Nedávné prezidentské volby v České republice byly provázeny většími emocemi, než je obvyklé a rozdělily obyvatelstvo na dvě skupiny. Nejedná se však o klasické skupiny stoupenců dvou volebních subjektů, kteří se tu a tam v hospodě vytahají za vlasy. V zemi začíná být cítit závan čehosi, co jsme od třicetileté války (1618-1648) nezažili. Je tu opět dvojí lid, dva světy, každý s kategoricky jinou politickou představou a s rostoucí ochotou použít proti druhému cokoliv. Nerovné postavení obou táborů problém jen umocňuje. Jedni mají v rukou veškerou mediální i ekonomickou moc a druzí jsou početnější.
Podobnost současné situace s postavením menšinových, ale západem podporovaných katolíků proti většinovým protestantům na počátku 17. století je až zarážející. Nejděsivější je však uvědomění, jak to tehdy skončilo. Katolíci, kteří cítili zázemí od Habsburků, ignorovali domácí většinu. Představitelé domácích protestantů jednoho dne vyhodili z okna dva královské místodržící a nastartovali stavovské povstání. Jeho potlačení mělo za následek rozpor mezi českými a moravskými stavy. Následně zbabrané povstání způsobilo v Praze porážku protestantů, kteří museli utíkat na Moravu a do Slezska. Když Habsburkové nasadili své síly i na Moravě, došlo k vzedmutí odporu známého jako valašské povstání. Při vidině beznaděje sáhli protestanti na Moravě k nejzoufalejšímu opatření a pozvali si na pomoc protestanty ze zahraničí. Ve velké mocenské hře evropských mocností se střetávaly a potkávaly dílčí zájmy vládnoucích dynastií a tříd na úrovni mezistátní i regionální a výsledkem se tak stal vpád švédských a dánských vojsk. Co se pak dělo, nezažila Evropa nikdy před tím a nikdy potom. Množství mrtvých nikdo nikdy přesně nespočítal, protože na mnohých místech už nezbyl nikdo, kdo by počítal.
Co s tím dnes? Od pádu socialismu se zde stále tvrději vytváří rozpor mezi fanatickými uctívači havlovského kultu a těmi, kteří tomuto náboženství nepropadli. Západní mocnosti, které kdysi před lety dosadily Václava Havla na český trůn jako loutku své moci v Československu, hrají na tuto notu stále. Jenomže už to přestává fungovat. Západ opadající efektivitu havloidní propagandy řeší jejím zintenzivňováním, což vede jen k jedinému. Vzrůstá množství lidí, kteří jsou na ni už opravdu těžce alergičtí. Za téměř třicetiletí od listopadového převratu se lidem zhroutily veškeré naděje na život ve spořádané společnosti. Byrokratický socialismus a vládu okresních baronů vystřídala tvrdě vykořisťující mafiánská kapitalistická mašinerie, která i některé bývalé přesvědčené antikomunisty nutí k nostalgickým vzpomínkám na zlaté časy socialistického Československa.
Silně centralizovaná Česká republika je ze západu ovládána přes domněle všemocnou Prahu, kam se sestěhovala manažerská elita státu. Malé rozměry České republiky vzbuzují představu, že působení přes Prahu musí stačit. Nedávné prezidentské volby však ukázaly, že rezistence venkova byla silně podhodnocena. Západ má přes mediální propagandu vliv prakticky jen na bezprostřední společenské okolí vysokého managementu a dále na studentstvo. Zbytek země odolává takříkajíc gandhiovským způsobem tiché rezistence, která se projeví jen sporadicky a právě proto pak tolik překvapí.
Kandidáti druhého kola prezidentských voleb byli oba z Prahy. Pomiňme jejich původ v Kolíně (Zeman) či Českém Těšíně (Drahoš), protože naturalizovaní Pražáci bývají zpravidla ještě více servilní vůči centru než ti rodilí. Ne nadarmo se říká: „Poturčenec horší Turka“. Kdo zná z historie pojem „janičář“, určitě ví o čem je řeč. Na rozdíl od Drahoše, si však Zeman uvědomil, že Praze odporujících voličů je většina. Uvědomil si, že když dá lidem svou rétorikou chladivý obklad na alergickou vyrážku způsobenou havloidní propagandou, tak uspěje. Tak se i stalo. Všimněme si, že mezi volbou Zemana a Drahoše není vlastně tak velký rozdíl. Drahoš je představitelem mimořádně prozápadně servilní havloidní linie a Zeman je jeden z hlavních strůjců kapitalistické mašinerie v době Havlova prezidentování. Byl to on, kdo nás s Klausem dovedli do Evropské Unie i NATO. Byl to on, kdo se spolupodílel na restauraci kapitalismu a byl to on, kdo pomáhal etablovat společnost založenou na vládě prozápadních oligarchů.
Přesto lze v současnosti rozdíl mezi Zemanem a Drahošem sledovat v zahraniční politice. Rozdíl je především v tom, že Zeman na rozdíl od Drahoše nepodporuje politiku vyhrocování napětí vůči Rusku a izolace Ruska realizovanou USA, NATO a EU a tudíž zvyšování nebezpečí většího válečného konfliktu v Evropě. Podobně se Zemanův přístup vůči Číně odlišuje od zahraniční politiky USA vyznačující se zvyšováním tlak na Čínu a různými politickými kampaněmi např. na podporu odtržení Tibetu a znovuustavení nábožensko-feudálního režimu pod kuratelou USA anebo na podporu ujgurského násilného islamistického separatismu. Jeho volba však má navíc symbolický význam. Jde o formu protestu, která lidem pomohla k uvědomění si svých pozic a trochu i moci. Všimněme si, že přes ohromnou mediální masáž, kterou na občanech zkouší prozápadní kolaboranti, řekla většina obyvatel své „NE“. Samotný fakt, že to bylo formou prezidentských voleb a že to bylo prostřednictvím osob Zemana a Drahoše, je jen kosmetický detail. Lze velmi sebevědomě tvrdit, že Zemana jeho voliči vybírali vylučovací metodou a skutečný pozitivní důvod pro jeho volbu měl jen málokdo. Byla to vzpoura proti Praze. Za probíhajícím konfliktem projevujícím se v prezidentských volbách lze ovšem cítit rozpor hlubší, sociální. V kapitalistické České republice probíhá třídní konflikt, který se projevuje různými, většinou skrytými, nezjevnými způsoby. Třída pracujících přitom v našich zemích postrádá svými cíli jasně třídně definovanou organizovanou politickou sílu ať už v podobě politické strany, bojových odborů či širšího sociálního hnutí, které by dokázaly vyjádřit a prosazovat zájmy pracujících. KSČM existující pro naplňování zájmů svých poslanců a nikoliv obhajující zájmy pracujících ji nepředstavuje a ČSSD už vůbec ne. Současně se jedná o projev krize komunistického hnutí neschopného ve své současné podobě naplňovat svoje poslání a důvod k bytí, ale i levice obecněji. Pokud pracující nevidí jako svého obhájce stranu nazvanou komunistická, protože ta je ani reálně nebrání, pak sahají po jiné volbě. Lidé, vystavení vládě kapitálu tak hledají někoho, o kom se domnívají, že jejich zájmy bude třebas i jen zčásti obhajovat. To do značné míry vysvětluje volební úspěchy rádoby protiestablišmentové a protikorupčnické ANO či protestní a protieurounijní SPD. A rovněž aspoň rétoricky levicového liberála Miloše Zemana v prezidentských volbách. Sociálně-ekonomické charakteristicky voličů ANO, SPD i Zemana to dokládají. A odpovídá tomu jejich rozmístění nejen v třídní struktuře společnosti, ale stejně tak i s tím související geografické umístění. Rozpor velkoměsto versus venkov má svoji socioekonomickou podstatu, je v zásadě vyjádřením třídního rozporu. Jasným dokladem toho jsou například územní rozdíly ve výši příjmů, možností pracovního uplatnění apod.
Zajímavé je, jak i původní prominenti havlovského režimu mění rétoriku. Na něco se asi připravují. Jeden z hlavních aktérů havlovského režimu, bývalý premiér i prezident Václav Klaus pro pražský deník Metro řekl: „Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou a kteří při tom musí dokonce stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto.“ Pro DVTV (Drtinová-Veselovský TV na serveru Aktualne.cz) přirovnal bývalý premiér Pithart současnou dobu právě k té předbělohorské a nepřímo jinými slovy potvrdil, že Praha ve své nabubřelosti došla tak daleko, že ji občané ČR považují za nepřítele. Zazněly mimo jiné i jinak tabuizované informace z historie 90. let, kdy bylo rozbito tisícileté zemské uspořádání českých zemí ze strachu, aby se po Slovensku netrhla i Morava. To nyní přináší své trpké plody. Zdá se, že Zeman patří mezi první, kdo pochopil, že další tahání lidí za nos je možné jen tehdy, když začne plivat po tom, co sám kdysi natropil. Klaus však v tomto nezaostává a je možné, že vytváří podmínky pro své opětovné kandidování na post prezidenta republiky po Zemanovi. To však může být jen spekulace.
Praha začíná zmatkovat. Hysterie narůstá. Mediální masáž, která na venkově funguje podstatně méně než v Praze, sahá po zoufalých nástrojích a doufá, že každodenním urážením prezidenta země dosáhne nějakého výsledku. Opak je pravdou. Venkov, který není slyšet, tím jen posiluje svůj odpor proti Praze. Po několika šokových překvapeních v letech minulých, kdy se například z ničeho nic vynořila iniciativa „Českoslovenští vojáci v záloze proti válce …“, nyní Praha znovu pociťuje bezmoc v boji proti venkovu. Urážky o nevzdělaných vidlácích situaci jen vyhrocují. Západ ale asi s problémy počítá. Podpora Drahošem představovanému havlismu je cítit ještě v jednom městě: Brně. Ačkoliv je Brno druhé největší město v České republice, tak je mediálním vlivem za Prahou tak daleko, že jej můžeme skoro zařadit mezi nějaké vesničky v Beskydech. Celorepublikově tedy o brněnském prostředí není mimo Brno známo takřka nic. Přesto v rámci Moravy má Brno podobný rozpor, jako Praha vůči celému zbytku České republiky. Skoro to vypadá, že západ nespoléhá jen na jednu kartu a pro případ osvobození Moravy má připravenou půdu pro pokračování havlomorfního režimu pod taktovkou Brna. Těžko říct, kolik moravistických aktivistů si toto uvědomuje.
Druhá linie, o kterou se západní vliv opírá, je školství. Pokud nebudeme počítat úplné zavření vysokých škol v roce 1939, tak od skončení rekatolizace v pobělohorské době nedošlo v českém školství nikdy k tak masivním a bezohledným čistkám, jako po listopadovém puči na začátku devadesátých let. Školství začali ovládat prozápadní kolaboranti. Samotná vzdělávací funkce škol se zcela upozadila a hlavní náplní vysokého školství je příprava armády havloidních fanatiků. Všimněme si toho, že na vysokoškolské půdě neexistuje ani nejmenší náznak snahy o opoziční názory. To bývá typické pro nejtvrdší diktatury. Studenti se v České republice dělí na ty, kteří otevřeně podporují dnes již značně zapáchající havlismus a na ty, kteří mají na jakoukoliv politickou otázku připravenou univerzální odpověď, že se o politiku nezajímají. Strach z vyhození ze školy má dnes kategoricky jiný rozměr než před rokem 1989, kdy bylo k vyhození studenta ze školy z politických důvodů potřeba kárného řízení včetně vyjádření zástupců studentstva v pedagogické radě. Dnes by takový student letěl, aniž by o tom někdo kamkoliv zapsal čárku. Jak se stane neprůchodná jakákoliv nejbližší zkouška i z jednoduchého předmětu, poznal každý, kdo neumí dostatečně mlčet. Je to značně nezdravé prostředí a na kvalitě absolventů je to krutě vidět. Na serveru ihned.cz vyšel posledního ledna rozhovor s rektorem Univerzity Palackého v Olomouci profesorem Jaroslavem Milerem. Název článku zní: „Studenti vyrazí pomáhat na sever Moravy. Lidem, jejichž strachu využil Zeman ve volbách, vysvětlí migraci nebo EU“. Plány, že budou studenti vysvětlovat „hloupým vidlákům“ správný pohled na věc, připomínají aktivity typu „vzhůru na venkov“ v Číně za Mao Ce-tungovy kulturní revoluce. Že nejde o nějaký úlet, ale systematický vliv západního neokolonialismu svědčí i fakt uvedený v Lidových Novinách, že rektor Miller nabídl Sorosově Středoevropské univerzitě (CEU) zázemí v Olomouci, pokud by se měla odsunout ze současného působiště v Budapešti. CEU, jejímž je Miller absolventem, je jeden z nejdůležitějších nástrojů západního neokolonialismu při vytváření loajálních elit v zemích bývalého socialistického tábora.
Nyní po volbách je otázkou, jak dlouho bude trvat bezprostřední hysterická reakce na zvolení Zemana prezidentem. Vzhledem k tomu, že „prezident hloupých vidláků“ sídlí v Praze přímo na očích těch, které nejvíce dráždí, tak lze předpokládat, že se napětí může nadále prohlubovat. Může dojít i k nějakému zkratovitému kroku největších pražských fanatiků a obdobě sledu událostí, které tolik před čtyřmi stoletími poznamenaly naši historii. Výhled na usmíření obou táborů je v nedohlednu a rozpor mezi pražskou mocí a venkovskou početní převahou bude nadále příčinou eskalace napětí ve společnosti. Málokdo si uvědomuje podobnost s předmajdanovskou Ukrajinou. I tam kandidát podporovaný regionálními voliči dráždil v Kyjevě do té míry, až jeho vládu ukončil ozbrojený puč. Nikým neidentifikovaní ostřelovači v kyjevských ulicích proměnili celkem banální demonstraci, jakých i v Praze vidíme nepočítaně, v krvavý převrat následovaný rozpadem země a trvající politickou i hospodářskou krizí. Zeman sice není oligarcha jako Janukovič, ale v politických charakteristikách zde některé podobnosti nacházíme. Nyní je otázka, zda Evropská Unie bude podporovat dráždění obyvatel až do té míry, aby i na jejím území začaly krvavé převraty takového rozměru, jaký známe ze současné Ukrajiny.
MUDr. Mgr. Ctirad Musil, spolupracovník DAV DVA, lekár, biochemik
A čo by sa potom dialo, keby sa významná časť obyvateľstva ( povedzme polovica ) rozhodla žiť v socialistickej spoločnosti, a rozhodla sa pre zmenu ústavy na ústavu socialistickú, s neutrálnym politickým a vojenským postojom štátu v medzinárodnom priestore ?
Prešporská pravicová perepúť by tu roztočila taký kolotoč tzv. „občianskeho odporu“ o akom sa nám ani nesníva. Začalo by sa to dobre organizovanými a zabezpečenými zhromaždeniami na námestí SNP, potom obsadením štátnych médií, burcovaním národa v tlači a intervenovaním u západných politikov, možno by sa im aj nejaký ten pozývací list „akosi“ doručil, a ak by ani to nepomohlo, potom by im ostala posledná možnosť – horiace barikády, vzor Kyjev. Buď kapitalizmus – alebo spálená zem.
Som si istý, že tí najväčší štváči by sa, pri ich konečnom neúspechu, včas „spatkaňili“ do príjemného bezpečia v Londýne, či Fašingtone, tak ako nám to buržoázni reakcionári predviedli počas 2. vojny.
No a tu by zostali rozoštvaní v smrteľnom objatí tí, ktorých zviedli s tými čo chceli zmenu.
Výstižná skica českej politickej scény, niečo som vedela, veľa som sa dozvedela.