Osobně jsme se poznali před několika lety, přičemž asi pomohla informace, že můj děda také pracoval po válce v Baťových závodech ve Zlíně. Občasně jsem pak za bývalým prvním mužem strany docházel do jeho hanspaulské vily a posléze do bytu v Podbabě, kde jsme vedli rozhovory zejména o minulosti – snažil jsem se přitom konfrontovat své poznatky. Byl ochotný, i když se ne zcela otevíral, zajímal se a když jsem posléze navrhl, že bych mohl v Moskvě zkusit vyžádat k nahlédnutí na něj Sověty vedený osobní spis i pořídit z něj kopie, bez dlouhého váhání souhlasil.
„Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na 14 dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ´Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde´ (…) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ´měnit´, veliký rozdíl oproti Husákovi. Za důležitější ovšem považuji, že Jakeš se jeví jako vydresírovaný baťovák, baťovácký robot, který bez ohledu na vlastní stanoviska přebírá automaticky a ukázněně stanovisko šéfa. Specifikum je dnes v tom, že názory nového šéfa jsou v příkrém rozporu s jeho dvacetiletou a velmi horlivou angažovaností pro Brežněva. Jak se s tím vyrovná, to je veliká otázka (záznam z ledna 1989).“ Jak se s tím vyrovnal víme, vyrovnával se s tím obtížně, prakticky do konce života, ovšem na detaily se už aktéra nezeptáme…
Kvůli právnímu ověření pro archiv jsme loni také podnikli návštěvu notáře. Taxík tenkrát skoro 96letý Jakeš odmítl s tím, že je to zbytečné a pojedeme tramvají. U notáře se naskytla až groteskní situace, když postarší notářka zachovala profesionálně klidnou tvář a ptala se bývalého genseka na jméno a zda ví, co podepisuje apod. Možná ale jen špatně viděla, protože si vzápětí nechalo ode mne předčítat údaje z našich dokladů. Miloš Jakeš zase špatně slyšel, tak jsem mu tlumočil notářské dotazy. Nakonec jsme to úspěšně zvládli a já se pak několikrát ujistil, zda ho nemám doprovodit domů. On že ne, že to v pohodě zvládne sám a že stejně ještě musí koupit rozdvojku či co a ať dám pak vědět, jak jsem v Moskvě pořídil.
V Rusku se poštěstilo. Personální spis čítal kolem 700 stran, které ještě spolu s dalšími materiály momentálně zpracovávám do knižní podoby a které víceméně barvitěji potvrzují obraz disciplinovaného funkcionáře, který na rozdíl od jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky. I místo generálního tajemníka strany na něho tak nějak zbylo. Holt, když se dva perou (Lubomír Štrougal vs. Vasil Biľak), třetí se směje, ačkoliv k smíchu situace příliš nebyla, natož pro nového stranického lídra. Tenkrát navíc jistě zapůsobila jeho předcházející úzká spolupráce s M. S. Gorbačovem, kterému po listopadu 1989 naopak nemohl přijít na jméno, snad i více než představitelům disentu.
Bohužel, když jsem se do Prahy vrátil a mínil Miloše Jakeše v Moskvě nově nabytými poznatky seznámit a zeptat se na jejich věrohodnost a komentář, prodělával těžký zápal plic. Nakonec jsme se díky jeho tvrdému kořínku a vstřícnosti syna ještě setkali a leccos probrali. I když už to nebyl ten vitální Miloš Jakeš, na kterého jsem byl navyklý.
Zemřel baťovák, který nevěřil na peklo a dožil se požehnaného věku, milovník švestkových knedlíků, kterých míval doma plnou mrazničku, ovšem jinak životosprávou velmi střídmý člověk, co rád chodil pěšky, kariérní disciplinovaný komunistický funkcionář, který se mimo jiné podílel na kolektivizaci venkova, (ne)řešení řady jiných hospodářských otázek. V 60. letech také první náměstek ministra vnitra a zpočátku sympatizant i aktér reformního procesu. Také díky Dubčekově podpoře (studovali spolu v Moskvě) stanul v dubnu 1968 v čele Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, která dva roky poté dohlížela na provádění prověrek, vylučování statisíců straníků i svého již bývalého stranického šéfa Dubčeka – stál u vyrábění lidí druhé, resp. třetí kategorie. Pak se stal součástí kolektivního stranického vedení, což vyvrcholilo koncem 80. let funkcí nejvyšší, o čemž i sepsal memoárovou knihu „Dva roky generálním tajemníkem“.
Odešel také jeden z posledních žijících vrcholných politiků, který stál jak u zrodu, tak konce komunistického experimentu, a pokud vím, rovněž poslední žijící politický účastník klíčového jednání v Moskvě ze srpna 1968 a signatář tzv. Moskevského protokolu, kterým se předešlo krveprolití, ovšem který zároveň znamenal opětovné nastoupení cesty utahování celospolečenských šroubů. Zemřel muž, který byl za svou činnost po roce 1989 vyšetřován, a ještě loni na něj bylo podáno trestné oznámení za odpovědnost za mrtvé na státní hranici. Miloš Jakeš se zákonitě těšil zájmu i dnešních médií a filmařů. Nemohu si přitom odpustit poznámku, že nejednou se tak dělo s cílem ho lacině vyprovokovat a zesměšnit, prakticky na něm parazitovat, což si sám patrně uvědomoval a přecházel argumentací, že přes všechno něco bude díky tomu moci sdělit veřejnosti. Zájem ho spíše těšil.
Píše se, že zemřel i symbol. Ale čeho vlastně? Zatuhlosti poměrů, nesebereflexe a komičnosti předlistopadového režimu, nevyrovnání se s minulostí… ? Uvízlo mi vyprávění brněnského politologa Lubomíra Kopečka, který svým vysokoškolským studentům narozeným okolo r. 2000 bez legendy pustil záznam známého vystoupení Miloše Jakeše z Červeného Hrádku s tím, co si o tom studenti myslí. Odpovědi byly ve smyslu: To je asi nějaký reformní komunista, který by rád napravil poměry a nastolil volnější trh, pravicový komunistický politik apod.
Vybavuje se mi ale i diskuze z filmu Milda mezi Jakešem a Františkem Stárkem, jenž mu vyprávěl u piva o tom, jak byl perzekuován a ve vězení, když on byl u moci. Jakeš mu tenkrát s chladnou logikou odpověděl, že patrně právem, neboť asi dělal něco, co dělat neměl a takový je holt život. Když už si konsternovaný Stárek začal brát na pomoc i podsvětí, totiž otázku, zda se Jakeš nebojí, že skončí v pekle, hbitou odpovědí mu bylo, že je ho Jakešovi líto, neboť neví, že peklo neexistuje. Miloš Jakeš je především symbol našich vlastních představ o minulosti i dnešku. Schválně, na co budete myslet, až si dáte švestkový knedlík?
Michal Macháček, zdroj Facebook
Jakex v Xaver TV
Mioš Jakeš pre mňa: Je to predstaviteľ tej generácie našich otcov a dedov, ktorí vlastenecky a hrdo prevzali štafetu neustálej obnovy štátu a tvorili národné hospodárstvo pre ľud Československa. Oni nepotrebovali zbohatnúť ako dnešní mocipáni. Aj preto budú pre ľud nesmrteľní. …No a predovšetkým sa postarali, aby sme mali vlástné národné hospodárstvo, dostatočne silné aby sme exportovali sami a bez korporácií do sveta a aby podniky v našom štátnom vlastníctve vytvárali dosť financií, ktoré išli cez dane do štátneho rozpočtu a cez fondy spoločenskej spotreby priamo nám, občanom ČSSR na všetky potreby.
zaujímavé, že ešte korektnejšie a civilne vecne uviedli správu vo webe Napalete.sk „Zomrel popredný predstaviteľ socialistického Československa Miloš Jakeš“
https://www.napalete.sk/zomrel-popredny-predstavitel-socialistickeho-ceskoslovenska-milos-jakes/
(narýchlo pripravené príspevky nie sú znakom profesionality, mládenci)
Vážený pán, Peter Zajac-Vanka!
Počas socializmu žiadne „štátne podniky“ neexistovali!!! Nepleťte mladým hlavu. Existovali len a len národné podniky – NP (teda v bez podielovom vlastníctve všetkých právoplatných občanov republiky), ktoré boli v správe štátu. Kvôli tomu boli nepredajné, lebo nebolo možné získať súhlas k ich predaju od všetkých vlastníkov. 15.6.1988 bol Hospodárskym zákonníkom národ okradnutý o tento majetok a bol pridelený štátu, aby ho mohol beztrestne rozpredávať. Prezident Beneš, ktorý prvý znárodňoval podniky a štátu prideľoval do správy, sa v tej chvíli tak obracal v hrobe, ako turbovrtuľa, že sa zem otriasala až u nás na východe!!! Samozrejme v Bratislave sa triasla od radosti, že konečne bude možné rozkradnúť republiku!!!
takže socializmus v 06/1988 už neexistoval? utešený výklad dejín…najmä od vás to sedí
Naozaj už neexistoval, dôkaz je zakotvený v Hospodárskom zákonníku, prečítajte si ho pozorne a zistite, že ten umožnil rozkrádanie socialistického majetku. 15.6.1988 je dátum ktorý by mali oslavovať kapitalisti a ich prisluhovači. November 1989 neznamená kontrarevolučnú zmenu ale len politický puč aby sa proces rozkrádania urýchlil. Je to obdoba februára 1948, pretože socializmus sa v ČSR začal budovať v 1945 roku Benešovskými dekrétmi a február tento proces len urýchlil!!!
Buď ste analfabet ktorý nevie čítať alebo falšovateľ dejín (za peniaze alebo kvôli analfabetizmu?)
to už „no comment“, dajte sa liečiť preboha
Neviem kto se má liečiť, ale vedecké zhodnotenie budovania socializmu, jeho začiatok a koniec nebolo nikým spracované a verejne uznané. Teda každý kto seriózne sa k tejto téme vyjadruje môže mať pravdu. Môj podnet voči Zajac-Vankovi bol serióznym podnetom pre diskusiu. To čo si dovoľuje na moju adresu nielen teraz, aj >dajte sa liečiť preboha< ak patrilo mne, je hodné 4. cenovej skupiny po piatom poldeci. Tak vážení páni, naučte sa slušne správať, seriózne oponovať faktami a nie urážkami, aby Ste ma neprovokovali znižovať sa na Vašu pod-úroveň!!!
Pane Sablič, zdravím Vás.
Do sporů mezi Vámi a oponenty se míchat nehodlám, ale Váš názor, že «vedecké zhodnotenie budovania socializmu, jeho začiatok a koniec nebolo nikým spracované a verejne uznané», PLNĚ PODPORUJI! Ano, tohle jsou svatá slova z Vašeho podání. Sám jsem na ÚV KSČM v tomto směru, jakož i svého času můj otec, nejednou psal. Marně.
P.S.
S tím, pane Sablič, co jste dnes odeslal v čase 7:56 ─ ABSOLUTNĚ SOUHLASÍM. Je to holá PRAVDA. Konec konců, to samé se odehrálo i v SSSR s příchodem Gorbačova a ideologa zkázy SSSR Jakovleva v r. 1985. Rozpad SSSR koncem r. 1991 byl již jen podpis na mrtvole SSSR…
Milďo,
vďaka a šťastnú cestu.
https://bit.ly/2OsTtNS
R.I.P.
Tak čestných ľudí ako bol on už v dnešnej politike niet.
Patrí sa o mŕtvych hovoriť dobre.
Milouš Jakeš sa podivuhodne po prevrate „spravil“. Udržal si vzpriamenú chrbticu, rozumne komunikoval, čítal, analyzoval, striedmo hodnotil.
Škoda, že to celkom neplatilo pred prevratom.
V Šmeralovej, Gottwaldovej, Husákovej strane bol, zrejme, najslabším gensekom.
Teda sa stal aj symbolom úpadku komunistickej strany.
Generálny tajomník nemusí byť iba skromný, poctivý a presvedčený komunista…
Mal by byť aj múdry, vzdelaný, informovaný. Odvážny, politický stratég, sympatický moderátor a artikulátor myšlienok a vízii.
Futbalovou hantírkou: MJ nebol žiaden tvorca hry, žiaden virtuózny loptový technik, žiaden šúter… Bol to pracovitý defenzívny založník, z ktorého sponzori (ani sami nevedeli prečo) urobili kapitána. A on by radšej behal po pažiti, vďačne urobil, čo mu zakričali spoluhráči. Mal tú „hru“ rád, no často nerozumel tomu, prečo jeho mančaft prehral (veď on sa tak „nabehal“…).
Súdruh generálny odpočívaj v pokoji, odovzdal si svoje sily dobrej veci.
Už si napokoji a už nebudeš kritizovaný…
…. (lebo o mŕtvych, len dobre!)
Pane Janošovský, vítejte.
Píšete, že se Jakeš stal symbolem úpadku kom. strany. Povím to jinak. Mě symboly nezajímají. Mě zajímají příčiny. A ty s Jakešem nemají vůbec nic společného. Nejen kom. strany, ale vůbec celý evr. socialismus poslal do hajzlu ÚV KSSS v čele s Gorbačovem, Jakovlevem a Ševarnadzem. Ne Jakeš.
P.S.
Jsou doslova k smíchu kecy na DAV-DVA o komunismu, když za posledních 30 let jsem NIKDY nečetl, ale ani neslyšel, že by třeba strana KSČM nebo SMER byly symbolem úpadku. Do hajzlu už, za Jakeše ekonomika šlapala jako vzteklá ve prospěch Čechů, Moravanů a Slováků, žádný rozprodej do Bruselu.
A Vy, ve vší úctě k Vám, pane Janošovský, píšete cosi o symbolu úpadku… No hlavně že na podzim bude další koronavirové oživení ekonomiky, školy, úřady, firmy atd se opět zavřou na půl roku, náhubky na čumák a hurá ke světlým zítřkům jako cvičené opice v cirkusu! Ale symbol bude prima, že jóó…
Pane Vašku,
kde ste vyčítal moju „pochvalu“ súčasnej elity… Tá technika vedenia diskusie, ktorú ste zvolil má dokonca názov „strohman“(slamený strašiak). Vložíte kritizovanému do úst niečo, čo nepovedal a potom ho rozstrieľate na cucky…Okrajovo ste sa dotkol len otázky, čo voľba a reprezentácia MJ znamenala. Nuž, v politike, sú činy (rozhodnutia) dôležitejšie, ako deklarácie a búchanie do pŕs. Voľba MJ bola príznakom skomierania strany, neschopnosti vedenia efektívne riešiť politické problémy a viesť politický zápas. Mrzí ma to (lebo som bol z niekoľkých desiatok komunistov, ktorí proti prevratu aktívne vystúpili a bojovali), že strana s viac ako miliónom členov podľahla niekoľkým disidentom.A nesúhlasím ani s argumentáciou, že vyhrali, lebo mali zahraničnú podporu.
Juraj, ako sa hovorí, o mŕtvych len dobré, ale musím s tebou opäť súhlasiť.
Vidím to podobne, že pred rokom 1989 Jakeš symbolizoval onoho starého byrokratického komunistu a žiaľ, aj on svojim spôsobom prispel k tomu, že komunisti získali imidž starého Simpsona (viď https://luqi.gulas.sme.sk/117247/volby-simpsonovci.html). Aj veľa dnešných mladých ľudí vníma komunistov nie ako prvorepublikových mladých intelektuálnych rebelov typu Novomeský, mladý Husák, mladý Urx či mladý Clementis, ale skôr ako „jedovatých“ dedov, ktorí nenávidia mladých. Ja som si to nevymyslel, taká je žiaľ realita. Určite za svoj život dokázal veľa, ale história je k ľuďom krutá. Ak by Jim Morrison zomrel ako skrachovaný bezdomovec, nikto by si ho nepamätal ako 27 ročného atraktívneho rebela. Imidž robí v politike niekedy viac, než činy. A platí to žiaľ dodnes. Miloš Kopecký to myslím v roku 1989 vystihol perfektne. Keby stará garnitúra odišla včas, mohli si ich ľudia pamätať ako ľudí, ktorí pre národ niečo urobili, ale tým, že sa tam držali ako kliešte a prakticky celá strana prestarla neprehali len oni, ale aj celý národ. Jednoducho zlyhali, a následky ich zlyhania musíme niesť my, mladí ľudia v podobe – straty sociálnych istôt, stavu kolónie, potravinovej nesebestačnosti a života v spoločnosti extrémnej nerovnosti.
Na druhú stranu musím s tebou súhlasiť aj s druhou časťou vety, že ako jeden z mála aspoň neobrátil kabát a jeho argumentačné schopnosti v boji proti kapitalizmu boli práve po roku 1989 vynikajúce.
V každom prípade česť jeho pamiatke, a hlavne tomu, že si zachoval svoj názor až do smrti, aj napriek odporným mediálnym útokom.
Jakeš? Hlboká úcta!!!
Úprimnú sústrasť pozostalým.
Macháček to zařídí !!!! (kam se na něj hrabe Ducháček!)
Pozeral som dokumentárny film na kanále historie ČS. A pozeral som aj besedy na ČT k Mnichovu a atentáte na Heidricha.
Dozvedel som sa niečo prevratné (asi na to sú títo moderní historici)
Vraj najväčším odbojárskym činom proti fašistom na svete…a uznaným najväčším odbojárskym činom na svete bol…
atentát na Heidricha….
Hneď za tým spomenuli: na základe toho „bleskovo“ Anglicko a Francúzsko uznali, že Mníchovská zmluva bola neplatná od prvopočiatku (null und nichtig, null and void)
P.S.: nuž zázraky sa dejú aj po 70 – 80 rokoch.