Rozhovor s českým filozofom a predsedom SOK (Sdružení pro levicovou teorii), Petrom Kuželom

Vydávajú knihy, organizujú konferencie, diskusie, budujú online knižnicu, publikujú články domácich autorov a preklady zahraničných ľavicových teoretikov. Rozširujú ľavicové myšlienky v českom prostredí a prepájajú témy od filozofie, ekonómie až po sociológiu, politológiu a estetiku. Dodnes už vydali knihy takých velikánov ako Fredric Jameson, Alan Badiou alebo Jacques Ranciere. Organizácia SOK – Sdružení pro levicovou teorii je organizácia rozvíjajúca ľavicové myslenie ako prostriedok hľadania alternatív k súčasnému ekonomickému, politickému a ideologickému systému. SOK usporiadal už 60 seminárov, prednášok, workshopov a konferencií a podarilo sa im nadviazať aj spoluprácu s ľavicovou Nadáciou Rosy Luxemburgovej. (1)

V nedávnom rozhovore pre ČT prehlásil: „Mnohé z toho, co Marx popisoval, přece vidíme kolem sebe.“ Respondentom nového rozhovoru pre DAV DVA je český filozof, predseda združenia SOK, Mgr. Petr Kužel, Ph.D. (1982). Od roku 2013 pôsobí na Filozofickom ústav AV, zaoberá sa marxizmom a postmarxizmom, českou filozofiou 2. polovice 20. storočia, politickou filozofiou a súčasnými francúzskymi filozofmi.

Diela: Filozofie Louise Althussera. O filosofii, která chtěla změnit svět (2014); Podzim postmodernismu (s R. Kandou, V. Bělohradským, M. Hauserem, M. Škabrahou aj., 2016).

Rozhovor spracoval PhDr. Lukáš Perný, Inštitút filozofie FF PU.

Lukáš Perný (ďalej iba LP): Peter zdravím vás. Prvý krát sme sa stretli pri príležitosti vašej prednášky o Althusserovi a ideológii na Inštitúte filozofie Prešovskej univerzity. Aký ste mal dojem z tejto akcie? 

Petr Kužel (ďalej iba PK): Měl jsem z ní velmi dobrý dojem. Byla to přednáška pro studenty doktorského studia. Studenti reagovali podle mého názoru velice dobře. S Althusserovou filosofií byli již předtím poměrně obeznámeni, takže i diskuse byla zajímavá. Večer jsem pak měl ještě přednášku pro veřejnost o filosofii Egona Bondyho a to byla rovněž příjemná zkušenost.

LP, Ste predsedom organizácie SOK – Sdružení pro levicovou teorii, ktorej úlohou je podľa vašich stránok rozvíjať ľavicové myslenie ako alternatívu k súčasnému ekonomickému, politickému a ideologickému systému. Podobnú úlohu má aj o.z. DAV DVA, ktoré podobne vydáva články, organizuje podujatia, avšak predsalen ste v tomto ďaleko pred nami, nakoľko sa vám podarilo vydať už niekoľko knižných titulov (DAV DVA sa podpísal zatiaľ iba pod malé e-booky, brožúry, časopis a jednu knihu). Ako sa Vám podarilo vydať tak zaujímavých autorov ako Fredric Jameson, Alan Badiou, David Harvey, Jacques Ranciere, ba dokonca mnohými neodavistami obľúbená kniha Cockshotta a Cottrella, Kybersocializmus, ktorá sa stala dokonca témou jednej z našich prednášok? Prezradím, že jeden z našich členov má skoro všetky vaše knihy vo svojej knižnici. Aké diela plánujete v najbližšej dobe vydať?

PK: Mám samozřejmě velkou radost z toho, že se naše knížky čtou a že určitým způsobem – přinejmenším v určitých kruzích – rezonují. Když SOK před zhruba 15 lety vznikal, bylo to za situace, kdy univerzity a akademické prostředí takřka svorně ignorovali autory hlásící se k radikálně kritické levicové teorii, ačkoli na Západě patří znalost těchto autorů k běžné výbavě tamějších studentů a běžně se o těchto autorech vyučuje. Naší snahou bylo a je tuto podle nás nenormální situaci zvrátit, či alespoň rozrušit. Začali jsme tedy pořádat semináře, kde jsme představovali významné kritické filosofy, sociology, ekonomy, politology apod. a zároveň začali překládat a vydávat jejich knížky. Některé z těchto autorů jste již jmenoval. Je to například Fredric Jameson, Alain Badiou, David Harvey, francouzští marxističtí ekonomové Gérard Duménil a Dominique Lévy, filosofové Jacques Rancière či Étienne Balibar, politoložka Ellen M. Woodová a další. [https://sok.bz/edice].

Je na jednu stranu trochu smutné, že v češtině jsou od těchto autorů stále k dispozici jen ty knihy, které vydal SOK (s výjimkou Étienna Balibara, jehož knihu Spinoza a politika vydalo nedávno nakladatelství Karolinum), na druhou stranu to svědčí o tom, že tato činnost (přestože se situace oproti období před 15 lety samozřejmě výrazně změnila) má stále smysl a je potřeba.

V současné době připravujeme vydání dvou knížek. Jednou je práce Ondřeje Krochmalného o Jacquesu Rancièrovi, druhou je text, který se našel v pozůstalosti Vratislava Effenbergera. Je to již hotový překlad práce francouzského trockistického historika Pierra Brouého Bolševická strana, a když je ten překlad již hotový, přišlo nám škoda jej nevydat.

Největší problém je samozřejmě získání finančních prostředků na vydání těchto věcí. Financujeme je z různých darů, ale není to bohužel stabilní zdroj příjmů. Druhou stranou mince je ochota překladatelů překládat za spíše symbolický honorář a dobrovolná aktivita našich členů.

LP: Na Slovensku pomaly budujeme väzby medzi českými a slovenskými ľavičiarmi (prednáška Ilony Švihlíkovej v Bratislave, moja prednáška pre konferenciu spolku Ceres, priestor pre autorov z ČR na našich stránkach) – vytvára sa nám tak jedinečná možnosť zaujímavej kultúrnej výmeny. Aké sú vaše skúsenosti s našou kultúrnou výmenou?

PK: Myslím, že každá kulturní výměna je obohacující, a dochází-li k rozvoji mezinárodních vazeb, je to jedině dobře. Stojíme koneckonců před obdobnými problémy. Vazby se Slovenskem jsme se snažili od začátku neopomíjet. Někteří naši členové jsou Slováci, jako například Michal Polák, který v edici SOKu i publikoval svou knihu Hlavou proti větru.

LP: Podobne ako členovia DAV DVA, aj vy osobne ste si pripomenuli 200. výročie narodenia Karla Marxa. Aké boli ohlasy na túto konferenciu? Podarilo sa vám dokonca urobiť rozhovor s Českou televíziou. Slovenské mainstreamové médiá naše podujatie úplne odignorovali, čo iba dokazuje opodstatnenosť našej kritiky neobjektivity tzv. „mienkotvornych“ slovenských médií. Ako sa Vám darí presadiť Marxa do mainstreamových médií?

PK: Musím především zdůraznit, aby nevznikl mylný dojem, že tu konferenci „Dvě století Karla Marxe“, na kterou zřejmě narážíte, nepořádal SOK, ale kolegové z Fakulty humanitních studií, resp. Společnost pro filosofickou antropologii. SOK jako organizace se na ni nijak nepodílel. Já a Michael Hauser jsme na ni pouze vystupovali. Byla to mimochodem velmi povedená a zajímavá konference. Je k dispozici na Youtube, takže si ji Vaši čtenáři mohou poslechnout.

Co se týče rozhovorů pro média při Marxově výročí, nijak jsme se nepokoušeli prosazovat Marxe do mainstreamových médií. Novináři jednoduše potřebovali někoho, kdo by se k Marxovi a jeho dílu mohl vyjádřit, tak mimo jiné oslovili i lidi z našeho okruhu – mě, Michala Hausera, Joe G. Feinberga, Honzu Mervarta a další.  

LP: Nedávno prebehlo výročie 50. rokov od udalostí roku 1968. Ako hodnotíte tieto udalosti? 

PK: Pražské jako 1968 je skutečně pozoruhodný fenomén z celé řady důvodů. Došlo na nejrůznějších úrovních k rozvoji celé řady emancipačních snah, k nečekanému propojení společenských vrstev, které za normálních okolností jsou vůči sobě spíše inertní, či dokonce nepřátelské; k celkové aktivizaci a politizaci obyvatelstva.  Z celé řady věcí, které rok 1968 přinesl, bych chtěl vyzdvihnout jeden, a to pokus o vytvoření společenské samosprávy v rámci Šikových ekonomických reforem. Byl to ojedinělý pokus demokratizovat a vnést principy demokratického rozhodování nikoli pouze do sféry, která se tradičně označuje jako politická, ale i do sféry ekonomického rozhodování. Jednalo se tedy o podstatně hlubší pojetí demokracie, než je demokracie liberální, a o jeden z celosvětového hlediska významných pokusů o realizace ekonomické demokracie.

Projekt společenské samosprávy samozřejmě nebyl specificky československou záležitostí. Byl v roce 1968 rovněž programem řady emancipačních hnutí na Západě – například byl silně artikulován během pařížského Máje 68 a je dodnes předmětem různých teoretických diskusí a úvah o konceptech tržního socialismu, ekonomické demokracie či participativní ekonomie, např. John Roemer, David Schweickart, Richard Wolff, Vámi zmiňovaný William Paul Cockshott a Allin Cottrell a další. Zatímco však v případě pařížského máje zůstal tento program pouze abstraktním požadavkem a v případě teoretiků, které jsem zmiňoval, zase jen teoreticky formulovanou možností, v případě pražského jara docházelo k jeho poměrně již masové realizaci a bylo možno tento program již na základě zkušeností korigovat. Tyto „rady pracujících“, jak je Ota Šik nazval, reprezentovaly 800 000 lidí, což není vůbec zanedbatelné číslo. Byly voleny všemi zaměstnanci daného podniku. Lidé mohli volit a odvolávat ředitele apod. Zajímavé je, že takto zvolení ředitelé byli výrazně kompetentnější než ředitelé dosazování politickým aparátem (měřeno podle podílu vysokoškolského vzdělání mezi řediteli). Rady se navíc začaly pomalu pokoušet spojovat a pokoušet se vytvářet i horizontální struktury. V roce 1968 probíhaly rozsáhlé diskuse, jaké mají mít tyto rady pravomoci. Nakonec zvítězil názor, který prosazoval jejich co nejširší pravomoci. Ke schválení zákona, který by dal fungování rad právní rámec (mělo k němu na podzim  1968) však v důsledku invaze nedošlo. (Vznikání a fungování rad se do té doby řídilo tzv. „vládními zásadami“ z června 1968.) Začínající normalizace způsobila, že v létě 1969 zredukovala česká vláda význam rad na symbolickou úroveň, v létě 1970 pak byly zakázány úplně.

Invazí byl tak zmařen pokus o demokratizaci společnosti (jak v rovině politické, tak ekonomické), a jak jsem řekl na začátku, považuji tento pokus za pokus prosadit hlubší pojetí demokracie, než poskytuje demokracie liberální. Násilným potlačením tohoto pokusu se uzavřely určité vývojové možnosti na zřejmě historicky velmi dlouhou dobu. Dnes společenské podmínky na prosazení takto radikálního konceptu demokracie neexistují.    

LP: Ktorých ľavicových mysliteľov považujete dnes za najrelevantnejších?

PK: Napadá mě Louis Althusser, Alain Badiou, Paul Sweezy, Robert Kurz, Moishe Postone, ale asi by jich bylo více. Z českých filosofů je to Egon Bondy.

LP: Vedieme rôznorodé diskusie na tému, čo robiť v dnešných časoch pre sociálnu zmenu. Aké sú vaše ciele v sociálno-politickom konaní pre 21. storočie?

PK: Osobně žádné jednoduché řešení nevidím. Napadají mě jen jednotlivé drobnější kroky. Myslím, například, že dobrým krokem by bylo založení státní banky, která by poskytovala lidem levné či bezúročné půjčky na bydlení apod. Lidé by tak nepřepláceli hypotéky a neskládali se na zisk soukromým bankám, jejichž čistý zisk v ČR za loňský rok činil něco přes 70 miliard a v podobě dividend odchází do zahraničí. Banky by je tak nemohly „vycucávat“ a ony zisky by zůstaly v republice v rukou lidí, kteří by tak svou kupní silou stimulovali místní poptávku. Pokud by oněch 70 miliard zůstalo v ČR, zůstalo lidem, eventuálně státu, bylo by to samozřejmě znát.

LP: Venujete sa marxistickej filozofii. V čom je podľa Vás Marx aktuálny pre rok 2018?

PK: Na tuto otázku nelze odpovědět krátce. Jeho hlavní přínos vidím v jeho pozdním díle, v Marxově analýze kapitálu  v jeho nejrůznějších podobách a v tom, jak se jeho působení kapitálu v nejrůznějších modifikacích projevuje. V souvislosti s průmyslovou revolucí 4.0. si myslím, že bude pro nadcházející období velmi aktuální jeho analýza toho, jak je lidská práce stále více nahrazována stroji a jaké z toho plynou důsledky. Podle Marxe, jak známo, to má za následek tendenci ke klesající míře zisku. Nemá-li k poklesu míry zisku docházet, je potřeba to kompenzovat tím, co Marx označoval jako zvýšenou míru vykořisťování. Nerad používám to slovo, protože je zatíženo spoustou konotací. V zásadě ale jde o poměr zisků (resp. nadhodnoty) a mezd, přičemž disproporce mezi nimi stále roste. To můžeme empiricky pozorovat. V praxi to znamená, že ačkoli v důsledky efektivizace a automatizace výroby jeden člověk udělá několikanásobně více práce než dříve (vytvoří svou prací daleko větší objem zboží než dříve), jeho mzda zdaleka neodpovídá nárůstu této produktivity. Srovnáme-li křivku produktivity s křivkou vývoje mezd, vidíme, že se již v 70. letech tyto křivky od sebe odpojily a je mezi nimi stále větší propast. Lidé tak dostávají z hodnoty, kterou svou prací vytvořili stále se zmenšující podíl. To pak vede k tomu, co Marx nazýval krizí z „nedostatečné spotřeby“. Její projevy zase mohou být různými způsoby kompenzovány: financializací, zpomalením či zastavením investic do produktivního sektoru, k nárůstu tzv. neproduktivních výdajů (např. i válečných apod.), nerovnou směnou mezi státy centra a periferie apod. Myslím, že k těmto Marxovým analýzám se bude řada teoretiků v příštích desetiletích zřejmě vracet a že jsou možná ještě aktuálnější, než byly v Marxově době.

LP: Ak by ste mali povedať jednu vetu, ako odkaz pre našich čitateľov, ako by znela?

PK: Nemám příliš v oblibě jednovětná vyjádření, nicméně nedávno mě zaujal jeden výrok Bertolda Brechta. Není sice určen čtenářům, ale naopak autorům, nicméně může být pro levici užitečné si jej připomenout: „Pravdu nelze prostě psát; nutno ji psát někomu, kdo si s ní může nějak poradit.“

---

---