Nové pohledy na zánik Velkomoravské říše

Je zvykem dějepisectví každé země glorifikovat svou historii a odmítat historické verze ze zahraničí, zejména pokud jsou od historických protivníků. Bývají však situace, kdy jsou cizí pohledy na naši historii střízlivější a konstruktivnější, než ty naše.

Velká Morava nebyla jen onou „slavnou“ etapou moravské historie a původcem slovanské formy křesťanství, jak se učíme ve školách. Ukazuje se, že to byl expanzivní mocenský subjekt, který okolním vlivům nejen odolával, ale často své sousedy napadal s cílem kořistění tak, jak to obvykle podsouváme našim sousedům.

Maďaři zřejmě Velkomoravskou říši nerozvrátili, ale naopak Morava cíleně pomohla Maďarům etablovat se ve střední Evropě. Mimochodem částečně takto pomohla i Polsku. Samotný zánik toho, co dnes nazýváme Velkou Moravou, pravděpodobně neproběhl formou jednorázové události a neměl charakter zachvácení jednoho státu jiným státem.

Tehdy to ani nebyly státy. Vlastní mocenské centrum Moravy vykazovalo nějakou formu nezávislosti až do začátku 11 století. Dnes upřednostňovaný historický akcent na konflikt Moravanů s Maďary zakrývá zřejmě politicky významnější války Poláků s Čechy a katolizaci Uherska.

Česká a slovenská verze Wikipedie poskytuje značně jiný pohled, než maďarská. Pod vlivem školní výchovy zpravidla očekáváme, že Maďaři budou Velkomoravskou historii bagatelizovat, shazovat, nebo nějak ohýbat ve prospěch maďarského nacionalismu. Omyl! Maďaři dokonce přisuzují slovanský původ mnohým raně maďarským panovníkům, které česká a slovenská historiografie automaticky označuje za Maďary. Vzniká tak paradox, kdy se o některé historické osobnosti nepřetahujeme, ale naopak si je přetlačujeme.

Maďarská Wikipedie paradoxně někdy působí více slovanofilsky, než slovenská. Maďaři na Wikipedii kritizují fakt, že veškerá archeologie Velkomoravského období je uzavřena v českém a slovenském vědeckém okruhu a je prakticky izolovaná od mezinárodního bádání. To s sebou přináší mimo jiné i rozpor mezi archeologickými a historickými prameny. S tímto konstatováním nezbývá než souhlasit. Tato česko-slovenská sebestřednost a historicko-archeologické „soukromničení“ přináší řadu rizik.

Například v roce 1995 německý historik Martin Eggers publikoval svou disertační práci „Das Großmährische Reich“ Realität oder Fiktion? („Velkomoravská říše“ Realita nebo fikce?), kde umísťuje centrum Velkomoravské říše na území srbské Moravy. Různým spekulantům pak nahrává i souhra náhod s toponymy, protože jen v současnosti jsou v Evropě čtyři řeky nesoucí název, který je etymologicky příbuzný s Moravou a historicky nelze vyloučit i další.

Když se podíváme na současné historiky z mimo Československého prostředí, kteří se zabývají Velkomoravskou epochou, tak zjistíme, že jich není mnoho a ti co jsou, uvádí ve svých dílech dost zarážející fakta. Například v knize „Franks, Moravians, and Magyars: The Struggle for the Middle Danube, 788-907, Charles R. Bowlus, 1995, University of Pennsylvania Press“ se dozvídáme, že maďarský kníže Zoltán měl za manželku dceru velkomoravského knížete Mojmíra II. Knížecí dceru by však nikdo nedal nepříteli.

Originálním pramenem je nejstarší uherská kronika „Gesta Hungarorum“ (Činy Uhrů) od Anonyma alias Magistra P. (neplést s polským raně středověkým kronikářem Gallem Anonymem). Tato kronika je často znevažována i samotnými Maďary, protože v ní figurují postavy nezaznamenané v žádné jiné literatuře a naopak se zde nenachází soudobé historické postavy známé v Panonii z jiných zdrojů. Kronika však začíná nabírat na věrohodnosti po lingvistické interpretaci polského historika Ryszarda Grzesika.

Ten poukazuje na problém přechylování jmen do domácích jazyků. Dobře to známe například z německého prostředí, kde Svatopluk je psán jako Zwentibold a my si naopak poslovanšťujeme jména německých či franských panovníků natolik, že jsou pro Němce nesrozumitelné, například Heinrich der Finkler – Jindřich Ptáčník. Podle kronikáře Anonyma měl maďarský kníže Zoltán za manželku dceru Menumoruta. Žádná soudobá ani pozdější literatura však žádného Menumoruta nezná.

Podle Ryszarda Grzesika však turkické slovo „ménü“ znamená „velký“ a „marót“ značí „Moravu“. Turkická jazyková interpretace je zcela na místě, protože Maďaři byli v 10 století promícháni s turkickými Pečeněhy, sídlícími převážně na území Bulharska, které sahalo až k dnešní jihovýchodní hranici Slovenska s Maďarskem. Menumorut znamená doslova „Velký Moravák“, tedy vládce (kníže) Moravy. Po této lingvistické korekci začíná Uherská kronika dávat smysl. To by pak znamenalo, že už Takšoň, třetí maďarský kníže na půdě Panonie, byl aspoň z části slovanského knížecího původu.

To, že byl možná plně slovanského původu, nám prozrazuje opět maďarský zdroj, který upozorňuje na chybný výklad jména Takšoňova otce Zoltána. Na české wikipedii je Zoltán jednoduše odvozen od turkického „sultán“. Problém je v tom, že v maďarské historii se objevilo několik podobných jmen: Zolta, Solt, Zsolt, Zoltán, ale také Zoltánnal. Jejich původ je však různý. Zoltán, uváděný jako druhý maďarský kníže, je dle maďarských lingvistů odvozen od slovanského „Zoloto“. Jeho jméno by pak v moderních slovanských jazycích znělo „Zlatan“.

Tím však vliv slovanství na Arpádovce nekončí. Takšoň podle české wikipedie měl za manželku ženu z rodu Pečeněhů. Už zpochybnění v podobě modrého nápisu „zdroj?“ nám napovídá, že se jedná o nepodložený text. Podstatně více nám napoví náhled do Anonymovy kroniky, která uvádí, že Takšoňovi přivedl jeho otec Zoltán manželku ze země Kumánů. Pečeněhy s Kumány ztotožnil až nějaký český aktivista na Wikipedii. Za Kumány byli v 10 století označováni všichni lidé na východ od Panonie. Dnes tak označujeme jen turkické obyvatelstvo, čímž zřejmě na Wikipedii vznikla záměna s Pečeněhy.

Na východ od teprve vznikajícího Uherska tehdy leželo Bulharsko se svým turkickým (Pečeněhové) a zejména slovanským obyvatelstvem. Zoltánův syn Takšoň zavádí první christianizaci Uher a divme se nebo ne, sahá v tuto chvíli po byzantském křesťanství (historický předstupeň pravoslaví). To muselo být spojeno s přijetím stejnověrné manželky. V Bulharsku v tu dobu kníže Boris I. právě zavedl křesťanství byzantského ritu. Aby toho nebylo málo, tak v tu dobu dokonce začali v Bulharsku působit Metodějovi učedníci, především Naum a Kliment Orchidský, kteří zavedli slovanskou liturgii a vytěsnili prvotní řeckou (jde vlastně jen o jazykový a politický vliv v rámci téhož byzantského křesťanství).

Takto už vše podstatně logičtěji zapadá do kontextu dějin. Takšoň tedy dostal za manželku bulharskou ženu slovanského původu a byzantského křesťanského vyznání. Turkyně by v tu dobu křesťanskou nebyla, protože turkicko-kumánská (Pečeněžská) nobilita tehdy stále ještě vyznávala turkický tengrismus. Další maďarští vůdcové pak byli naopak pravděpodobně spřízněni s turkickou nobilitou Bulharské říše.

U Gezy se jako původní náboženská příslušnost uvádí turkický tengrismus a pokřtěn byl pro změnu římskými (latinskými), nikoliv byzantskými kněžími. Dává se to do souvislosti se ztrátou autonomie Bulharského patriarchátu a opětovnému podřízení byzantskému. Obrácení se na latinský ritus (katolictví) mělo tedy v rodícím se Uhersku stejnou politickou motivaci, jako o sto let dříve na Velké Moravě orientace na byzantský ritus. Šlo o církevní a tím i politickou autonomii.

V takto nastavené linii pak značně pokročil jeho podstatně slavnější následovník Štěpán I., rozený jako Vajk. Jeho rodné jméno je interpretováno opět jako turkické, vychováván je však západními misionáři z Bavorska a Čech, tedy ve smyslu latinského, nikoliv byzantského ritu.

Opět je ve hře manželství. Obrat k římskému (katolickému) křesťanství dává takto smysl i v souvislosti se sňatkem s bavorskou katoličkou Giselou. S nástupem Vajka alias Štěpána I. k moci končí v Panonii definitivně byzantský vliv a je nahrazen latinským církevním ritem, tedy katolictvím, se svým vlastním biskupstvím. Mluvíme o přelomu tisíciletí, čili období kolem roku 1000 n.l. Tímto momentem mizí velkomoravská tradice na území Panonie a vzniká Uherské království v plném slova smyslu s kontinuitou až k roku 1918.

Uvedený rozbor naznačuje, že první kronikami doložení vládci maďarů v 10 století pravděpodobně nebyli čistě ugrofinského původu, ale směsí Ugrofinů a turkických národů s nezanedbatelnou, možná dokonce dominující příměsí Slovanů. V kronikách uváděná maďarská knížata 10 století pravděpodobně neměla charakter svrchovaných vládců státního celku a pravděpodobně ani mnozí nebyli vzájemně rodinně provázáni. Je možné, že Arpádovská genealogie z 10 století je jen fikce kronikáře Anonyma, který do rodové linie poskládal zcela nepříbuzné postavy s politickým vlivem na různých místech Panonie, z nichž někteří možná vůbec nejsou předky pozdně středověkých Arpádovců. V tu dobu to není nic výjimečného a podobným případem je i původ ruských Rurikovců.

Jak můžeme po roce 906 hovořit o moravské tradici na území Nitranského a Blatenského knížectví, když podle dnešních historiků již Morava neexistovala? K tomu musíme sáhnout po zdrojích z opačné geografické části střední Evropy. Kronika Widukinda z Corvey „Dějiny Sasů“ uvádí v kapitole XVIII. velmi explicitně uvedenou informaci, že Maďaři sami sebe často nazývali Avary. Podle archeologických poznatků však v 9-10 století již žádní Avaři ve střední Evropě nebyli. O dvě kapitoly dále je všemu nasazena koruna.

Widukind zde tvrdí, že v době vlády Svatopluka si Slované pozvali Maďary za účelem vyplenění Saska a ještě se při tom pohádali s konkurenční skupinou Maďarů, kteří přišli ke kořisti pozdě. Widukind nemohl nijak konfrontovat svoje zápisy s těmi Anonymovými (uherskými). Porovnání obou kronik nám jasně ukazuje, že velkomoravská knížata s Maďary zcela jednoznačně spolupracovala.  Svoje výpady do zahraničí označovali někdy za avarské, jindy za maďarské z ryze psychologických důvodů. Obojí tehdy nahánělo hrůzu. U Slovanů se rozhodně nejedná o ojedinělý jev. Dodnes existuje slovanský národ, který sám sebe nazývá názvem turkického národa, který kdysi dávno asimiloval. Jsou to Bulhaři. Sebenazývání Slovanů Maďary nahradilo starší sebeoznačování za Avary jednoduše proto, že avarský převlek byl již zastaralý, skutečné Avary v 10 století už nikdo nepamatoval a zastrašující efekt nebyl takový, jako u maďarského „převleku“.

Vlastní centrální část Velkomoravské říše ležící na dolním toku řeky Moravy pravděpodobně přežívala v jakési formě autonomie až do roku 1029, kdy byla definitivně na Polsku dobyta českým knížetem Bořivojem. Na krátko sice byla Morava v polovině 10 století dobyta Boleslavem I, což potvrzuje i značný nárůst prodeje otroků tohoto původu na pražském trhu. Dokládají to písemnosti arabského kupce a diplomata Ibrahima Ibn Jakuba, který Prahu tou dobou navštěvoval.

Podle jeho zprávy disponovala Praha věhlasným trhem s otroky, kteří byli slovanského původu. Jen do Cordoby bylo za panování Boleslava I. odvlečeno asi 10 tisíc slovanských otroků. Nejčastějšími otroky v Británii byli až do zahájení otrokářství s černochy rovněž Slované, což je důvod, proč má dodnes Angličtina pro Slovany a otroky etymologicky shodný výraz. Zajímavá je i hypotéza historika Dušana Třeštíka, že kolaps trhu s otroky mohl být jednou z příčin pádu Velkomoravské říše.

V době Boleslava I. představovali otroci jednu z hlavních obchodovatelných komodit a tím i hnací sílu ekonomiky raného českého státu. Podrobněji se o tom rozepisuje Jan Bauer v knize „Zrození českého státu – Záhady přemyslovských knížat aneb svatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté“. Rozmach otrokářství s sebou přinesl očekávatelný odpor, který byl z tehdy již značně upadající Moravy odražen jen díky pomoci Poláků. O většinu Moravy přichází již Boleslav II. a za Boleslava III. vládne český kníže už opět jen centrální oblasti Čech. Polský kníže a pozdější král Boleslav Chrabrý se stává na přelomu tisíciletí panovníkem prakticky celé severní poloviny území, které dříve náleželo k Velkomoravské říši a na krátkou dobu dokonce i v samotných Čechách. Je to ve stejnou dobu, kdy v Uhrách po mocenském souboji mezi Arpádovci Štěpán I odmítá byzantský vliv a ustanovuje Uherské království orientované na západ. Nepřímo o Moravě píše i kronika Gala Anonyma (polský kronikář, neplést s uherským Anonymem), ve které se opakovaně dovídáme o válkách Čechů a Poláků na moravském území.

Existenci Moravy po roce 906 dokazují dále záznamy z výslechu maďarských válečných zajatců z Cordobského kalifátu. Dne 9.června 942 umajjovský guvernér města Barbastry Yahya ibn Muhammad ibn al Tawil při obraně tohoto města na území dnešní severní Aragonie ve Španělsku nechal předvést a vyslýchat zajaté Maďary. Ti kromě jiného měli vypovídat i o tom, odkud pochází. Při popisu polohy své vlasti uvedli, že na severu hraničí s Moravou. Toto uvedli 36 let po oficiálně uznávaném datu pádu Velkomoravské říše.

Zkusme se podívat na klasické tvrzení konzervativních historiků, že Morava zanikla kolem roku 906, kdy proběhla bitva u Bratislavy (Brezalauspurc) mezi Maďary a Franky s Bavory. Neuvádění Moravanů v této bitvě je vydáváno za důkaz neexistence Moravy. Jak by přece jinak mohli být Moravané zamlčeni, když by se tak zásadní bitva udála na jejich území? Ve hře jsou dva komplikující faktory. Jeden jsme popsali. Slované se v bitvách vydávali za příslušníky hrůzu nahánějících národů a nelze vyloučit, že slovanský vpád proběhl pod hlavičkou Maďarů, jak se stalo mnohokrát před tím i potom. Toto chování Slovanů explicitně dokládá již zmíněný Widukind.

Druhým a asi důležitějším faktorem je samotná lokalizace bitvy. Těch měst či hradů s názvem Brezalauspurc bylo zřejmě více a nikdo z historiků nikdy nepodal nezvratný důkaz, že se musí jednat o dnešní Bratislavu. Prostě se to jen předpokládá. Jako důkaz používají historikové své vzájemné citování.  Etymologicky shodný název však nosila kdysi i taková města, jako Břeclav, nebo Vratislav (polská Wroclaw) a mnohá další, dnes již neexistující a ležící velmi daleko od území Moravy.

Podstatně pravděpodobnějším místem dané bitvy však bude sídlo knížete Braslava Sávského, který byl horlivým Franským vazalem a dokonce podnikl v roce 892 jednu neúspěšnou výpravu proti Velkomoravské říši na vlastní pěst. Sídlo tohoto knížete (Braslavův hrad = Brezalauspurc) mohlo být na Blatnohradě, který mu darovali v léno Bavoři po Kocelovi, Pribinově synu. Mohlo to však být i jinde v oblasti dnešního jižního Maďarska, nebo dokonce až v chorvatské Slavonii, kde Braslav sídlil, než obdržel Blatnohrad a mohl se tam po něm jmenovat jeho hrad. Samotný Braslav se bitvy v roce 906 neúčastnil, protože byl tou dobou již pět let po smrti.

Moravané nejsou u takzvané „Bratislavské“ bitvy zmíněni jednoduše z toho důvodu, že se bitva neudála v místech dnešní Bratislavy, ale někde úplně jinde. Vlastně se tato bitva pravděpodobně Moravy vůbec netýkala. Nedostatek dobových záznamů o Moravě v 10 století není způsoben jejím zánikem, ale tím, že tehdy kolabovala politicky celá střední Evropa a v tu dobu razantně chudnou, nebo dokonce zcela mizí záznamy i z podstatně lépe disponovaných zemí, jako je Východofranská říše.

Poslední velkou událostí spojenou s nájezdem Maďarů byla Bitva na Lechu, známá také jako bitva u Augsburgu v roce 955 (Bavorsko, asi 40 km východně od dnešního Mnichova). Jednalo se o poslední výpad skutečných maďarských nájezdníků v západní Evropě. Uvádí se, že po této bitvě Maďaři skončili s kočovnictvím a usadili se. Tvrzení o usazení kočovných Maďarů je velmi nedůvěryhodné, když si uvědomíme, jak dlouho trvá asimilace, nebo změna životního stylu jakéhokoliv národa. Představa, že se Maďaři chytli za hlavu a z výbojných nomádů se po jedné bitvě stali zemědělci, je velmi naivní.

Spíše je ve hře opět výše zmíněný fakt, že za Maďary se vydávali často Slované. Bitva, ve které se naposledy objevili praví původní Maďaři, skoncovala tedy se skutečnými etnickými Maďary, zatímco Slované, kteří si na Maďary pouze hráli, se usazovat nemuseli, protože v Panonii zemědělsky a usedle žili již po staletí. Používání maďarské značky v době, kdy souběžně tu a tam Evropa ještě potkávala skutečné Maďary pak po zániku původních etnických Maďarů vyvolává dojem, že se Maďaři usadili. Důkaz toho, že usazení „Maďaři“ jsou ve skutečnosti etničtí Slované, je nikoliv archeologický, nebo historický, ale spočívá v pohledu na genetickou mapu Evropy. Současní Maďaři se geneticky jako populace prakticky nedají odlišit od Slováků.

Dnešní Maďaři tedy nejsou potomky těch nomádů, po nichž zdědili jen jazyk a částečně i kulturu. Hra na Maďary došla tak daleko, že se tak dnes sebeidentifikuje národ, jehož genetický původ je vůči původním Maďarům zcela cizí.  Haploskupina R1a (Y-DNA) vázaná zejména na Slovany a íránské národy, je v Maďarsku zastoupena srovnatelně, jako na Slovensku, v Polsku, nebo Ukrajině. Drobné odchylky mezi oblastmi střední Evropy jsou dány spíše statistickým rozptylem podle velikosti souboru vyšetřených osob.

Diskuse o tom, zda je v Rakousku, Čechách či Slovensku nějakého genotypu o procento víc, nebo míň, jsou bezpředmětné. Pro uralské, tedy i ugrofinské národy je typická haploskupina N, jejíž výskyt je zcela dominantní ve Finsku stejně jako v celé severovýchodní Evropě a severozápadní Asii, kde žijí Ugrofinské národy (nad 60%) a velmi vzácný v Maďarsku (pod 2%). Tak velký rozdíl umožňuje velmi sebevědomě tvrdit, že dnešní Maďaři navzdory lingvistické kategorizaci nejsou příbuzní Finů, zato jsou velmi příbuzní Slováků, ale i Poláků a Ukrajinců.

Rozdělení původně jednotného uherského národa na znepřátelené Slováky a Maďary i šíření maďarštiny v době, kdy již původní etničtí Maďaři neexistovali, je už jiná historická kapitola která vyvrcholila až v 19 století.

Ctirad Musil

PODPORTE nezávislé médium.

Všetok obsah na tejto stránke je bezplatný. Vaša podpora bude použitá na propagáciu stránky, aby sa o nej dozvedelo čo najviac ľudí.
Aj malá čiastka dostatočne pomôže.

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne


Ohodnotiť článok

16 thoughts on “Nové pohledy na zánik Velkomoravské říše

  • 14. mája 2020 at 8:59
    Permalink

    Pane Ctirade, nuž ked Vy čerpáte historické vedomosti z Wikipedie, tj. sociálnej siete, kam sa môže prihlásiť každý žiak základnej školy a natextovať tam svoju verziu, už sa nečudujem tomu, čo ste tu vytextovali.
    Prosím, sme oddelené republiky, ponechajte si svoj názor pekne „doma“ v Českej republike, kde už prevláda názor, že Vás oslobodili v 1945 Amíci a kde Rusi pozabíjali všetko živé čo videli utekať…kde historička z múzea oznámi, že už na Ptolemaiovskej mape sú zvýraznené Sudeten (asi je vnučkou nejakého „vyhnanca“ a navrátilca) a vie prečo si našla miesto v múzeu, kde robí osvetu českým detičkám. Nemám nenávistné reči, iba nepovažujem v roku 2020 české informácie z histórie za RELEVANTNÉ…
    Je to Váš názor a nemienime tu s Vami polemizovať. Len nám nedvíhajte žlč: lebo Česi boli prví, ktorí zradili Veľkú Moravu a po Svätoplukovej smrti okamžite sa prihlásili ako poddaní do Franskej ríše. Bořivoja vyzdvihol na český stolec práve Svätopluk a to ešte Hradčany tvorili len zvýšené hlinené múry a drevený kresťanský kostol…dajte tomu pokoj!

     
    Reply
    • 14. mája 2020 at 12:05
      Permalink

      Ide asi o nedorozumenie. Autor skôr poukazuje na pochybnú vierohodnosť Wikipedie. Tak som to pochopil ja!

       
      Reply
  • 14. mája 2020 at 12:00
    Permalink

    Už som si sľuboval, že budeme ignorovať tento PAŠKVIL. Nedá sa. Mám nejakú osvetovú zodpovednosť v sebe a to najmä preto, lebo sme v Slobodnom Vysielači B.Bystrica vysielali až 9 dvojhodinových relácií od profesora histórie Matúša Kučeru a takmer vždy sa téma držala faktov Veľkej Moravy. …A potom si príde mladý pán MUDr. /doktor bio…čohosi, čomu ja nerozumiem a nekafrem mu do toho/ a ignorantsky si čosi vygúgli z wikipedie /ktorá sa doplňa amatérsky a to čo odtiaľ čerpal je prevažne antislovenské a promaďarónske/ a „spraví“ text a pretože je ľavičiar a komunista, tak mu to DavDva uverejní. Takto to asi priatelia nepôjde. U dr.Ctirada Musila by som očakával fundovaný výklad o koronavíruse či o nejakých bio- podmienkach človeka, ale kafrať sa do histórie Veľkej Moravy – tak to je ale prisilné kafe, soudruhu…
    viď: „Maďaři dokonce přisuzují slovanský původ mnohým raně maďarským panovníkům, které česká a slovenská historiografie automaticky označuje za Maďary. Vzniká tak paradox, kdy se o některé historické osobnosti nepřetahujeme, ale naopak si je přetlačujeme.“ nemá pravdu, to my hovoríme o slovenskom pôvode niektorých dejateľov pri vzniku Uhorského kráľovstva a to práve maďarská societa robí z nich „čistých Maďarov“, resp. splýva u nich pojem Uhor a pojmom Maďar. dalej:
    „Maďarská Wikipedie paradoxně někdy působí více slovanofilsky, než slovenská. Maďaři na Wikipedii kritizují fakt, že veškerá archeologie Velkomoravského období je uzavřena v českém a slovenském vědeckém okruhu a je prakticky izolovaná od mezinárodního bádání. To s sebou přináší mimo jiné i rozpor mezi archeologickými a historickými prameny. “ …klame wikipedia a potom i autor Musil, pretože to práve maďarská archeológia „uzamkla“ históriu pred svetom a všetky novodobé infraštruktrne stavby (mestá – diaľnice – atomová elektráreň- fabriky) boli rýchlo schválené bez arecheologickému výskumu a to cielene, lebo by sa vykopalo množstvo dôkazov o pôvodnom slovanskom obyvateľstve na území dnešného Maďarska. Len jednodňové súčasné výlety slovenských cestoviek do oblasti Zala pri Balatone odhaľujú pre občanov Slovenska, že tu vybudoval svoje kniežatstvo knieža Pribina keď ho (moravský!) panovník v začiatkoch Veľkej Moravy vyhnal – sú tu minimálne archeologické artefakty a kostolík.
    Budem teraz veľmi zlý: pán doktor Musil, ak sa o tomto článku dozvie 87 ročný profesor histórie Matúš Kučera, privodím mu infarkt, pretože vás by vyhodil i z príjimačiek na štúdium histórie.
    Nemôžete si bezbrehý internacionalizmus ľavicového aktivistu zamieňať s osvetovou prácou ľavicového inteligenta – držte sa prosím svojho povolania a odbornosti: čo nám poviete o pandémii koronavírusu? To by ma od vás zaujímalo viac. Neospravedlňujem sa, ale prosím, neurážajte už inteligenciu Slovákov.

     
    Reply
  • 14. mája 2020 at 12:09
    Permalink

    A do tretice aby som už z toho vystúpil a nediskutoval. Aj keď som mal právo rozčúliť sa nad tými tuposťami: REDAKCIA DAVuDVA – máte medzi sebou Romana Michelku, žiaka ktorý študoval u profesora histórie M.Kučeru – oslovte ho nech napíše niečo vierohodnejšie o histórii Veľkej Moravy, určite robil u profesora M.Kučeru skúšky a má množstvo jeho vedeckých kníh, napr. Postavy veľkomoravskej histórie, Svätopluk, atď.

     
    Reply
  • 14. mája 2020 at 12:36
    Permalink

    „S nástupem Vajka alias Štěpána I. k moci končí v Panonii definitivně byzantský vliv…“
    Táto veta, prosím, nie je pravdivá. Ešte o 150 rokov neskôr bol mladý Belo III. odoslaný na výchovu na cisársky dvor do Byzancie a bezdetný cisár Manuel dokonca plánoval urobiť z neho svojho dediča. Z týchto plánov zišlo, no Bela III. aj tak oženili s jednou z byzantských princezien a stal sa cisárovým švagrom. Byzantský dvojkríž v znaku a pečati, ktorý Belo III. používal, nebol pamiatkou na Cyrila a Metoda, ale výrazom spriaznenosti s Byzanciou.
    Len tak mimochodom – územie dnešného Slovenska leží presne na poludníku, ktorým sa delila Rímska ríša na Východ a Západ. Ten poludník prechádza presne cez Tatry.
    Zaráža ma, že tento fakt sa nedostal do žiadnej interpretácie našich raných dejín, pritom pre mnohé dlhodobé udalosti poskytuje logickú kostru.

     
    Reply
  • 14. mája 2020 at 13:49
    Permalink

    Nepoznám motív stvorenia článku, asi sa tento autor chce stať slávnym ako ten čo bez rúšky zvalil sochu Koneva v Prahe. Ale to by si mal nájsť masovejšie médium alebo nahrať video ako ten starosta Prahy 6, aby sa stal všeobecne známym.

    Pred mnohými rokmi som čítal Bičianku z doliny vydanú v r. 1938 kde sa na začiatku knihy „skvel“ podobný pamflet známeho českého literáta (dokonca sme ho povinne študovali ako proletárskeho). Ten vysoko vyzdvihol román, autora, reč, štýl…. s vyhlásením, že toto je konečne niečo kultúrne a kvalitné na rozdiel od naivných buditeľov…. (a tí naši klasici nedopadli v jeho porovnaní dobre). Aj by som to bral ako literárnu kritiku. Ale tento predslov napísal v r. 1938 keď sa nad ČSR zmrákalo – a ten kto prečíta jeho riadky, tak sa ani nebude čudovať tým, čo zareagovali v tom čase „nacionalisticky“. Podobne som dostal do rúk životopis Petófiho v maďarčine….. kde autor predslovu popísal narodenie tohoto básnika…… v nejakej dedinke na hornom uhorsku žena pri pôrode tohoto velikána vydávala neľudské zvuky …mama….. Možno by bolo vhodné aj tieto predslovy dať do wykypedye.
    P.S.: o kvalite článku nemožno pochybovať, a vecná diskusia je tiež zbytočná. Švejk sa raz blysol vedeckým pojednaním: víte….ta zeměkoule, na které žijeme….ta menší…. A uvnitř této zeměkoule je druhá…. tá větší ! (a to ešte nebola ani wykypedya). Boh vraj na počiatku všetkého stvoril všetko a všetkého konečné množstvo. A platí to vraj aj pre rozum. Od stvorenia sa však toto konečné množstvo delí medzi stále väčší počet ľudí. (sme skôr homo loquens ako homo sapiens…. )

     
    Reply
  • 14. mája 2020 at 15:54
    Permalink

    Musím reagovať!
    Článok pána Ctirada Musila?
    Veľmi veľmi veľmi zaujímavý!!!

     
    Reply
    • 14. mája 2020 at 17:34
      Permalink

      Preboha, Slávka!

       
      Reply
  • 14. mája 2020 at 18:40
    Permalink

    Prečo preboha? V článku necítim nič „antislovenské a promaďarónske“, je to pohľad na históriu z trochu iného uhla pohľadu a práve preto ma článok zaujal, sú v ňom zaujímavé postrehy — napr. : „Pro uralské, tedy i ugrofinské národy je typická haploskupina N, jejíž výskyt je zcela dominantní ve Finsku stejně jako v celé severovýchodní Evropě a severozápadní Asii, kde žijí Ugrofinské národy (nad 60%) a velmi vzácný v Maďarsku (pod 2%). Tak velký rozdíl umožňuje velmi sebevědomě tvrdit, že dnešní Maďaři navzdory lingvistické kategorizaci nejsou příbuzní Finů, zato jsou velmi příbuzní Slováků, ale i Poláků a Ukrajinců.“
    Nebuďte taký prísny, pán Peter. Aj lekár sa môže vyjadrovať k histórii, ak ju študuje; rovnako ako môže byť dobrým maliarom, básnikom…
    P.S. Ja nie som z kategórie JA SOM SLOVÁK, KTO JE VIAC ? A to Slovensko MILUJEM!!! Na našom území sa to určite všelijako miešalo, bohvie, aká krv nám prúdi v žilách, možno je aj vo Vašej trochu tej maďarskej/to bol žart/. Sme zaťažení minulosťou — my Slováci, Maďari a i.

     
    Reply
  • 15. mája 2020 at 9:03
    Permalink

    Trochu by mali mať nejakú obsahovú koncepciu webstránky samotní redakori DavDva, Slávka. Odpovedám pre Vás – môže sa Mudr.Musil vyjadrovať k histórii, ale nie tak, že skompiluje wikipediu a doplní to svojim moravským nacionalizmom. Pretože dnešná Morava nie je pozostatkom Veľkej Moravy a Slováci nie sú Tóthovia, ktorým dejiny musia vysvetlovať z Budapešti. Tu nejde o Haplo a krv, tu ide o tvorbu súčasného politického názoru. Niečo viem o „nevinných článkoch“ a o snahe manipulovať , dostať do internetu názor, kde potom s ním „ako s faktom“ môže manipulátor pracovať.

    Ešte k tej výtke redakcii: Mám vlastnú skúsenosť na webstránke narodohospodari.sk, kde si držíme iba témy hospodárske – ale príspevkov politických chodí veľa – neuverejňujem ich. Takisto nie bulvárne témy…preto som písal, že ak potrebovala redakcia načrieť do histórie Veľkej Moravy, minimálne tam má R.Michelku ako žiaka profesora histórie Matúša Kučeru, alebo priamo môže čerpať z diela M.Kučeu, V.Dvořáka a ďalších.
    Demokratický prístup je niečo iné ako koncepcia webstránky. Za obsah článkov ZODPOVEDÁ REDAKCIA či chce či nechce.

     
    Reply
    • 15. mája 2020 at 10:33
      Permalink

      Pán Peter, ja si zase myslím, že na web, ktorý si dal názov DAV, by mal mať prístup dav, teda vysokoškolský profesor, lekár, učiteľ, ale i robotník…ekonóm, politik, umelec…Slovák, Čech, Rus, Nemec…kresťan i ateista…beloch i černoch…lebo toto je dav.
      Tam, kde sa názory nevymieňajú, tam sa nemenia, a tam, kde sa názory nemenia, spoločnosť sa nevyvíja.
      Moravský nacionalizmus?
      Ja by som rozlišovala medzi pojmami nacionalizmus a emancipácia.

       
      Reply
  • 15. mája 2020 at 10:01
    Permalink

    Nemusím reagovať….. ale reagujem.
    Keby autor čerpal z vykypedie anglickej, tak by ten kompilát vyzeral určite ináč. To môže znamenať, že ak sa amatér zameria na zopár „najprístupnejších“ a naviac propagovaných zdrojov….tak jeho kompilát bude vyzerať odlišne. Ale určite pritiahne veľký záujem … tak ako „vedec“ Däniken, ktorý napísal dosť kníh a natočil aj dosť filmov…. V ČR je tento prístup popísaný v modernej rozprávke Jak pejsek a kočička pekli tortu

    Neexistuje nezmysel, ktorý – aj keby bol najprv vštiepený iba trom osobám – by sa nemohol stať všeobecným presvedčením” Schopenhauer

     
    Reply
    • 15. mája 2020 at 10:37
      Permalink

      Jeden z takých nezmyslov je presvedčenie všetkých Slovákov a Maďarov, že trojvršie v znaku sa volá „Tatra – Matra – Fatra“ (poradie je dôležité). Pritom svojho času pred 250 rokmi to bola len povedačka pre malé deti, aby sa naučili, ako vyzerá štátny znak a Fatra vtedy ešte nebola ani „hora“ (hoci latinsky Mons, ale v inom význame ako vrchol), nieto pohorie.

       
      Reply
  • 15. mája 2020 at 10:36
    Permalink

    Nemusím reagovať…ale reagujem.
    Aj toto bolo kedysi považované za nezmysel: A predsa sa točí! /Galileo Galilei /

     
    Reply
  • 15. mája 2020 at 12:11
    Permalink

    p.Kotrádyová,som na vašej strane!
    Ak sa zhodneme na tom,že história je len to čo je napísané,tak tých písomných dôkazov o našich slovanských predkoch a o roli ktorú zohrali vo Veľkomoravskej ríši je minimum.Dnešní tzv.“historici“ či už slovenskí,českí alebo maďarskí,čerpajú najmä z Nestorovej „Kroniky vremennych let“alebo z českej „Kosmovej kroniky“.A všetci títo „vykladači písma“- historici(slovenskí,českí aj maďarskí) si ich vykladajú tak,aby zvýraznili výnimočné postavanie práve toho svojho národa.
    Tak ja keď sa začnem preberať vo svojej genealógii zisťujem,že som z 1/2 Slovák po matke,z1/4 Srb po starej matke a z 1/4 Maďar po starom otcovi pochádzajúcom z Nagykanizse.Oženil som sa s pravoslávnou Rusínkou .Takže môžu moje deti smelo povedať,že sú Slováci? A predsa sa tak cítia!Tu sa ale musím zmieniť o tom,kto sa môže považovať za „pôvodného“slovanského“ Slováka.Nespochybniteľným faktom totiž je,že po mongolskom vpáde na územie Slovenska v r.1241-42 a následnom hladomore,prežilo na našom území nie viac ako 40 tisíc ľudí,ktorých by sme mohli označiť za „praslovákov“.Potom prišla v niekoľkých vlnách nemecká kolonizácia a kolonizácia na tzv.“valašskom práve“a dnes je nás na Slovensku…..no koľko asi pravých Slovákov?
    Napriek tomu som presvedčený o tom,že si svoju národnú identitu v plnej miere zaslúžime.Lebo sme si napriek Frankom,Avarom,Tatarom,Maďarom,Turkom,znovu Maďarom aj Čechom zachovali svoj jazyk,kultúru a tradície spoločné pre všetky slovanské národy.
    Preto si myslím,že by sme nemali podliehať snahám anglosasov o zasievanie rozkolu medzi Čechov a Slovákov,Poliakov a Rusov,Srbov a Chorvátov.Máme spoločné korene,tak spolu aj držme!

     
    Reply
    • 15. mája 2020 at 13:28
      Permalink

      Pán dubník, moja babička z maminej strany bola Slovenka, dedkovi rodičia sa prisťahovali z Poľska, dedko z otcovej strany bol Rusnák… Takže i ja môžem o sebe povedať, že som Slovenka? Môžem, lebo som sa na Slovensku narodila, prežila pekné detstvo uprostred nádhernej prírody…Slovensko je moja srdcová záležitosť, je to krásna krajina a slovenčina, to nie je reč, to je hudba. No a kultúra? Lúčnica? Zimomriavky! Som pyšná na našich predkov, na tých, ktorí ju tvorili, rozvíjali a chránili; i na súčasníkov, ktorí ju tvoria, rozvíjajú a chránia. Ale to mi nebráni obdivovať a vážiť si kultúru iných národov, rešpektovať ich.
      Pekne ste napísali tú poslednú vetu“…zasievanie rozkolu medzi Čechov a Slovákov,Poliakov a Rusov,Srbov a Chorvátov.Máme spoločné korene,tak spolu aj držme!“
      Áno, držme spolu!!!

       
      Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Prepošlite článok emailom