Príspevok do DAV DVA nám poslal český autor Jaroslav Čejka (významný básnik, prozaik, dramatik a novinár).
Za titulek těchto řádků jsem si zvolil slova, kterými začínala nejedna pohádka mého dětství. Ale mohly by jimi začínat i mnohé pohádky o událostech roku 1989. Ať už nám je vyprávějí konformní média, nebo je šíří pamětníci na internetu. A politické pohádky patří k těm nejvýživnějším. Čerpá z nich literatura stejně jako výtvarné umění, divadlo či film a pracují s nimi i poslušní historici, k jejichž úkolům patří mimo jiné přepisování historie a adorace vítězů, kteří si začínají uvědomovat, že získat moc je mnohem snazší než si ji udržet.
Já se tu však nechci zabývat rozmotáváním zamotaného přadena pohádek o třech mocenských proudech, které se v Československu koncem osmdesátých let snažily strhnout moc na svou stranu, ani o cizích tajných službách nebo domácím odboji několika desítek disidentů, které z toho těžily. Nebudu řešit, kdo svolával památnou demonstraci studentů na Albertov, kdo ji svedl k pochodu do centra a nakonec zavedl až na Národní třídu, ani kdo jí postavil do cesty ozbrojený policejní kordon, či později vypustil do éteru falešnou zprávu o mrtvém studentovi Šmídovi, kterého tak dobře sehrál agent StB Žifčák, aniž by se za svůj výkon dočkal nějaké té ceny od herecké asociace.
Chci se jen ohlédnout za jednou z událostí české kultury v onom osudovém roce 1989. Jde mi o následky rozhodnutí z roku 1988, aby byly znovu posouzeny tzv. trezorové filmy, tedy filmy, jejichž veřejné promítání v kinech a uvádění v televizi bylo zakázáno buď hned na samém počátku normalizace, nebo které byly zakazovány postupně – nejčastěji z důvodů emigrace některého z jejich tvůrců.
Na základě onoho rozhodnutí založilo tehdejší vedení Československého filmu dvě komise. Jednu pro posouzení celovečerních filmů hraných a druhou pro krátkometrážní a dokumentární snímky. Obě komise pak postupně zhlédly všechno, co se za normalizační léta v „trezorech“ nahromadilo. V první z nich zasedal kromě jiných režisér Jiří Svoboda, ve druhé mezi dalšími i já.
Na plátně se střídaly filmy Kočár do Vídně, O slavnosti a hostech, Skřivánci na niti, Škola otců, Všichni dobří rodáci, slavné Ucho a další a další. Na přelomu let 1988 a 1989 obě komise dokončily svou práci a doporučily návrat všech posuzovaných celovečerních a většiny dokumentárních filmů do široké distribuce. Jen několik málo dokumentů bylo předurčeno pouze k promítání ve filmových klubech. V trezorech nemělo zůstat nic.
Po schválení odborem kultury ÚV KSČ, které si vyžádal tehdejší ústřední ředitel Čs. filmu, byly v létě roku 1989 ty celovečerní filmy, které existovaly pouze v jednom exempláři, zařazeny do výroby potřebného počtu kopií.
Krátce po listopadových událostech si však sametoví revolucionáři zmíněné uvolnění trezorových filmů neohroženě přivlastnili. Ze lži je však brzy usvědčilo to, že už začátkem roku 1990 vyhráli na Berlinale Menzlovi Skřivánci na niti Zlatého medvěda. Filmy na festivaly se musí přihlašovat s několikaměsíčním předstihem a výroba potřebných filmových kopií v té době trvala také pár měsíců, což filmoví „revolucionáři“ prostě nemohli stihnout. Lidem znalým věci bylo tím pádem jasné, že Skřivánky na niti vyslaly na berlínský festival ještě „staré struktury“, ale proč to zbytečně věšet lidem na nos, že?
Pro zasvěcené pamětníky tato epizoda samozřejmě nemůže být nijak překvapující. Tak zvanou „perestrojku“, česky řečeno přestavbu, kterou Slováci ironicky nazývali „prekabátenie“, v Československu (podobně jako v SSSR) mnozí staří a ostřílení funkcionáři a pracovníci stranického a státního aparátu bojkotovali nebo sabotovali. (Podle všeho zdržovali i výrobu potřebných kopií uvolněných filmů.) Jenže v tehdejší komunistické straně a uměleckých svazech během osmdesátých let přibývali mladší lidé, kteří s (ne)kulturní politickou zvůlí počátku sedmdesátých let neměli nic společného a kteří se v rámci možností snažili přelstít normalizační dozor a prosazovat kvalitní díla i jejich autory buď pod cizími jmény lidí, kteří si tak vysloužili označení „pokrývači“, nebo pod pseudonymy. A pokračující „perestrojka“, o které se dnes vůbec nemluví, nebo se bagatelizuje, jim v tom samozřejmě uvolnila ruce.
Proto se mohly už v roce 1988 začít vracet do veřejných knihoven knihy, které z nich byly normalizačními koniáši vyřazeny, proto se už v průběhu roku 1989 objevovaly v edičních plánech nakladatelství tituly autorů téměř dvacet let umlčovaných (včetně signatářů Charty 77), proto mohlo Západočeské divadlo v Chebu uvést už počátkem „sametového“ roku obnovenou premiéru dvacet let zakázaného Topolova Konce masopustu a Vinohradské divadlo v Praze koncem sezóny 1988/89 novou hru téhož autora Hlasy ptáků. A tak dále a tak podobně.
Budujeme médium. Podporte nás.
Všetok obsah na tejto stránke je bezplatný. Vaša podpora bude použitá na propagáciu stránky, aby sa o nej dozvedelo čo najviac ľudí.
Aj malá čiastka dostatočne pomôže.
Výsměchem této kulturní evoluci i slavnému heslu sametových revolucionářů „Nejsme jako oni!“ se pak stalo stažení inscenace Jiřího Žáčka Ptákoviny podle Aristofana, kterou „evolucionáři“ s odřeným hřbetem uhájili proti snahám některých předlistopadových funkcionářů zakázat ji hned po její premiéře. Důvodem jejího stažení v roce 1990 bylo, že by ji diváci mohli chápat jako kritiku nového polistopadového vedení státu!
Není žádným tajemstvím, že mnozí řadoví demonstranti z listopadových náměstí, ale i někteří disidenti a studenští vůdci z roku 1989 si začali dříve či později stěžovat, že jim byla jejich revoluce ukradena. Budiž mi dovoleno připomenout, že té části naší generace nadšených příznivců osmašedesátého roku a myšlenky „socialismu s lidskou tváří“, která se normalizátory nenechala zahnat do kouta a soustavně usilovala o „mírný pokrok v mezích zákona“, byla ukradena její „evoluce“. Vzápětí pak byla, řečeno slovy Milana Jungmanna, „zatlačena bez odporu do bezvýznamnosti“, ve které je zásluhou po stalinsku se zostřující třídního boje, důsledené ostrakizace a třicet let trvající cenzury mlčením držena dodnes.
Postsametoví stalinisté prostě nezklamali a jejich pokračovatelé, kteří časy, o nichž je řeč, vůbec nezažili, se chovají jako rudí gardisté za dávné Maovy „kulturní revoluce“. Samozřejmě že dnes řádí o level výš. A s novým Velkým kormidelníkem malé postavy (zato však bujné ohnivé kštice) v čele!
Jaroslav Čejka
AUTOROVI VYSLOVUJI ─ PODĚKOVÁNÍ
Pane Čejko, srdečně Vás zdravím!
Vyslovil jste se ke klíčové věci, protože 30. výročí násilné likvidace evropského socialistického společenství z rozkazu ÚV KSSS v těsné součinnosti s KGB se více než rychle blíží. Bude řečeno ve sdělovácích mnohé, ale ani slovo Pravdy, jen samá Lež.
Nejen Vám, Pane Čejko, sdělím nyní pár úderných skutečností, naprosto stručně, o kterých je ZAKÁZÁNO cokoli publikovat. Tak tedy. Abychom mohli porovnat výkon ekonomiky SSSR s USA a se světem, stejně jako i současné RF, nutno vyčlenit z bývalého SSSR všechny svaz. republiky, aby zůstala jen tehdejší RSFSR, tedy bývalé sovětské Rusko. Co dostaneme ─ tohle (r. 1990).
Podíl USA na svět. HDP 22 %, podíl RSFSR 16 % (celý SSSR 20 %). A dnes? V r. 2019? Podíl USA na svět. HDP 25 %, podíl RF méně než 2 % (10x méně než před 30 roky!!!), ale POZOR! Současný podíl ČLR 17 % (!), tedy jako před 30 roky v případě sov. Ruska! Čína se tak stala po USA DRUHOU NEJSILNĚJŠÍ EKONOMIKOU SVĚTA! Pod vedením čistě jen a pouze komunistů!
À propos, když už jsem zmínil onu Čínu… Před 4 dny, 1. října, čínský lid v čele s KS Číny oslavil 70. výročí založení ČLR 1.10.1949. A protože voj. přehlídka k tomu neodmyslitelně patří, dovolím si nabídnout velkolepou podívanou, se kterou se nejen Vám, pane Čejko, nikdo chválit nebude. ) Já to ale milerád udělám. ) Dnes jsem jako správce vyvěsil k tomu pár slov, obrázků, jakož i více než úchvatné video (z popudu PhDr. J. Skály, bývalého místopředsedy KSČM), zcela dole na stránce:
http://www.nasrestart.cz/signaly-nadeje/600-slavnostni-prehlidka-pri-prilezitosti-70-vyroci-vzniku-clr-1-10-1949
POSTSKRIPTUM
Pane Čejko, k Vašemu poslednímu odstavci. Tedy, cituji: „Postsametoví stalinisté … se chovají jako rudí gardisté za dávné Maovy „kulturní revoluce.“ Konec cit.
Zde si dovolím ZÁSADNÍ poznámku, podtrhuji zásadní. Putin a spol. Stalina a Lenina zavrhli jednou provždy, i proto na 9. máje z rozkazu Putina celé Leninovo mauzoleum se bední překližkou s barvami vládnoucí oligarchické strany Jednotné Rusko. O Josefovi Stalinovi, Vrchním veliteli Rudé armády ve Velké vlastenecké válce, je v Rusku ZAKÁZÁNO se zmiňovat, včetně školních učebnic.
Číňané takoví burani, naštěstí, nejsou. Portrét Mao Ce-tunga, navzdory jeho velkým organizačním přehmatům na Náměstí Nebeského klidu visí v nadživotní velikosti i nadále! I proto v Číně byl ve své podstatě zachován socialistický směr vývoje společnosti pod vedením jediné politické vůdčí síly ─ tedy KS ČLR. A to je podstatný a naprosto klíčový budoucí gigantický úspěch Číňanů!
Ne nadarmo ÚV KS Číny vyhlásil 1. říjen r. 2049 nejen rokem 100. výročí založení lidové Číny, ale také, a to především, rokem DOKONČENÍ SOCIALISTICKÉ VÝSTAVBY V ČLR. A nyní, prosím, POZOR! Počínaje r. 2049, tedy již za 30 let, společenský a ekonomický stav čínské společnosti přesáhne celý západní svět! Americká dominance ve světě tím po třech staletích ─ s konečnou platností SKONČÍ. Toto mohu ponechat bez komentáře. )
Byl bych v soudech opatrný. Moje studia mě přivedla k přesvědčení, že to, co jsme znali jako tzv. „reálný socializmus“ (to pojmenování je asi s ohledem na historický původ slova socializmus nevhodné), bylo založeno na tradičním uspořádání společnosti (tradiční zřízení, nebo pospolné zřízení), které se od nynějšího (liberální společnosti) liší jediným – absencí platnosti mravního zákona. Tento zdánlivě malý rozdíl je však gigantická propast. A, upřímně řečeno, mám dojem, že současná Čína je až příliš liberalizovaná na to, aby se ta společnost dala považovat za „socialistickou“ v tom pojetí, jak bychom ho rádi chápali.
Pane Václavík, klidnou neděli Vám ode mne.
Stručně. Váš výrok o „absenci mravního zákona“ v ČSSR mě, mírně řečeno, nadzvedl ze židle. Anebo jsem Vás špatně pochopil?! Podle Vás je dnes morální společnost? Na rozdíl od ČSSR? Tak tohle mi zkuste vysvětlit.
V Číně je socialistická morálka natvrdo. Pokud si myslíte, že ne, zkuste tam jako velkopodnikatel či dokonce jako člen KS Číny podlehnout korupčnímu pokušení. Zkusíte to jedenkrát, vícekrát zcela jistě ne. Chápete. ) Tohle spojovat s liberalismem jaksi nelze. ) A vůbec.
O liberalismu v ČLR nemůže být ani řeči. Jinak by tam ekonomika nerostla nejrychleji na světě. Dnešní podíl Číny na svět. HDP činí přes 17 %. Vyšší podíl mají jen a pouze USA, NIKDO JINÝ! Rusko má podíl ani ne 2 %! Kdyby to v té Číně bylo jako v Rusku, tedy jako v liberálním ráji, kde je vše dovoleno, co není zakázáno, pak si buďte jist, že veškeré výdobytky čínského lidu by dávno skončily v amer. soukromé bance FED, přesně tak, jak se to děje dnes a denně v Rusku pod ochrannou rukou ředitelky ruské Centrobanky Elvíry Nabiullinové, kterou již dvakrát jmenoval do její funkce ruský prezident Putin. Zřejmě ne náhodou. )
Ako sa my komunisti z budúcej Komunistickej strany II. Boľševickej revolúcie https://second-communist-revolution.eu/ dívame na tento a podobné články:
Existuje veľa overiteľných dôkazov, že socializmus v bývalých Východoeurópskych krajinách bol komunistický zázrak novej humánne-progresívnej civilizácie v porovnaní s kapitalizmom. Táto civilizácia pokračuje v komunistickej Číne, a ak ju kapitalisti za 10-20 rokov nezničia, ovládne najskôr ekonomicky, neskoršie politicky a ideologicky väčšinu sveta.
Hodnotenie stavu humánnosti civilizácie a dodržiavanie ľudských práv, napríklad podľa počtu trezorových filmov a banánov v obchodoch je produktom účelovej výchovy človeka, ako programovateľného biologického stroja, kapitalistickou propagandou.
Humánnosť spoločnosti sa hodnotí podľa počtu: násilných činov, vrážd, neprirodzených úmrtí, väzňov, psychických porúch vyplývajúcich zo spoločenského prostredia, počtu narodených detí, detí vyrastajúcich bez rodiny…
Dôležitý údaj o úrovni civilizácie je: Koľko ľudí sa musí každodenne legálne nadrogovať, aby prežili ďalší deň v kapitalizme bez depresie. Napríklad: Za posledných 15 rokov sa spotreba antidepresív (legálnych drog) na Slovensku zvýšila takmer trojnásobne. Na tisícku obyvateľov pripadalo v roku 2015 štyridsať dávok antidepresív denne. V Česku sa spotreba psychofarmak za 25 rokov zvýšila šesťnásobne. A to sme ešte nedosiahli úroveň vyspelých kapitalistických krajín.
Soudruhu Ondriaš,
s Vaším vyjádřením souhlasím bez výhrad. Jen doplním k Číně a k ostatnímu kapitalistickému světu, včetně Ruska. Čína do r. 2022 sníží věkovou hranici pro odchod do důchodu o 5 let, u mužů z 60 na 55 let, u žen z 55 na 50 let.
Řekněme si na rovinu, jedná se o opravdový svět. unikát, jenž prokazuje úspěšnost nejen ekonomických, ale také sociálních reforem v ČLR. A nyní si to porovnejme s RF, která nechce o socialismu ani slyšet. Ještě loni v únoru ruský prezident Putin veřejně prohlásil, že za jeho prezidentství nikdy nepodepíše zákon o navýšení věku pro odchod do důchodu v Rusku.
O měsíc později, tedy 18. března 2018, byl Vladimír Putin opětovně zvolen s drtivou převahou ruským prezidentem. A jeden z prvních zákonů, který ve své staronové funkci podepsal, byl právě zákon o navýšení věku odchodu do důchodu jak u mužů, tak i u žen o 5 let. A to navzdory doslova hrozné skutečnosti, že zvýšené věkové hranice pro odchod do důchodu se nedožije celá polovina ruských mužů. Tak to je naprosto jasné a srozumitelné porovnání socialismu v Číně a kapitalismu v Rusku.