Bylo 21. srpna a rozhlas, televize i řada novin hovořila a psala o událostech před padesáti, respektive jednapadesáti lety. Z Václavského náměstí zamířili lidé demonstrovat před sídlo KSČM. Pět figurantů zde lehlo na zem a připomnělo oběti protestů ze srpna 1969. Před budovou rozhlasu hovořili pravicoví politici. Využili výročí, aby získali kladné body a utvrzovali ostatní, že jen oni jsou demokraty.
A kde byla levice? Většinou mlčela. Otevřeme-li Haló noviny z 21. srpna 2019, nenajdeme na jejich stránkách o srpnových událostech let 1968 a 1969 ani zmínku. A přitom iniciátorem změn, které přišly v 60. letech minulého století, byla KSČ. A přitom se tehdy hledala lepší tvář socialismu, než byl ten z 50. let. Rodila se koncepce socialistické demokracie, hledaly se nové ekonomické modely, utvářely se podnikové rady pracujících. Nebo se snad mýlím?
Tehdejší doba byla pro dnešní levici v mnohém inspirativní. Byla to doba velké slávy a společenské prestiže levice. Je tedy smutné, že v novinách, které mají v podtitulu „český levicový deník“, nenajdeme připomínku oněch dní, natož rozsáhlejší úvahy. Levice přenechala jednu část své historie, historie přes všechny chyby a omyly hodné uznání, svým oponentům, aby ti ji použili proti ní. To je přece trestuhodné a neuvěřitelné zároveň! Kdo jiný než levice by měl hovořit o tehdejších myšlenkách a jejich přesahu do současnosti? Levice musí mluvit otevřeně o svých slavných dnech i svých obdobích temna. Před vlastní historií se stejně neschová a nezamlčí ji. O Pražském jaru se musí uvažovat opačně, než jak je zvykem u polistopadové liberální elity (M. Hauser: Pražské jaro 1968 a levicový program pro současnost; !Argument, 21. 8. 2019). Pražské jaro má být pro dnešní levici impulsem, a ne bičem na ni. Stane-li se impulsem, přejde do levice ofenzívy a nebude se muset skrývat před jakýmkoliv panoptikálním průvodem.
Michal Doubek