Petr Drulák recenzuje novou knihu sociologa Jana Kellera „Hybridní politika“, která zkoumá současnou koalici extrémů mezi neoliberalismem a neomarxismem.
Jan Keller nabídl českým čtenářům koncem loňského roku prostřednictvím Nakladatelství Ivana Davida mimořádný text, který si zaslouží být čten a diskutován. Už tím se vymyká z běžné produkce českých sociálních věd. Kniha je navíc napsána všeobecně srozumitelným jazykem a autor při výkladu nešetří svojí příznačnou ironií, kterou známe z jeho pravidelných komentářů v deníku Právo. Přesto neupadá do sarkastického šklebu a přes svoji přístupnost není knihou, kterou bychom mohli bez dalšího označit jako popularizační. Přichází s původní myšlenkovou konstrukcí, která mu umožňuje podívat se na základní společenské otázky ze svěží a pro hlavní myšlenkový proud neobvyklé perspektivy.
Originální je Kellerův pojem hybridní politiky. Autor vychází ze dvou řeckých významů slova hybridní. Odkazuje ke křížení příbuzných druhů, ale také k neřesti domýšlivé arogance projevující se překračováním všech hranic. Dvě hlavní ideologie současnosti, neoliberalismus a neomarxismus, vznikají právě křížením a excesy. Kříženci jsou klasický liberalismus s marxismem, když vznikají v 18. a 19. století jako sekularizovaná náboženství promícháním vědy a víry. Obě se hlásí k racionalitě a odkazu osvícenství a současně vycházejí z monoteistických mýtů předávaných křesťanstvím a judaismem.
Pak přicházejí excesy století dvacátého. Neoliberální trh ovládne stát, přetváří ho do instituce „slabé vůči silným a silné vůči slabým“, a proniká do oblastí, které už s hospodářstvím nijak nesouvisí. Neomarxismus opouští zájmy proletariátu a útoky na kapitál původního marxismu, aby ve jménu různých společenských menšin zaútočil na většinovou společnost, její zvyky, mravy a instituce. Zatímco liberálové s marxisty byli nesmiřitelnými soupeři, neoliberálové s neomarxisty se skvěle doplňují, jak už řadu let vysvětluje Kellerův oblíbený myslitel Jean-Claude Michéa. Expanze individuálních a menšinových práv, oslabování demokratických orgánů státu či globalizace vyhovují jedněm i druhým. Společně vytvářejí progresivistický hybrid, který dnes určuje nejen, co je v politice možné ale také co lze veřejně vyslovit, aniž by se člověk vystavil lynči strážců politické korektnosti.
Tento hybrid podrobuje Keller nelítostné kritice. Nejprve naznačuje, jak vznikl a jak se dnes projevuje v Evropské unii a v kritice populismu. Následně ho zachycuje rozborem třiceti klíčových pojmů, od bobos po xenofobii. V závěrečné části představuje slovníček hybridní novořeči, v němž na základě typologie Jeana-Yvese Le Gallou a Michela Geoffroy ukazuje, jak neomarxisté s neoliberály orwellovsky proměňují náš jazyk, aby podřídily veškeré myšlení svým ideologickým cílům.
Hesla, která tvoří druhou a třetí část knihy, představují drobné šperky, jimiž nás autor podarovává. Čteme výstižné, vtipné texty vytepané a vybroušené umnou rukou zkušeného mistra, které při správném nasvícení pěkně zajiskří. Levici například charakterizuje jako: „politický směr, který již prakticky vymizel, a to zejména díky socialistům a sociálním demokratům“. O termínu otec se dozvíme, že se o něm raději nemluví s tím, že je „zároveň směšný, sexistický a kryptofašistický“, zatímco osa zla označuje „ustavičně se měnící počet zemí, jímž naši spojenci hodlají provést něco zlého.“
O výběru klíčových pojmů v druhé části je jistě možno diskutovat, jako celek však podávají výstižný obraz hybridity. Za nejslabší považuji paradoxně termín kentauří stát. Odkazuje sice k mytologickému hybridnímu stvoření z člověka a koně, dnešní politickou hybriditu spíše zastírá. Neomarxisté ho rádi používají při svých opakovaných kritikách rasismu páchaného neoliberálním kapitalismem. Většinou funguje jako kouřová clona: směřuje výzkumnou pozornost k diskriminované menšině, čímž zakrývá problém úpadku společenské většiny. Namísto kentauřího státu bych považoval za zajímavější představit termín anarcho-tyranie, který vystihuje zmíněnou tendenci státu slábnout vůči silným a posilovat vůči slabým. Popisuje, jak stát stupňuje tlak vůči společenské většině a současně rezignuje na vynucování pravidel vůči miliardářské elitě i vůči městským ghettům, která čerpají sílu z připravenosti k násilí a z postkoloniálního vydírání. Dobře tím vystihuje selhání neoliberálů i neomarxistů
Rovněž nesdílím Kellerovo odmítnutí oxymóronu tedy protimluvu typu autoritářský liberalismus či globální vesnice. Nemusí být vždy jen výrazem propagandistické snahy neutralizovat společenské protiklady a tím i odpor vůči progresivistickým projektům. Oxymóron naopak může výstižně odhalovat odvrácenou stranu pojmů, které propaganda představuje jako pozitivní a bez jakýchkoliv alternativ. Jako když autor ve slovníčku vysvětluje netolerantnost progresivistické tolerance. Na obecnější úrovni může oxymóron vystihovat tragický protiklad, který je vlastní politickému rozhodování a jakémukoliv politickému jednání vždy zatíženému protikladností.
Užitek oxymóronu souvisí s otázkou, kterou si autor neklade, a dodejme, že má právo si ji neklást, ale kterou si přesto řada čtenářů položí. Co s tím? Nezbývá nám, než se nechat neoliberály a neomarxisty zardousit, protože není alternativ, nebo naopak stojí za to se o alternativu pokusit? Jednou z cest by mohlo být alternativní, pravo-levé spojenectví. Mělo by začít odhalením prázdnoty progresivistického strašení extrémismem. Nejde o rudo-hnědé spiknutí, nýbrž o boj společenské většiny proti vládě koalice extrémů. Ideologicky ji vytvořili neomarxisté s neoliberály a politicky ji dnes naplňuje spojenectví amerického velkokapitálu s antirasistickými, genderovými a proimigračními aktivisty, které vyneslo do Bílého domu Bidena s Harrisovou. Jistěže by takové spojenectví nebylo bez rozporů a některé jeho rysy by nejlépe vystihovaly právě oxymórony, ale může být tou nejúčinnější zbraní většiny proti vládnoucímu neo-neo extrémismu.
Kniha samozřejmě nic podobného nenavrhuje, neboť, jak bylo řečeno, si podobné otázky neklade. Přesto nám leccos napovídá. Keller se opírá o řadu francouzských myslitelů převážně z levicového prostředí, nicméně celá třetí část knihy staví na autorech, které francouzští neomarxisté řadí ke krajní pravici. Připomeňme také, že text našeho nejvýraznějšího levicového myslitele se ke čtenářům dostává zásluhou europoslance Okamurovy SPD. V pražských kavárnách a na pražských katedrách to autorovi samozřejmě přitíží, ale nemusí ho to zajímat a tím méně jeho čtenáře. Máme podnětný text, o němž můžeme zprava i zleva diskutovat a který si můžeme s čtenářskou svobodou domýšlet.
Petr Drulák
Vyšlo vďaka spolupráci s casopisargument.cz
