// Kniha analyzuje tendence a jevy, jež charakterizují dobu společenských změn po roce 1989. Michael Hauser v návaznosti na Gramsciho a Badiouovy teorie označuje toto období jako interregnum a předkládá svou vlastní komplexní teorii. Pro první období interregna byl typický neoliberalismus a postmodernismus, tyto dominanty se však postupně rozpadají. Doba postmodernismu končí kolem roku 2000, kdy se začínají šířit hybridní útvary jako populismus, identitární hnutí nebo Islámský stát. V umění se více prosazuje realismus. Po finanční krizi z roku 2008 se proměňuje i neoliberalismus, který nyní vyzývá k sebeobětování a ke konzervativní politice hodnot. V interregnu vznikla ontologie pravd a nekonečna Alaina Badioua. Jeho pojetí matematiky, politiky, umění a lásky však zároveň ukazuje za jeho horizont. Teorie interregna tak dovoluje dílo Alaina Badioua více docenit.
Objednajte si ROČENKU DAV DVA tu.
Proč lze upřednostnit ideu komunismu před liberalismem? Odpovědi na možné námitky
// Badiou činí nesamozřejmý krok, když moderní politické dějiny chápe ve vztahu k ideji komunismu a dělí je na období, v nichž idea komunismu měla svá politická a sociální ztělesnění, a na období „intervalu“, v nichž se tato idea jevila jako neuskutečnitelná a politika se podřizovala imperativům kapitálu a legitimizovala třídní společenské nerovnosti jako nezměnitelný fakt. Badiouova periodizace jistě vyvolává řadu otázek a na někoho působí snad až rigorózně. Můžeme vznést námitku, že Badiou nepřisuzuje žádný specifický význam liberálně uspořádané společnosti, která byla dominantní politickou formou posledních dvou staletí. Politiku vztaženou k ideji komunismu považuje za výjimku, která se objevuje v zavedeném politickém a ekonomickém systému. Proč potom liberální období moderních dějin představuje pouhý interval mezi těmito výjimkami? Pokud tento interval chápeme jako gramsciovské interregnum, mělo by to být období mezi dvěma relativně stabilizovanými politicko-ekonomickými systémy.
Interregnum má také druhou periodu, jejímž počátkem je rok 2008 a jež trvá dodnes. Neoliberalismus a liberální demokracie se v ní dostaly do krize a postmodernismus přestal existovat jako kulturní dominanta. M. Hauser
Nebylo liberální společenské uspořádání stabilní? Proč je potom považovat za interregnum? Kromě toho lze namítnout, že bezprostředním cílem revoluční politiky vázané k ideji komunismu nebylo zavést jiný stabilní systém, nýbrž změnit společenské vztahy a mocenské struktury tak, aby vznikly výchozí podmínky pro přechod k novému sociálnímu systému označovanému jako komunismus. Říjnovou revoluci lze chápat tak, že nanejvýš vytvořila výchozí podmínky pro dlouhodobé procesy, z nichž měla teprve vzejít celkově svobodnější a humánnější společnost, než byla společnost třídní. I v oficiálních dokumentech socialistických diktatur se konstatovalo, že porevoluční společnost se nalézá na zdlouhavé a obtížné cestě ke komunismu. Jak o tom ještě bude řeč, podle Badioua se ve dvacátém století nepodařilo rozřešit otázku státní struktury ve vztahu k ideji komunismu.
Státní struktura měla ochránit výsledky revoluce, ale přitom zablokovala přechod ke komunismu. Celý proces uvízl kdesi v počátečních stadiích a místo přechodu k humánnějšímu typu společnosti nastaly jeho metastáze spojené se státním terorem, s byrokratizací a se vznikem nových privilegovaných vrstev (nomenklatura). Než se budeme zabývat těmito námitkami, je zapotřebí zodpovědět otázku, na čem přesně se zakládá rozhodnutí upřednostnit hledisko liberálních hodnot a vytvořit periodizaci, v níž se naopak období společenského působení komunistické ideje považují za interval mezi dvěma obdobími „svobody a demokracie“. Obvykle se tvrdí, že socialistické diktatury byly „totalitní“ uzavřené společnosti, které byly nehumánní, či dokonce zločinné, a vyznačovaly se násilným potlačováním práv a svobod velké většiny společnosti.
Jak ukázala kauza historika Michala Pullmanna v roce 2020, mediální prezentace odborných studií a argumentů, které zpochybňují tento oficiální obraz minulého režimu, se interpretuje jako znevažování obětí režimu. Tato otázka je v současnosti silně politizovaná a vyvolává mnoho emocí, a proto je obtížné, aby historická věda a filosofie dělaly svou práci a seznamovaly veřejnost s tím, že tento oficiální výklad není jediný možný. V socialistických diktaturách nepřestalo existovat napětí mezi násilnou praxí a humanistickým společenským cílem. Toto napětí výstižně vyjádřil Maurice Merleau-Ponty v knize Humanismus a teror, kde píše, že „ani Bucharin, ani Trocký, ani Stalin nepovažoval teror za hodnotu samu o sobě. Každý z nich měl za to, že teror používá proto, aby ustavil čistě lidské dějiny, které dosud nezačaly a které ospravedlňují revoluční násilí“. Jak dokazuje Merleau-Ponty, rozdíl mezi západními demokraciemi a socialistickými režimy nespočíval v problému násilí, nýbrž v otázce jeho smyslu. Podle tohoto filosofa jednostranní obhájci západní demokracie zamlčují, že západní demokracie provádějí vojenské intervence, které jsou také formou násilí, a bagatelizují nehumánní stránky kapitalistické společnosti. Srovnávají pak idealizovaný obraz západních demokracií s obrazem socialistických zemí, v němž naopak zdůrazní jejich násilnou praxi. Podle Merleau-Pontyho tudíž násilí a počty obětí samy o sobě nejsou dostatečným kritériem při posuzování legitimity západních kapitalistických demokracií a socialistických režimů, neboť oba tyto systémy se při použití násilí dovolávají humanistických principů.
Co plyne z toho, že napočítáme 65 až 93 milionů obětí „komunismu“ jako autoři Černé knihy komunismu nebo 165 milionů obětí kapitalismu dvacátého století jako autoři Černé knihy kapitalismu? Pokud se kapitalistické demokracie i socialistické diktatury legitimizovaly humanistickými principy, Merleau-Pontyho argument ukazuje, že v době existence socialistických zemí neexistoval žádný čistě logický důvod, proč upřednostnit jeden systém před druhým. Jejich upřednostnění se často odvíjelo od toho, jakou formu zobrazování těchto systémů jsme si osvojili. Jak uvidíme níže, Badiou dospěl k závěru, že na konci sedmdesátých let se uzavřela sekvence komunistické ideje dvacátého století, neboť neuspěl žádný pokus, jak změnit socialistické systémy takovým způsobem, aby se v nich rozběhly procesy směřující ke komunismu jako uskutečnění egalitárních principů. Tím tyto systémy ztratily svou legitimitu.
V knize vyjadřuji v zásadě stejný postoj jako Badiou, nicméně si uvědomuji, že i tehdy bylo možné argumentovat jako Egon Bondy v Neuspořádané samomluvě, totiž že civilizační regres v tehdejším socialismu ovládaném „novou vládnoucí třídou“ je analogií civilizačního regresu v raném feudalismu. Společnost raného feudalismu se nepochybně jeví jako ekonomická (i jiná) barbarizace a sestup, a podle Bondyho trvalo dlouhá staletí, než se feudalismus vyvinul tak, že se stal civilizačně progresivnější než otrokářský systém. Podobě bude trvat možná celá staletí, než socialistický systém projeví svůj vnitřní potenciál dospět na vyšší civilizační úroveň než kapitalismus.
Celý text nájdete v ROČENKE DAV DVA, objednať tu .
