Fiktívny rozhovor s Karolom Marxom

Marx odmítá vinu za komunismus a gulagy. Má však radost ze svého vlivu na akademické půdě. Prospect, říjen 2003

Donald Sassoon: No, dr. Marxi, tak jste dojel, že? Před patnácti lety Vaše teorie ovládaly polovinu světa. A co z toho teď zbylo? Kuba? Severní Korea?

Karel Marx: Moje „teorie” – jak říkáte vy – nikdy „nevládly”. Měl jsem následovníky, které jsem si ani nevybral, ani nehledal, a za které nenesu více odpovědnosti než nesl Ježíš za Torquemadu nebo Mohamed za Ossámu bin Ládina. Samozvaní následovníci jsou cenou za úspěch. Spousta mých současníků by byla bývala ráda dojela tak, jak si myslíte vy o mně. Psal jsem, že úkolem není svět poznat, ale změnit. A kolik známých viktoriánců to dokázalo?

DS: No a co takhle John Stuart Mill?

KM Byl to plagiátor, který to myslel dobře a který chtěl ve svém snažení usmířit nesmiřitelné a kterého stále čtou druhořadí myslitelé z Oxfordu či Yale. Slyšel o něm ale někdo v Peorii, Illinois, a to ani nemluvíme o Pchjongjangu? Vezměte si Williama Jevonse, zakladatele teorie marginálního užitku. V mé době to byl velikán. Ale kdy jste se naposledy setkal s jevonsianem? A Comte, otec sociologie (směšná disciplína, pokud kdy vůbec byla), tisknou ho? A to se mne prosím neptejte na Herberta Spencera, jehož opuštěný hrob leží ve stínu mého náhrobku na hřbitově Highgate. Myšlenka postavit Marxe proti Spencerovi je nepochybně vtipem hrobníka.

DS: To neexistují velcí buržoazní myslitelé?

KM Ale samozřejmě že ano. A já jsem jim obřadně skládal poklonu. Ale dnes se jen pár mých nepřátel zajímá o četbu Adama Smithe či Davida Ricarda. A velcí vědci jako Černyševský jsou zapomenuti.

DS: CO takhle Jeremy Bentham?

KM To je ale provokace! Bentham, ten nechutný, puntičkářský, neúnavný zázrak dnešní buržoazní inteligence. Čistě anglický jev, který mohl vzniknout jen v Anglii. Zatím se snad ještě nikdo nepokoušel podepírat běžné samozřejmosti tak sebeuspokojujícím způsobem.

DS: A co myslitelé poslední doby?

KM Módní apologetové majetných tříd se pro mne snaží znova a znova nalézt adekvátního rivala. Nemohou prostě snést pomyšlení, že jim chybí uznávaný génius. A tak jednou v létě vzkřísili Hayeka, hned následující jaro nosili všichni Poppera (teď je to někdo s jedinou dobrou myšlenkou a to ji, chlapče, úplně a nezvratně vyždímal!). Ti nejlínější chodí k Isaiahovi Berlinovi – co mu je tak dobře rozumět a co je tak překvapivě neoriginální, tak ničivě tautologický. Z mých současníků jen Darwin měl velký okamžik. A já tomu hned rozuměl. Bedřich mne přesvědčoval, abych věnoval Kapitál jemu, ale Darwin, ta úplná sketa, mi dal košem. Když to ale uvážím, asi udělal dobře. Kdyby to byl přijal, na přirozený výběr by se byli dívali jako na další marxistické spiknutí.

DS: Nikdo nepodceňuje vaše renomé. Ale musíte přece souhlasit, že marxismus už není, čím byl …

KM Ve skutečnosti nebyla moje práce nikdy tak důležitá, jako je dnes. Za posledních tak čtyřicet let ovládly moje myšlenky univerzitní prostředí ve většině rozvinutých zemí světa. Historikové, ekonomové, společenští vědci a k mému překvapení i někteří literární kritici – ti všichni se přiklonili k materialistickému přístupu. Nejpodnětnější historické studie, které vycházejí v současnosti v Americe a v Evropě, jsou dosud „nejmarxističtější” za celou historii. Jen si zajeďte na výroční konvenci společnosti American Social Science History Association. Tam vážně zkoumají souvislosti mezi institučními a politickými strukturami a světem výroby. Všichni tam hovoří o třídách, o strukturách, o hospodářském determinismu, o mocenských vztazích, o utlačovaných a o utlačitelích. A všichni předstírají, že mě četli – jasná známka úspěchu. Dokonce i diplomatičtí historikové – alespoň ti nejlepší z nich (připouštím že jen pár) – dnes studují hospodářskou podstatu velkých mocností. Samozřejmě, většina této práce spadá do kategorie hrubého ekonomického determinismu. Ale s „vulgárním” marxismem dojdete dost daleko. Jen pohlédněte na úspěch zjednodušených teorií, podle nichž se prý velké říše rozkládají proto, protože začnou příliš utrácet. No, alespoň je ekonomika zase ve flóru. Sociální historie, historie obyčejných mužů a žen, nahradila idiotskou fixaci na „velké muže”. Samozřejmě, mnoho se změnilo. Díky Bohu za to. Nikdy jsem nepodporoval představu, že by člověk měl zůstat stát na místě. Kapitál zůstal nedokončen, nejen proto, že jsem předčasně zemřel, ale protože dokončen vlastně být skutečně nemohl. Kapitalismus se stále vyvíjí a analýza vždycky zůstává pozadu.

DS: Tak čeho jste dosáhl? Co zbylo?

KM Věnoval jsem svůj život studiu kapitalismu. Chtěl jsem obnažit jeho zákony pohybu. Snažil jsem se dostat k jádru jeho základů.

DS: Byl jste posedlý ekonomikou …

KM A měl jsem naprosto pravdu. I vy všichni jste posedlí ekonomikou a bude to tak v dohledné době i nadále. Nemusím to vysvětlovat čtenářům Financial Times, Wall Street Journal ani Economistu. Ani politikům, kteří slibují nebe na zemi a pak se omlouvají, že „trhům se člověk nemůže protivit” a že je globalizace (to je dnešní elegantní výraz pro světový kapitalismus) nezadržitelná. Kdo je tu posedlý? Pamatujete se na toho arkansaského politika, který se stal prezidentem USA a pohrával si s asistentkou? Jak se jmenuje?

DS: Clinton.

KM Ano. „Je to v ekonomice, ty blbče.” No, chlapče, ale já to řekl první.

DS: Dost zdlouhavě…

KM To je fakt, Kapitál není zrovna trhák. Když ale bylo potřeba, podělil jsem se o dobré citáty. „Dělníci světa, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy” je lepší než cokoliv, s čím mohou přijít přeplacení a myšlenkově podvybavení snovači z Downing Street.

DS: Ale myšlenka, že dnešní dělníci nemají co ztratit, je absurdní.

KM To máte pravdu. Vaši dělníci – dělníci z Evropy a Severní Ameriky – mohou dnes ztratit hodně. V mé době, samozřejmě, se s nimi ještě zacházelo strašně. I dvacet let po vydání Komunistického manifestu, i když byla Anglie bohatší než jiné země, se situace o moc nezlepšila. Touha po ziscích vytvářela stále větší počet obětí. V roce 1866 jsem zaznamenal senzacechtivé zprávy v novinách o železničních katastrofách. V době, kdy Británie vládla nad vodami, musel strojvůdce parní lokomotivy pracovat 30 hodin bez přerušení – a to mělo katastrofální důsledky. Železničním katastrofám se tehdy říkalo „boží zásah”. Já tomu říkal skutky kapitalismu. (Dneska je to přece všechno úplně jiné, že?) Anebo si vezměte zprávu v londýnských novinách z června 1863, pod titulkem „Umřela z přepracování.” Bylo to o úmrtí Mary Anne Walkley, dvacetileté modistky, která pracovala v zavedené, slušné firmě. Pracovala průměrně 16 hodin denně bez přestávky. Vzhledem k tomu, že byla „sezóna”, bylo zapotřebí rychle ušít nádherné šaty pro vznešené dámy, pozvané na bál na počest princezny z Walesu. Walkleyová pracovala bez přestávky 26 hodin s třiceti dalšími dívkami v malé místnosti. To vše najdete v Kapitálu. Pokud byste se to, chlapče, pokusil přečíst, pochopíte, že to není jen suché ekonomické pojednání. Přetéká pobouřením a rozhořčením.

DS: Ale takové věci byly výjimečné i tehdy – proto se o nich také psalo. Dnes se už nedějí. Strojvůdci mají hezké domy, jezdí na zahraniční dovolené …

KM Tak, tak, a hlavním důvodem toho je, že moje strana, moje politická strana, socialisté, odboráři, reformátoři, které jsem podporoval a dodával jim odvahy, omezili kapitalistické vykořisťování. Nebo jinak řečeno strašným žargonem samolibých škrabálků buržoazního tisku, oni vytvořili tuhost trhu práce. Ale jinde, v bývalých koloniích, kde není demokracie, kde nejsou odbory, kde nejsou socialistické strany, ponížení těch, kteří nemají co prodat než svou pracovní sílu, je nejméně stejné, jako bylo ponižování lidí v manufakturách za mé éry. A dokonce na západě, kdekoliv nejsou dělníci organizováni, je to jen o málo lepší. Proč vznešené orgány jako Prospekt obnažují realitu dnešního dne, místo aby jen nervózně sledovaly pupek buržoazie a poskytovaly svému čtenářstvu pocit pohodlí a krytí? Všechno, co jsem kritizoval, se pořád ještě děje. V samotné kolébce kapitalismu, ve Spojených státech, dochází ke ztrátě kvalifikace a k snižování mezd v širokém spektru průmyslových odvětví – od nejmodernějšího k nejzaostalejšímu. Nové manufaktury a práce doma zlomily vaz odborovým svazům v oblastech vysoké technologie jako třeba v Kalifornii. Takže když slyším ty svatouškovské nesmysly o svobodě a o lidských právech od představitelů buržoazního pořádku, od bushů a blairů a spouty dalších, potřásám smutně svou letitou hlavou. Vedli někdy tito lidé nějakou válku pro to, aby omezili vykořisťování práce? Vedli někdy nějakou válku za právo lidí vstoupit do odborů? Jediné, co dělají, je to, že nahrazují „nepřátelské” vlády vládami „přátelskými” – vládami, které jsou přátelské k akumulaci kapitálu.

DS: Ale na západě využili dělníci zmiňovaných svobod, aby zlepšili svůj osud v rámci kapitalistických národních států, ne k jejich zrušení. Připusťte to: dělnická třída je pro vás zklamáním.

KM Je pravda, že z národního státu, který se zdál být hlavním potlačovatelem dělníků, se v dalších 100 letech vyklubal jejich hlavní zdroj loajality. Střední třída, zvláště intelektuálové, se projevili jako daleko větší internacionalisté než proletariát. Měli jsme předtuchu týkající se reformismu. Připomínám první volby konané podle reformního zákona z roku 1867. Manchester (Manchester!) dal tři toryovce na dva liberály. Engels byl naštvaný. Napsal, že se „proletariát strašlivě zdiskreditoval”.

DS: Čím si to vysvětlujete?

KM Socialistický boj představuje nevyhnutelný rozpor. Potřebujeme bojovat za reformy, ale každý úspěch ochromuje revoluční vůli dělníků. Silní dělníci jsou schopni vydobýt skutečné reformy. Slabí mají hlad. Snad si vážně nemyslíte, že by buržoazie lidem sama v záchvatu lidskosti dala osmihodinový pracovní den, placenou dovolenou, starobní důchody, zdravotnictví zdarma, vzdělání pro všechny a státní pojištění? K tomu, aby tohle všechno bylo možné, bylo zapotřebí zaútočit nikoliv na srdce kapitalistů, ale na jejich zisky. Snad si nepředstavujete, že kapitál, který plyne do Thajska, na Tchajwan, do Bangladéše či do Brazílie doufá, že tam najde dobře organizované dělníky, vědomé si svých práv a schopné vyjednat si vysoké mzdy? Životní podmínky, jichž dosáhli dělníci na Západě, nelze napodobit po celém světě. Kapitalismus dokáže být globální – jak jsem vysvětloval před dlouhou dobou, když byl ještě kapitál pouhým zábleskem v široké světové bažině, které dominovala malovýroba zboží a rolníci.  Jenže dokáže být všechno ostatní globální? Může být švédská sociální demokracie globální? Anebo životní úroveň, které dosáhli mnozí američtí dělníci? Dokonce i katolíci vědí, že nemohou být všichni papežem. Bude jednoho dne 1,3 miliardy Číňanů a 1 miliarda Indů jezdit do práce vlastními automobily na levný benzín? A budou se vracet domů do bytů s klimatizací? A ráno si budou sprejovat dezodorantem svá podpaží (je jich 4,6 miliardy!), aniž uslyší ohlušující prasknutí ozónové vrstvy? Ony neexistují žádné limity růstu?

DS: Takže nyní se přikláníte k Malthusovi a říkáte, že budoucnost může být katastrofická. Smím vám připomenout, dr. Marxi, že jste byl viktoriánským optimistou, dítětem osvícení? V Manifestu jste …

KM Manifest, ten zatracený Manifest! Podívejme se na to v souvislostech. Tu zpropadenou věc jsem napsal v únoru 1848, nebylo mi ještě 30. Většina mé vědecké práce byla teprve přede mnou. Manifest, vydaný bezvýznamnou levicovou skupinou, byl sepsán v časovém presu. Když zaútočil na knihkupectví (to je spíš taková řečnická figura, myslím že se jich v roce 1848 neprodalo více jak 1000 kusů), Evropou prolétla revoluční vlna: Francie, Německo, Maďarsko, Polsko, Itálie. Všude se masy dožadovaly ústavy, svobody, demokracie. Manifest odrážel optimismus těch opojných dnů. Mysleli jsme, že je možné vše. Představivost zvítězila.

DS: A pak?

KM Pak přišla kontrarevoluce. Tu a tam zůstaly zisky, ale má strana vcelku prohrála. Ve Francii, v místě našich největších nadějí, převzal moc malý povýšenec s velkým jménem, Louis Napoleon. Byl prvním zvoleným diktátorem moderní historie. Napsal jsem aktuální knihu (užívám vaši terminologii, abych ukázal, že mé století vymyslelo většinu z toho, co si vy dnes přivlastňujete). Na rozdíl od všech těch neoliberálních šosáků, kteří tvrdí, že já jsem hospodářský determinista – a to říkají ti pitomci, kteří vykřikují, že trhy jsou základem svobody, jaká to drzost! – vysvětlil jsem, že když je buržoazie ohrožena, vzdá se moci ve prospěch kohokoliv, koho nalezne třeba ve stoce. Komu jde o občanská práva a o volby nebo o svobodu tisku, je-li ohrožena vláda kapitálu? Když si buržoazie uvědomila, že její vlastní politická moc je neslučitelná s jejím přežitím, zlikvidovala vlastní režim, potupila vlastní parlament a pozvala k moci Napoleona. Vzdala se moci ve prospěch odporného vůdce strany rozkládajících se vrstev, podvodníků, šarlatánů, hráčů, nemajetných akademiků a žebráků. Pomocí tohoto kalu bylo vytvořeno druhé císařství na základě vítězství v lidovém referendu.  To všechno jsem analyzoval. To všechno jsem dekonstruoval (ano, udržuju krok s moderními šarlatány). Výsledek: první teorie fašismu. Takže mi neříkejte, že jsem podlehl iluzi, pokud jde o lidi. Umím se dívat na nejdrsnější realitu plně vyváženě. Pochopil jsem, že jsme prohráli, podobně jako vaši socialističtí přátelé dnes. Tak jsem se vzmužil a dal se do práce. Strávil jsem svůj život v čítárně Britského muzea, osamělý a hrdý, má duše se sžírala hněvem, můj zadek hnisal nežity, ale má mysl pracovala na povinnosti, povinnosti intelektuálů: postavit se skutečnosti.

DS: Nikdo nepochybuje o vaší integritě. Zpochybňují se maximálně vaše analýzy. Může-li být totiž demokratická vláda hrozbou pro buržoazii, pak se jistě nedá povědět, jak jste napsal v Manifestu, že „vláda moderního státu je jen výborem pro řízení běžných záležitostí celé buržoazie”.

KM No dobře, byl jsem s tím příliš od věci? Není snad pravda, že každá vláda pociťuje omezení strukturami svého kapitalismu? Všechny vlády konec konců musejí dělat jediné: zajistit výdělečnost kapitalismu, poskytnout kvalifikaci jeho pracovním silám, napravovat jeho chyby a uklízet odpadky, které kapitalismus vyměšuje. A dělají to všichni, všichni jsou otroky požadavků kapitalismu, levice, pravice i střed, socialisté, fašisté, liberálové i zelení. Jakmile se dostanou k moci, nemohou dělat nic jiného. Když jim to jde dobře, pak zvyšují daně a přerozdělují bohatství a pomáhají chudým a nemocným, jako to dělali viktoriánci. Když tedy plynou zisky, vychloubají se svou morálkou a etikou. Když zisky poklesnou a hospodářství se dostane do jednoho z oněch hospodářských cyklů, jaké jsem předpověděl, odhodí lidumilnost jako stárnoucí milenku. Tehdy vaše stará dobrá buržoazie zjišťuje, že nelze mít vysoké daně a utrácet, že nezaměstnaní jsou paraziti, že veřejné zdravotnictví je příliš nákladné a že svobodné matky jsou neschopné. Svědomí buržoazie je přímo svázané s osudem burzy.

DS: A co intelektuálové?

KM Druhořadí teoretikové – jsou to ve skutečnosti placení lokajové bohatých. Buržoazní pisálkové vždycky rozvíjejí teorie, až když je po všem. Vezmou intelektuální odpadky, vyčistí je, říkají tomu teorie a prezentují to jako vědu. Rebelie proti kapitalistickému modernismu přijme formu náboženského fanatismu a oni tomu říkají „konflikt civilizací”. Rozloží se komunismus a oni tvrdí, že je to „konec historie”. Chudák Hegel, co by tomu asi říkal? Že poprvé je to velký myslitel, podruhé fukuyamovská fraška?

DS: No tak se uklidněte. Pojďme dále. Musím se vás zeptat na tohle: Sovětský svaz, gilag, komunistický teror.

KM Myslel jsem si to. Musím říct, že jsem ješitný jako každý, a tak mě ten kult osobnosti a uctívání Marxe dostalo. Vzrušovalo mne vidět své portréty na bankovkách ve staré NDR a Marxova náměstí v každém pruském městě. Samozřejmě že vděčím Engelsovým marketingovým schopnostem a úsilí Bernsteina a toho nudného patrona Kautského za to, že jsem se stal velkým guru socialistického hnutí brzy po své smrti. Pak mne začali ruští západnici brát vážně jako elektřinu. Nepřekvapilo mě, když mě Lenin proměnil ve svou bibli. Lenin byl chytrý politik s dobrými instinkty. Byl to ale taky fundamentalista rozhodnutý nalézt v mých pracích potvrzení čehokoliv, co chtěl udělat. Lenin vytvářel „marxismus” podle toho, jak věci běžely. Tenhle odporný zvyk, typický od nepaměti pro všechna náboženství, se rozšířil všude. Začal jsem mít pocit, že do služeb té či oné frakce hnutí byly zatahovány i mé seznamy věcí k nákupu.Vezměte si myšlenku o „diktatuře proletariátu”. Toto pravidlo jsem vynalezl, abych po vzoru starého Říma navrhl výjimečnou vládu v době krize. Toho výrazu jsem určitě nepoužil víckrát než jen desetkrát za celý svůj život. Byl jsem tedy hodně překvapen, když se to objevilo jako hlavní idea marxismu a ospravedlňovalo to vládu jediné strany. Co mohu dodat? A byl jsem dost překvapen, když k první takzvané socialistické revoluci došlo v tak hluboce zaostalé zemi, která byla ještě k tomu slovanská. To co bolševici udělali, že dokončili buržoazní revoluci, protože ruská buržoazie byla příliš slabá a hloupá, aby ji provedla sama. Komunisté použili stát k vytvoření moderního průmyslového systému. Musí-li tomu někdo říkat „diktatura proletariátu”, no dobře, tak ať.

DS: Ale ty čistky, zločiny, krev …

KM Já jsem přece říkal, že kapitál se rodí a stříká přitom krev a špína od hlavy k patě, z každého póru.

DS: Já ale mluvím o komunismu, ne o kapitalismu.

KM Ruská revoluce nebyla socialistickou revolucí proti kapitalistickému státu. Byla to revoluce proti polofeudální autokracii. Účelem bylo vytvoření moderního průmyslu, moderní společnosti. K průmyslovým revolucím vždycky dochází za obrovských obětí, ať už je vedou komunisté nebo opravdová buržoazie. Vaši moderní političtí účetní, když se brodí historií, aby připravili obžalobu, jestlipak sečetli počet smrtí, které způsobil kolonialismus a kapitalismus? Připočetli všechny Afričany, kteří zemřeli v otroctví cestou do Ameriky? Všechny zmasakrované americké Indiány? Všechny mrtvé všech kapitalistických občanských válek? Všechny osoby, zabité nemocemi v moderním průmyslu? A mrtvé obou světových válek? Samozřejmě že Stalin a spol., to byli zločinci. Ale myslíte si, že by se Rusko stalo moderní průmyslovou mocností demokratickými, mírovými prostředky? Která cesta k industrializaci byla bez obětí, kterou podnikl dobrotivý systém občanských svobod a lidských práv? Japonsko? Korea? Tchajwan? Německo? Itálie? Francie? Británie a její impérium? Jaké byly alternativy k Leninovi a Stalinovi a k jejich rudému teroru? Červená Karkulka? Alternativou by byl nějaký kozáky podporovaný antisemitský diktátor stejně tak krutý a paranoidní jako Stalin (nebo Trocký, nerozlišuju mezi nimi), snad jen daleko zkorumpovanější a daleko méně účinný.

DS: Takže to všechno bylo nevyhnutelné?

KM To nevím a to nevíte ani vy. Ale neodvažujte se mi vyčítat jediného uvězněného spisovatele ani jedinou kapku krve. Rád bych vám připomněl, že jsem byl v politickém exilu, protože jsem obhajoval svobodu slova, že jsem prožil celý život v chudobě a že jsem zemřel v roce 1883, kdy bylo Leninovi 13 a Stalinovi byly čtyři roky. Mohl jsem napsat bestseller „Černou knihu kapitalismu” a sepsat všechny zločiny, spáchané jeho jménem. Ale neučinil jsem to. Zkoumal jsem zločiny kapitalismu bez emocí, objektivně, stejně, jako bych teď zkoumal zločiny komunismu. Protože mám rád polemiku, věděl jsem, že kapitalismus je lepší než cokoliv, co ho předcházelo, a že se může stát základem pro říši pravé svobody, svobody od nedostatku, svobody od strachu, svobody od státu, a to je komunismus. Vezměte si článek o indické vzpouře z roku 1857 v New York Daily Tribune. Angličtí vojáci páchali ohavnosti: znásilňovali ženy, vypalovali celé vesnice. Použil jsem to k získání pár pěkných bodů? Ne. Ani jsem sentimentálně neprožíval ničení idylických místních komunit. Pranýřoval jsem je jako pevné základy orientální despocie a nástroje pověry. Vysvětloval jsem, že britský imperialismus přináší sociální revoluci a oslavoval jsem to, ale neviděl jsem žádný důvod, abych nelamentoval na ničivé účinky anglického průmyslu na Indii.

DS: Co vaše rané spisy o odcizení? Rukopisy z roku 1844 byly v 60. letech populární. Lidé viděli jejich vztah k modernímu světu.

KM Nesmysl. Důvodem, proč jsem to nepublikoval, bylo, že to byl bezvýznamný žvást. Je typické, že vzbouřená maloburžoazní inteligence spolkla. Nemám na ně čas.

DS: Takže si nemyslíte, že váš vztah k Hegelovi …

KM Hegel knédl. Řeknu vám tajemství. Nikdy jsem vlastně pořádně nečetl Hegelovu Fenomenologii ducha nebo jeho Vědu o logice, jen úplně nejzběžněji. Život je příliš krátký.

DS: To bude pro některé trochu šokující.

KM Lidi by měli číst velké anglické ekonomy, Adama Smithe a Davida Ricarda. Oni to vlastně Angličané nejsou – jeden byl Skot a druhý pyrenejský žid – jsou to chytří lidé s dobrým základem, kteří znají cenu peněz. Němci, jako je Hegel, proměňují klobouky v myšlenky. Mně se víc líbí Britové, kteří proměňují myšlenky v klobouky.

DS: Jak  berete dnešní socialismus?

KM Už delší dobu umírá. Splnil svůj úkol: zcivilizoval kapitalismus v jeho vlastním centru. Víc se od něho čekat nedalo. Je už docela potichu. Komunismus se také rozložil, jeho úkol byl splněn – bylo jím vytvořit kapitalismus. Tomu dobře rozumějí v Číně, kde se budou odehrávat nejdůležitější věci v jednadvacátém století. V Rusku, kde jsme svědky přechodu od lumpenkomunismu k lumpenkapitalismu, je to něco jiného, to je jiná záležitost. Ale jak se dá vytvořit cokoliv s Rusy? Čtěte jejich romány, poslouchejte jejich hudbu, ale co se funkční ekonomiky týče – –

DS: A co Blair, Schröder, třetí cesta?

KM To musím mít na tyhle lidi názor? Říci, že na ně historie zapomene, je příliš velkolepé. Ani se do ní nezapíší. To ukazuje, jak hluboko klesl váš úděl. Za mých dnů proti nám stáli Bismark, Lincoln, Gladstone a Disraeli … skuteční protivníci.

DS: Takže to tak je? Triumf kapitalismu.

KM Ano, ale buďme trochu dialektičtí. Protože to není systém, v němž může každý vyhrát, bude tu existovat odpor. Prozatím jsou to jen mrňavé sekty hrající si na revoluci. Nebo parta „Proti globálu”, antiglobalizátoři…

DS: Co si o nich myslíte?

KM Směska zárodečných fragmentů. Lepší než nic. Alespoň se kapitálu postaví, ale svět nezmění, přijdou na to sami.

DS: A feminismus?

KM Napsal jsem, že velké společenské změny jsou nemožné bez ženského kvasu. Ale k tomu je ještě daleko. Většina dělníků na světě jsou ženy, ale velká většina feministek nejsou dělníci. Mnoho západních feministek chce sdílet moc se západními muži. A proč ne? Kdo by chtěl být něčí schmuck’s hausfrau? To se ale netýká ženské armády práce.

DS: Co Amerika?

KM Vždycky se mi líbili Američani. Není tam feudalismus, nejsou tam žádné svaté tradice. Samozřejmě, spousta nesmyslů a náboženství. Ale nějak se jim daří vyjít z každé další krize kapitalismu silnější a silnější. Je to senzační systém vlády. Falešná demokracie, falešné volby, falešný politický systém obklopený humbukem a nenažranými právníky. To dovoluje byznysu, aby dělal svou práci, kupuje si kandidáty, podplácí tu a tam. Lidi to ale neberou vážně. Polovina z nich ani nehlasuje. Pro tu druhou polovinu je politika neškodná zábava, jako dívat se na Kdo chce být milionářem. Přesunul jsem centrálu první internacionály dělníků do New Yorku, ne abych ji lépe ovládal, ale protože se Amerika opravdu stávala jedinečnou dělnickou zemí. Je to skutečně jediná země dělnické třídy na světě. Jejich hry, jejich kultura, jejich zvyklosti, jejich jídlo – všechno v Americe je dělnické. Samozřejmě, stará Evropa se vůči ní staví hodně snobsky, je to pro ni cena útěchy, když přišla o prvenství.

DS: A na závěr, co válka proti teroru?

KM No, konec konců, každý si volí své nepřátele. Je absurdní si myslet, že by kapitalistický svět nevyvolával nějakou formu odpor. Komunisté a socialisté nabízeli racionální, moderní, citlivou opozici. Sdíleli většinu hodnot svých liberálních oponentů: základní práva, myšlenku lidové demokracie, emancipaci žen, odpor k organizovanému náboženství. Jakmile ale byli komunisté a socialisté zlikvidováni, co jste očekávali? Triumf racionálního myšlení? Samozřejmě, že ne. Politické vakuum vyplnili fanatičtí fudamentalisté, nábožensky modláři, šílení mullahové. Zlikvidujete komunisty v Íránu a dostane se tam k moci ajatolláh. Uděláte totéž v Iráku a dostanete Saddáma Husajna. Padne Sovětský svaz a objeví se Usáma bin Ládin.

DS: A co vy? Jak trávíte čas?

KM Ó, já se bavím. Bedřich a já jsme pořád na internetu. Víte, že vám dá vyhledávač Google na heslo „Karel Marx” 367 000 odkazů? A nikdy nevynechám The Archers, tu skvělou ságu idiotismu venkovského života. Strašná sranda!

---