dálnice Bratislava – Košice by bylo dostavěno, kdyby byla plánována pražskými politiky a úředníky stejně jako propojení Ostravy s Prahou?

Žijeme v době internetu a rychlých spojů. Existence hlavního města jakožto sídla panovníka a jeho dvořanstva je v dnešní době naprosto zbytečná. Typicky to vidíme na USA, Jihoafrické republice, Německu a konec konců i Evropské Unii. Navzdory tomu se v Praze nadále kumuluje management veškerého provozu státu. To je důvod, proč odpor proti centru není nějakým lokálpatriotismem nebo dokonce buržoazním nacionalismem, ale skutečně třídním odporem. Pracovníci montoven, skladů a průmyslových čtvrtí pracují zpravidla v regionech, kdežto makléři a obchodníci, kteří často ani neviděli jimi řízené provozy, sídlí v Praze. Odpor proti centru se tedy stále více mění z národnostní otázky na otázku třídní. Vedení státu je si toho vědomo a dobře ví, že v určitém momentu by si regiony opět mohly někoho pozvat na pomoc z venku, jako v roce 1939, nebo 1968. Že k tomu potenciál v regionech existuje, svědčí například před několika lety vzniklá iniciativa „Českoslovenští vojáci v záloze“, která se ideově do značné míry obracela opět právě k Rusku. Bleskový nárůst popularity tohoto opravdu z lidu povstalého hnutí musel u české buržoazie vyvolat šok. Vládnoucí elita si proto zajišťuje pozice a zve si preventivně zase svoje kamarády. Po České republice se projíždí konvoje NATO s tím, že jejich úkolem není nic jiného, než demonstrovat před obyvatelstvem svou sílu, kterou se nebudou váhat použít proti případným povstalcům. Slovensko se bohužel po rozdělení v roce 1939 vydalo podobnou cestou a z Bratislavy si udělalo plnohodnotného následníka Prahy. Vulgarismy, které můžeme často slyšet od Slováků na adresu svého hlavního města, nijak nezaostávají za tím, co známe od české populace na adresu Prahy. I Bratislavská buržoazie je tedy nucena sahat k podobným sílu demonstrujícím krokům jako Praha.

Je jasné, že z drobení zemí na východ od Německa má prospěch hlavně západní kapitál a výhodné je to i z vojenského hlediska pro nejsilnější hráče v NATO. Z bezpečnostního i ekonomického hlediska se nebojím říct, že nám chybí nějaká centrální mocnost tvořená soustátím z rovnoprávných národnostních států, ale na druhou stranu chápu, že za stávajícího návratu kapitalistického pragocentrismu by bylo pro Slovensko setrvání v Československu vysloveně ponižující. Za dvacáté století opustili společný stát s centrem v Praze Rusíni, Němci a Slováci i se svou maďarskou menšinou. Pokud se nestane zázrak, tak je otázkou času, kdy vezme do zaječích i Morava a Slezsko. Bohužel vzájemná neznalost a ignorace je už nyní příčinou nestability potenciálního vztahu Moravy a Slezska. Na internetu najdeme často představy Moravanů, že Morava končí u Jablunkova a Opava leží na Moravě. Mohou si tím plně podat ruku s tolik kritizovanou pražskou arogancí. Osobně jsem byl svědkem jednoznačně nacionálně motivovaného konfliktu Valachů s Goroly, tedy Moravanů se Slezany na folklorní akci z důvodu snahy vypískat zpěváka protože zpíval valašsky a ne gorolsky. Je to sice úsměvná historka, ale takto to začíná, školskými příkazy a zákazy v parlamentu to pokračuje a národní vzpourou a kolaborací se zahraničním interventem to končí.

Jednou se snad opět všichni spojíme, ale musí to být spojení rovnoprávných samosprávných zemí s plnou národnostní svrchovaností v kulturní i hospodářské rovině. Je třeba posílit vzájemný zájem o sebe, který zabrání pasivnímu přihlížení, jak jeden národ dominuje nad druhým. Pokud by Moravané, Slováci, Slezané a Rusíni měli větší povědomí vzájemně o sobě a větší vzájemnou úctu, pak by určitě vzrostla i šance na vznik stabilní konfederace s vysokou mírou individuální vnitřní autonomie při zachovalé společné bezpečnosti a ekonomické síle navenek. Vzájemné spojení sil musí být beze strachu o to, kdo si co bude na druhém nárokovat. Strach o ztrátu svého území nesmí být řešen mezietnickou neúctou nebo dokonce útlakem. Je třeba se smířit s tím, že Krnov neleží na Moravě, ale ve Slezsku a že část slovenských občanů jsou Rusíni. Slezané se musí smířit s tím, že značná část českého Slezska v Jeseníkách byla poválečně osídlena zejména imigranty z Hané.

Je v našem zájmu obnovit jednotu a to s plným uvědoměním toho, co jsme si vzájemně v minulosti provedli, abychom se k sobě mohli v budoucnu chovat s větší úctou, pochopením a vstřícností. Jen tak si udržíme větší míru rozhodování o svých věcech navzdory okolním mocnostem.


Fotografie: Kscm.cz/WikiCommons


Na našich stránkach poskytujeme priestor skutočne pestrej palete názorových línií, predstavujúcich alternatívu voči súčasnému zriadeniu. Preto čitateľov upozorňujeme, že nakoľko i samotní členovia redakčného kolektívu DAV DVA, spolupracovníci či korešpondenti vzišli z rôznych prúdov, v partikulárnych otázkach sa ich výklady a postoje môžu líšiť či si dokonca miestami protirečiť. Zároveň upozorňujeme, že redakcia sa nemusí zhodovať s názormi, prezentovanými externými prispievateľmi. Iba názorová pluralita totiž umožňuje skutočne plodnú a hodnotnú diskusiu s potenciálom vygenerovať tie najlepšie myšlienky, schopné načrtnúť pôdorys pre nové spoločensko-ekonomické zriadenie, zohľadňujúce potreby 21. storočia.

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne


One thought on “Nostalgická vzpomínka na chtěné i nechtěné Československo

  • 25. novembra 2018 at 12:20
    Permalink

    „Je v našem zájmu obnovit jednotu a to s plným uvědoměním toho, co jsme si vzájemně v minulosti provedli, abychom se k sobě mohli v budoucnu chovat s větší úctou, pochopením a vstřícností. Jen tak si udržíme větší míru rozhodování o svých věcech navzdory okolním mocnostem.“

    Absolútne súhlasím, ak sa vieme oprieť jeden o druhého, sme vždy silnejší. Ďakujeme Ctirad.

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *