Jiří Wolker: Těžká hodina

Prinášame Vám výber poézie komunistického básnika Jiřího Wolkra, „básníka, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh‘ srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let.“ Básne sú voľne k dispozícii na Wikimedia Commons. Vychutnajte si krásnu Wolkerovu poéziu a zaspomínajme si spoločne na básnika, ktorý miloval svet.

Ťežká hodina

Přišel jsem na svět,
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.

Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice,
pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.
Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného.

Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,
když zůstal jsem na světě sirý,
a modlete se,
aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé,
a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
a věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho
život člověka spravedlivého.

Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.

Balada o očích topičových

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

„Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!“

Antonín dnes jak před lety dvaceti pěti
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly.“

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhlené kusy
přikládá, neví snad o tom, spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc s obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, — nevidím!“

Sběhli se soudruzi,
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu dlouhé noci
nebesa otevřená.

„Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš,
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?“

Neslyší slepec, — do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, — to jsou oči čísi,
to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněj viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučených střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:

Ženo má, — ženo má,
neplač!

Milenci

Na jižních domcích, na domcích z kamene
jsme viděli věnečky květin růst,
hlavu jsi složila tak blízko vedle mne,
ústa máš blízko, tak blízko mých úst.

Měsíční paprsek dnes příliš velký je,
by naším objetím moh proplést svůj vlas,
však celý svět bez mezí dnes dosti malý je,
aby moh ležeti uprostřed nás.

Na srdci milenců řve fabrik siréna,
do tiché noci polnice zní,
když ruka má za tebou odchází, milená,
sta věcí hranatých tiskne se k ní.

Sta věcí hranatých z krve a kamení,
sta bludných balvanů, v něž zaklet je květ.
Věříš, že pěst má je ve věnce promění?
Počkáš, — až s tebou obejmu svět?

Pohřeb

Anežka Skládalová
po dlouhé nemoci vydechla naposled
v pondělí 15. srpna ve věku 69 let

a dnes je středa.
Šest svící hoří a varhan hudba setmělá
vodí náš smutek křížovou cestou kolem kostela.
Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou,
od rakve k nim si cestu můžeme vykoupit
jedině modlitbou prostou:
buď vůle tvá.

Po dlouhé silnici
černý průvod kráčí,
zde nejvíce líto je živých, kteří po mrtvé pláčí,
zde nebe se do očí přelomilo a mrtvou v nich přikrylo,
příliš malý jsi, pohřební voze, zlacená mohylo,
příliš prázdná jsi, rakvi,
neboť mrtvá z tebe vystupuje,
na stuhách pohřebních věnců znovu oživuje,
na bílých stuhách s živými jmény
vlá do všech světových stran:
Jiří, Karel, Jaroslav, Věra, Dagmar, Zora, Radovan,
vnoučata.

Okolo topolů za městem
jde cesta ke hřbitovu.
Obilí už je do sýpek sveženo
a my je dnes svážíme znovu.
Z tohoto světa nic se neztratilo
a nic se neztratí.
Svežené zrno v chléb se obrátí.

Když pohřeb k hřbitovu přichází,
nejstarší vnuk říká si:

Tři sta dní krvavých, babičko, srdce tvé protrpělo,
když po kapkách z tvého těla odcházelo,
dej, ať nezmírám jako ty na posteli v propadlé světnici,
chci zemřít jak voják s bodlem a ručnicí,
do srdce raněný granátem.
Neboť jdu do boje,
babičko moje,
pro slávu světa tohoto.

Neslaď řeč, kněže, blaženou duší, rájem a anděly,
nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi,
nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý,
zpívejte raděj, jak zahradníci
při setí zpívají.
Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich.
Trpím-li, — trpím pro bolest živých.
Jen rakev pochováváme,
jen jméno pochováváme
po srdcích spravedlivých.

Hřbitove, hřbitove,
zahrado zelená,
do tebe sejou se
nejdražší semena,

aby rostla.

Kázání na hoře

Já jsem řečník chorý,
ale ne mrtvý,
a toto jsou lesy a hory,
obec zelená,
na nebi sluncem stavěná,
aby v ní bydlel život veselý
těch, kteří ve světě bídou zemřeli
a po smrti ještě mrtví na něm prodlévají
v podobě mužů a v podobě žen
a na kamenných ryncích ostatky své prodávají
pod světlem voskových luceren.

Ten, kdo je živý,
ví, že svět musí být spravedlivý.
Neplačte, vrazi a opilé nevěstky,
že město vás živé na věky pochová,
nesakrujte, vojáci z krve a olova,
že kasárna o lásku neprosí.
Neboť:
každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí.
Proto ty nejsi
voják,
nevěstka,
vrah, —
proto jsi smrk,
jedle
a modřín
a vy všichni bezejmenní chudáci z dědin a předměstí
jste na horách les, který roste do štěstí,
do štěstí čistého, tak jako zde kvete
v jehličí, hvězdy a jahody zakleté.

Bratři,
už skoro na nebe vzatí,
možná z vás budou svatí,
na nebe vstoupíte po oblacích
a zapomenete mrtvých z údolí.
Svaté nic nebolí.
Raděj se svatými nestaňte,
raděj tu s námi zůstaňte,
silnicí dolů sestupte, rozejděte se po celé zemi,
z vyhaslých očí vyrazte pryskyřnatými haluzemi,
svět pro sebe dobuďte v jednom vítězném šiku
vánočních stromků a dubových bojovníků.
Hurrá!

Mrtví na ulicích oživnou,
muziky ve vsi zahrají,
na cestách rozkvete kamení,
my sami budem si vráceni.

Jiři Wolker

Zdieľaj tento článok:

3 thoughts on “Jiří Wolker: Těžká hodina

  • 31. januára 2019 at 18:16
    Permalink

    …tak tohto básnika Jiřího Wolkra som nečítal už dobrých 45 rokov!!! Uverejňujte …kto dnes vie, po kom je ulica v jeho meste kde žije pomenovaná, ak vôbec ešte takú ulicu nepremenovali. My ju tu v Petržalke máme, ale myslím si, že málokto z obyvateľov ulice vôbec vie, po kom je pomenovaná.
    A to slávne „smrti se nebojím, bojím se umírání…“Jirka Wolker

    Reply
    • 31. januára 2019 at 19:10
      Permalink

      Nedávno som si znova listovala a čítala jeho verše v malej útlej knižôčke „Jitřní píseň“…
      Niektorí ľudia zanechajú za sebou veľkú stopu ľudskosti, aj keď sú tu len krátko…
      Niektorí ľudia nezanechajú za sebou nič, aj keď sú tu dlho, alebo zanechávajú len stopu bolesti…

      Reply
  • 31. januára 2019 at 18:23
    Permalink

    Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
    a pro spravedlnost jeho šel se bít.
    Dřív než moh‘ srdce k boji vytasit,
    zemřel – mlád dvacet čtyři let.
    epitaf Jiřího Wolkra, ktorý si napísal sám krátko pred svojou smrťou

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

close

Pomôžte nám s propagáciou: