RETROSPEKTÍVNE sa vraciame k ročenke DAV DVA z roku 2019, ktorá obsahovala zaujímavé odpovede od popredných osobností slovenskej a českej ľavice. Medzi nimi je aj popredný sociológ profesor JÁN KELLER. Jan Keller (* 1955) je moravský ľavicový sociológ, publicista a environmentalista, podľa ktorého je základnou otázkou sociológie ako je vôbec možný poriadok v spoločnosti.
Témou nášho čísla je otázka Čo robiť. Aké konkrétne aktivity a opatrenia by mala podniknúť súčasná ľavica v prospech zlepšenia postavenia pracujúcich...
Jan Keller (ďalej J. K.): Hlavní úkol zbytků skutečné levice vidím v tom, že si jasně uvědomí, kam zavedla levici tzv. nová levice liberální, jejíž hlavní hesla převzaly sociálně demokratické a socialistické strany. Též podle toho dopadly. Vrátím se k tomu, co jsem říkal úvodem. Kapitalismus ničí v touze po stále větším privátním zisku všechny hranice, autority, normy, zvyky, překračuje stále další morální tabu a vydává to za vyšší stupeň emancipace člověka. Tuto ideologickou práci odvádí právě liberální či kulturní levice. Pravicové strany samy to dělat nechtějí, protože by ztratily tu část svých voličů, včetně dělníků a zaměstnanců, kteří jsou orientováni konzervativně. Jejich konzervatismus přitom samozřejmě není to, co býval konzervatismus původní, tedy podpora nerovností daných rodem, monarchie, církve apod. Konzervatismus normálních, obyčejných lidí má podobu neochoty zříci se svého zakořenění, své místní a národní identity, své kultury. Liberální levice tyto lidi přesvědčuje, aby se zřekli jakékoliv příslušnosti, náležení a stali se věčnými nomády potulujícími se geograficky, profesně i rodinně ve světě bez hranic, bez zábran a bez identity. Výsledkem je, že se od levice odvrátili a začali volit takzvané populistické strany. Pokud levice nevymyslí něco, co by je přivedlo zpět, může o svém znovuzrození leda tak teoretizovat v nějaké lacinější kavárně.
Ako presadzovať myšlienku internacionálneho socializmu a medzinárodnej solidarity v čase, keď veľká časť socialistických strán vo svete je zdeformovaná liberalizmom a propagandou? Boli ste súčasťou Európskeho parlamentu, dá sa tam niečo zmeniť?
J. K.: Když jsem tam v roce 2014 šel, naivně jsem se domníval, že Evropská unie je schopna a ochotna ubránit své členy před tlaky globálního kapitálu, nadnárodních firem a velkých financí. Když jsem se ze svých iluzí vyléčil, vyvodil jsem z toho dva důsledky: V knížce Evropské rozpory ve světě migrace jsem se snažil popsat, jak funguje EU ve skutečnosti. Tou druhou věcí bylo, že jsem si pečlivě sbalil věci, abych v Bruselu nic nezapomněl, protože mi bylo jasné, že se tam už nikdy nevrátím.
Pán profesor, vašu tvorbu evidujem snáď od prvého stupňa vysokej školy, kedy sa mi vaša kniha dostala do osnov predmetu sociológia. Niekoľkokrát som vás aj citoval vo svojich štúdiách. Keby ste mohli zhrnúť svoj pohľad na súčasný svet sociálnej nerovnosti ako sociológ, čo presne by ste povedali človeku, ktorý nečíta knihy, no intuitívne chápe, že súčasný systém nie sociálne spravodlivý?
J. K.: V současné době, která trvá už několik desítek let, se protnuly dva významné procesy, které spolu úzce souvisí. Jednak se v rámci kapitalismu přesouvají příjmy a majetky k velkým rentiérům. Výroba zboží a poskytování služeb přináší stále méně ve srovnání s výnosem obrovských rodinných majetků. To mimo jiné znamená, že na ty, kdo žijí z práce, zbývá stále méně příjmů z nově vyrobeného bohatství ve srovnání s těmi, kdo žijí z velkého, především finančního kapitálu. Druhý proces spočívá v tom, že zmizely třídy, či alespoň třídní povědomí, a nastoupilo stále tvrdší individuální soupeření o získání a udržení aspoň jakéhosi místa ve společnosti. Zatímco velké majetky se promyšlenou rodinnou politikou spojují, veškerá konkurence se přenáší na ty, kdo toho moc nemají. Ti spolu urputně zápasí o drobky, přičemž ti nahoře je chválí za jejich dynamičnost, flexibilitu a adaptabilitu. Souhrnně se těmto neblahým procesům říká „modernizace společnosti“.
Množstvo mladých ľudí, u nás, a predpokladám že, i v Českej republike, inklinuje k neoliberálnej ideológii, ktorá je v konečnom dôsledku aj pre nich samých deštruktívna (spoplatnenie zdravotníctva, školstva, strata sociálnych práv atď.). Vy dlhodobo demaskujete a bojuje proti neoliberalizmu. Prečo sa toto z hľadiska sociologického deje?
J.K.: Panuje nesprávné přesvědčení, že kapitalismus je ze své povahy konzervativní systém. Ve skutečnosti je kapitalismus svým způsobem velice dynamický, místy až „revoluční“. Ničí na cestě za vyšším soukromým ziskem všechno, co maximalizaci profitu brání. Už zhruba od šedesátých let 20. století k tomu využívá ideologii, která konvenuje mladým lidem. Klade důraz na neohraničený rozvoj touhy, kritizuje každou autoritu, která by mohla touhu jakkoliv omezovat, a živí v lidech představu neomezené volby. To přesně odpovídá mentalitě mladých lidí. Také oni si chtějí užívat touhy bez hranic, kritizují zcela přirozeně autoritu počínaje tou rodičovskou a odkládají svoji dospělost, protože dospělost znamená, že určité volby (rodinné, profesní aj.) jste už učinili, takže se vám prostor možného snížil. Kapitalismus použil mentalitu adolescentů v podobě reklamních hesel konzumní společnosti. Neučinil tak pochopitelně kvůli modrým očím mladých lidí, ale proto, aby zvýšil příjmy majitelů a akcionářů. Není jednoduché tuto fintu prohlédnout, protože v roli propagátorů touhy, kritiků autority a zastánců neomezené svobody vystupuje právě od 60. let 20. století takzvaná nová či také kulturní anebo liberální levice. Její „myslitelé“ fungují jako užiteční idioti expanze velkého kapitálu za jakoukoliv hranici. Snažím se to popsat v připravované knize „Společnost věčného mládí“. Nekritizuji v ní mladé lidi, ale ukazuju, proč byl vybudován kult mládí a jakým způsobem je používán k ovládání pracujících všech generací.
Ktoré vaše knihy by ste odporúčali našim čitateľom ako najinšpiratívnejšie a najobľúbenejšie?
J.K.: Myslím si, že sociologicky se mi nejvíce podařila knížka Tři sociální světy a po stránce knížka Odsouzeni k modernitě.
Ako by znela jediná veta, ktorú by ste zanechali svet a našim čitateľom?
J. K.: Tak takovou větu mám promyšlenu naprosto přesně. Zní: „Bez komentáře“.
