FULLER, L. L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 2009
Ak by chcel Lon L. Fuller znovu napísať svoju Morálku práva nemusel by si vymýšľať fiktívneho monarchu Rexa aby mohol popísať osem spôsobov ako zlyhať pri tvorbe práva – stačilo by mu sledovať súčasnú slovenskú vládu a popisovať jej činnosť. V realite to však skôr vyzerá tak, ako by sa súčasná slovenská vláda rozhodla, že vyskúša Fullerom popísané spôsoby zlyhania pri tvorbe práva. Aj keď pochybujem, že členovia súčasnej vlády niekedy o Fullerovi vôbec počuli a už vôbec ich neupodozrievam, že by jeho prácu nebodaj čítali, aj keď je dostupná aj v českom preklade, píše docent Richard Sťahel na sociálnej sieti Facebook.
Dielo popredného amerického odborníka,
ktoré sa venuje vzťahu medzi právom a morálkou
Kniha Lona L. Fullera, Morálka práva (Oikoymenh, 2009), vychádza z prednášok na Yale Law School v apríli 1963, ktoré boli venované morálke práva. Kritizuje v nich právne pozitivistické a legalistické myslenie a venuje sa stanoveniu ôsmich základných pravidiel, ktorými sa má zákonodarca riadiť pri tvorbe práva: všeobecnosť práva, vyhlasovanie práva, problém retroaktívnych zákonov, jasnosť a bezrospornosť zákonov, stálosť práva v čase, vykonateľnosť, zhoda medzi úradným postupom a deklarovaným pravidlom.
Ján Šmíd o knihe a autorovi napísal: „Lon L. Fuller patří mezi nejvýznamnější představitele právní filosofie a teorie 20. století. Od roku 1939 až do roku 1972 působil jako profesor na Harvard Law School. Ve svých polemikách se školou právního pozitivismu, především s H. L. A. Hartem, zformuloval vlastní nauku. Jeho dílo zásadním způsobem ovlivnilo nedávné i současné diskuse o vazbách mezi přirozeným a pozitivním právem, resp. demokratickým zákonodárstvím. Jeho zásadní dílo Morálka práva vyšlo poprvé v roce 1969 (česky 1998). Fuller v této své knize právnickému myšlení vytýká, že se vyčerpává myšlením o právu a spokojuje se s tím, že nechává bez prozkoumání to, k čemu se právo vztahuje a od čeho se odlišuje, totiž morálku. Snaží se tuto rovnováhu obnovit. Při pokusu o vlastní teorii začíná rozlišením morálky aspirace a morálky povinnosti. Morálka aspirace je ilustrována v řecké filosofii. Je to morálka dobrého života, výtečnosti, nejplnějšího uplatnění schopností člověka. Morálka povinnosti začíná na opačném konci – na nejnižší úrovni. Stanoví základní pravidla, bez nichž není uspořádání společnosti možné, nebo bez nichž uspořádaná společnost nemůže dosáhnout jistých cílů, ke kterým směřuje. Cituje Adama Smithe, který ve své Theory of Moral Sentiments používá toto přirovnání: morálku povinnosti „je možné přirovnat ke gramatickým pravidlům“; morálku aspirace „k pravidlům, která stanovují kritici pro dosažení toho, co je v kompozici vznešené a vytříbené“.
