Předposlední zvonění
Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají jména. Maršál prý neměl roušku a tu přece musíme nosit všichni – už jen za tenhle výrok se bude smažit v pekle. Vysmívat se virové smrti se vymstí. Je mi však líto rudoarmějců, kteří padli, aby přežily i zrůdy.
Z klop a batohů chvilkařů mizí přesýpací hodiny. Že by jim došel písek, který sypali do už tak vrzajícího soukolí? Že by dotahali pilku? Nikoli, přikrčeni v rouškách čekají, až se budou moci vyhrnout do odmořených ulic, aby je znovu zamořili.
Intelektuálové – studené ryby – po kolikáté už zklamali!?
Herec musí z profese klamat tělem – nasadí si jen jinou masku. Odpoledne vraždí, večer je odsouzen. Komedianti, co ještě včera posílali dědky a báby do krematorií, se dnes na ně tlemí z dobře placených plakátů, jukají na penzisty vyvalenými ksichty z televizních šotů. Nejsou to však jen šmíráci. Jsou mezi nimi i skuteční umělci, kteří se vzpírají vidět, že národní neštěstí přišlo daleko dřív, než na nás bůh ukázal trestajícím prstem. Co nejméně státu, vykřikovali na svatého Václava, aby se dnes od téhož státu dožadovali
podpory. V září 1938 jejich předkové vyzývali stát, aby jim dal zbraně. „Dali jsme si na ně!“
Dnes žebrají:
„Odpusť nám naše viny, dej nám roušky, třeba i z proklaté Číny.“
Básník, aby byl básníkem, je vidoucí. Vidí nejen dozadu, to umí každý pisálek, ale dopředu. Jak možná věřit, že kapitalismus, řád znovu vyhrabaný ze smetiště, vyřeší nějakou lidskou otázku? Ovšem, své kolaboranty si režim zaplatí. Bakšiš zlomí nejeden chatrný charakter. Ale přibývá těch, co hořekují, že všechno přece mělo být jinak, že takhle si to nepředstavovali, že nadarmo nekrváceli na listopadových barikádách, že pravda a láska měly zvítězit a pak že nastane konec dějin – ráj.
Pravda se však nechala koupit a láska se nechala prodat. Svět ke své obrodě nepotřebuje šašky přisáté k pohádkově ziskovým neziskovkám. Potřebuje
nové Guttusy, nové Sartry, nové Werichy, nové Novomeské, nové Nezvaly…
Kolikrát ještě zazní zvonec? Možná už zvonil dvakrát a my ho neslyšeli.
A zatím
Gajdar přestoupil do Bílé gardy
Aurora skasala plachty
na stožáry světa vyletěly vlajky s lebkou a hnáty
Hvězdy opadaly zběhly nebo přeběhly
na stromech se rodí křížaly
na trávě leží padavky
spravedliví propadli sítem
na nebi vyšel Velký Cedník
Blbů – jako vždy – naseto
Karel Sýs
Stretla sa lož s pravdou
Legenda hovorí, že sa jedného dňa stretla lož s pravdou.
„Dobrý deň.“ Povedala lož.
„Dobrý deň.“ Odpovedala pravda.
„Nádherný deň.“ Povedala lož.
Pravda sa rozhliadla, aby sa presvedčila, či je to tak. Bolo.
„Nádherný deň.“ Povedala teda pravda.
„Ešte krajšie je to jazero.“ Povedala lož.
Pravda sa znovu rozhliadla, či je to tak a súhlasila.
Lož bežala k vode a povedala:
„Tá voda je ešte úžasnejšia. Plávajme.“
Pravda sa dotkla vody svojimi prstami a voda bola naozaj skvelá. Dôverovala lži.
Obidve sa vyzliekli a kľudne plávali.
Po chvíli vyšla lož z vody, obliekla si šaty pravdy a odišla.
Pravda nebola schopná obliecť si šaty lži, začala kráčať bez oblečenia a všetci sa jej desili, keď ju uvideli.
A tak sa stalo, že dnes ľudia radšej prijmú lož oblečenú za pravdu, ako holú pravdu.
Jean-Léon Gerôme, 1896
Pravda sa asi nenechala kúpiť,pravda len bola lžou bezostyšne oklamaná a láska sa nechala predať. A tak áno, svet ku svojej obrode nepotrebuje šašov , „přisáté k pohádkově ziskovým neziskovkám. “ Svet naozaj potrebuje nových Guttusov, nových Sartrov, nových Werichov, nových Novomeských, nových Nezvalov… No a Pražania sa len dívajú. Ten svet, je vari začarovaný. Je mi to ľúto.
Alebo by to mohlo byť i takto:
Lož si kúpila LUXUSNÚ jachtu a rozhodla sa vyplávať na šíre more.
„Načo si brať so sebou vodu, v mori je vody dosť,“ uvažuje lož.
Vyplávala a zahynula od smädu.
Myslím, že sme sa vydali na podobnú plavbu.