Mysli v tisícročiach, jednaj práve teraz! (rozhovor s Michaelom Hauserom)

Doc. Mgr. Michael Hauser, Ph.D. (*1972) je český filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia združenia SOK. Michael Hauser je autorom kníh Cesty z postmodernismu (2012), Kapitalismus jako zombie (2012), Humanismus nestačí (rozhovor se Slavojem Žižkem, 2008), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Adorno: moderna a negativita (2005), Kopat do žuly motykou (2014) a Katarze (2015). Vedľa českých a zahraničných odborných časopisov publikuje v Salone – literárnej prílohe denníku Právo, A2, Tvare, Hoste, Deníku Referendum, Alarme, Literárnych novinách a Britských listoch. Hauser preložil knihu Ericha Fromma Obraz človeka u Marxa, prelomovú knihu Dialektika osvietenstva od Adorna a Horkheimera a Nepolapiteľný subjekt Slavoja Žižeka. V roku 2014 je členom Rady Českej televízie (zvolený bol Poslaneckou snemovnou PČR). Do Rady ČT ho navrhol Filozofický ústav Akadémie vied ČR. Rozhovor spracoval Lukáš Perný. Prejdime priamo k rozhovoru.

1. Vaše prednášky, postoje i komentáre sledujem už niekoľko rokov a vždy boli pre mňa inšpiratívne. Do istej miery ma inšpirovali aj k samotnému štúdiu sociálnej filozofie, politickej filozofie aj filozofie dejín. Preto je pre mňa veľká česť s vami robiť rozhovor. Možno začnem netradičnou otázkou… ale spomenul som si na názov titulu vašej knihy Kopat do žuly motykou. A skutočne, pri tej masovej neoliberálnej propagande, ktorú vidíme všade navôkol je pre toto pomenovanie výstižná činnosť ľudí, ktorí povedzmeže usilujú o vyššiu formu civilizácie. Preto sa vás hneď v prvej otázke spýtam, ako vnímate celkovo spoločenskú situáciu a tým pádom aj nemožnosti viesť v súčasnej spoločenskej klíme racionálne diskusie na dôležité spoločenské problémy. A to v čase, kedy je to vzhľadom na naakumolované problémy mimoriadne potrebné… Ako teda vnímate súčasnú spoločenskú situáciu?

Michael Hauser (ďalej MH): Společenská situace se změnila. Už tu není „velký příběh“, který by měl hegemonii a byl přijímán většinou jako něco samozřejmého či nezpochybnitelného, jak tomu bylo v devadesátých letech minulého století a částečně ještě v nultých letech nového století. Myslím tím především přesvědčení, že trh, liberální demokracie, EU, NATO jsou zárukou civilizovaného světa proti návratu barbarství. Kdo dnes skutečně věří, že současné ekonomické a politické uspořádání může trvat donekonečna? Stále více lidí si uvědomuje, že nás během historicky krátké doby čekají zásadní turbulence způsobené nahromaděnými problémy a rozpory. Ty se dají shrnout na dva hlavní, jímž je astronomicky vysoká koncentrace vlastnictví v rukou příslovečného jednoho procenta nejbohatších, a prekarizace většiny společnosti. Druhým rozporem je rozpor mezi kapitalismem a přírodou, který se projevuje klimatickou a obecně ekologickou krizí. Většina lidí na jedné straně přestává věřit udržitelnosti dnešní ekonomiky a politiky, ale zároveň si nedokáže představit nic jiného. Nejsme už fukuyamovci, pro které existující liberální demokracie a trh jsou poslední formou dějin. Většina se stává derridovskými komunisty či anonymními komunisty, jak tento postoj nazývám. Derrida jej vyjádřil v knize „Marxovy přízraky“ tak, že vize jiné společnosti je potřebná, abychom nepropadli fatalismu, podle něhož jsou „mory“ liberálního kapitalismu neodvratitelné, ale zároveň tuto vizi nemůžeme konkretizovat, nebo ji dokonce uskutečnit. Většina lidí to dnes začíná chápat podobně jako Derrida, zvlášť nejmladší generace: víme, že společnost by se měla změnit, ale nevíme, jakým způsobem a do jaké podoby. Platí to i pro levici, která také nemá žádnou konkrétní představu o postkapitalistické společnosti, na které by se shodla. Současná situace se dá popsat tak, že se v ní spojila nutnost a nemožnost. Víme o nutnosti společenských změn a zároveň žijeme s tím, že tyto změny jsou nemožné. Jinými slovy, nacházíme se v době interregna či mezidobí, kdy, jak říkal Gramsci, staré odchází a nové se nemůže zrodit a scénu zaplňují morbidní fenomény, jako je spleť konfliktů uvnitř společnosti, jež jsou často vyvolané imaginárními problémy. Např. svého času se v Čechách vážně diskutovalo o tom, zda k dvanácti uprchlíkům přijmeme ještě třináctého.   

2. Často sa odvolávate na Parížsku komúnu. V DAV DVA iniciujeme projekty, ktoré posilňujú princípy kooperácie, družstevníctva smerom k šíreniu osvety o odlišnom, komuntárnejšom pohľade na svet. Ako vnímate existujúce projekty ako Marinaleda či Mondragon. Majú podľa vás tieto osvetové laboratóriá iného sveta potenciál inšpirovať ku kritike súčasného neoliberálneho režimu alebo je podľa vás efektívnejšia bojovať o štrukturálne zmeny systému smerujúce k transformácii na demokratický socializmus prípadne novú formu komunizmu, ktorá bude skôr či neskôr aj z hľadiska prežitia na planéte Zem civilizačnou nutnosťou, v prípade, že si ľudia nezvolia opačný extrém, korporátny fašizmus…

MH: Dívám se na to tak, že v situaci interregna, kdy zatím neexistuje sjednocující nosný projekt postkapitalistické společnost, je zapotřebí současně rozvíjet všechny formy alternativ. Ano, je třeba laboratoří jiného světa. Nevíme totiž předem, které formy a prvky jsou opravdu nosné. Některé jsou slepé větve, jiné vyjadřují tendenci k budoucí společnosti, ale co je co, dnes nemůžeme s jistotou vědět. Chtělo by to rozšířit i o formy, které vznikají uvnitř kapitalismu, jako je strategické plánování u velkých korporací. Celkově to dnes chápu tak, že se znovu vynořuje poznání, že tu působí objektivní tendence k postkapitalistické společnosti, ať už jí říkáme demokratický socialismus nebo emancipační komunismus. Dlouho to vypadalo, že tato tendence už nepůsobí nebo působí tak rozptýleně, že se nemůže prosadit. Dnes je to jinak. Silná oligarchizace vlastnictví nakonec není nic jiného než potvrzením Marxovy hypotézy o koncentraci kapitálu jako tendence, která je pro kapitalismus smrtící. Další tendencí je rozšíření tzv. dluhové ekonomiky. Od krize v roce 2008 se výrazně zvyšuje celkové zadlužení ekonomiky, dnes je to kolem 160 bilionů dolarů, tedy zhruba 230 procent globálního HDP. Naplňuje se přechod od kapitalismu založeného na produkci hodnoty ke kapitalismu žijícího z antihodnoty, tedy z dluhu, jak o tom píše David Harvey. Nemyslím si, že tyto tendence lze rozptýlit pouhou regulací nebo přerozdělováním ve stylu keynesiánských poválečných sociálních států. Totéž platí o ekologické a klimatické krizi. Už Engels psal o španělských plantážnících na Kubě, kteří spálili lesy na svazích, aby získaly hnojivo pro nanejvýš výnosné kávovníky. Nezajímalo je, že tropické lijáky smetou nechráněnou ornici a zanechají holou skálu. Vzdálenějšími účinky se kapitalistická ekonomika nezabývá, protože se řídí především hlediskem bezprostředního zisku. Engels vyjádřil základní problém kapitalistického vztahu k přírodě, jehož apokalyptické verzi dnes čelíme. Kapitalismus stojí na imperativu bezprostředního zisku, ale ekologickou a klimatickou krizi lze odvrátit jen tím, že ekonomika se začne řídit imperativem dlouhodobých účinků. V rámci kapitalismu je v podstatě jediná možnost, jak toho dosáhnout. Tím je zavedení obdoby válečné ekonomiky. Rozdíl je v tom, že za války je nepřítel viditelný a můžeme na něj ukázat. V klimatické krizi je nepřítel rozptýlený a neviditelný. Kdo je přesně oním nepřítelem, proti němuž se „válečná“ zelená ekonomika zaměří? Uhlíkové korporace, oligarchie? V jedné diskusi jsem slyšel názor, že nepřítelem jsou pracující, kteří vytvářejí neekologickou produkci. Kleinová ve své vlivné knize „Tím se mění vše. Kapitalismus a klima“ jasně ukazuje, že klimatickou krizi nelze vyřešit v kapitalismu, protože ten se nedokáže dostatečně rychle proměnit tak, aby sledoval dlouhodobé cíle. Je nepravděpodobné, že se je schopen takto proměnit, pokud tu není nepřítel, který ho bezprostředně ohrožuje. Kleinová vyjádřila poznání, že kapitalismus není schopen včas vyřešit klimatickou krizi, která podkopává jeho vlastní existenci. Z toho lze vyvodit, že klimatická krize je projevem objektivní tendence k postkapitalistické společnosti, která je podmínkou odvrácení hrozící ekologické a sociální apokalypsy. Jak říká Žižek, žijeme v zajímavých časech.

• 

3. Ktoré knihy by ste odporúčili čítať našim čitateľom?

MH: Doporučuji číst knihy, které tvoří vysoké hory, na něž je třeba vylézt a zůstat tam co nejdéle. Jsou to hlavní knihy, které v Evropě vznikly: od Homéra, Bible přes Danta po Hermana Brocha, Thomase Manna a další. Už dost bylo ideologie antielitářství, kdy lidé mají špatné svědomí, když čtou Danta, a nečtou pouze současnou příběhovou literaturu (nic proti ní, pokud se nestane fetišem). Já se opakovaně vracím do těchto literárních vysokých hor. Dává mi to vnitřní klid a radost z toho, jaké vrcholy lidé dokázali vytvořit. Poskytuje mi to také nadhistorický odstup od bezprostřední situace, kterou pak vidím svobodněji a lépe se v ní orientuji. 

4. Na vašich prednáškach som si všimol, že sa snažíte byť principiálnym kritikom tak ako minulého režimu, tak i súčasného. Na druhú stranu v období socializmu boli zabezpečené určité sociálne práva ako právo na prácu, bývanie, bezplatnú zdravotnú starostlivosť a tak ďalej. Je možné sa inšpirovať týmito úspechmi alebo je podľa vás alternatívou úplne odlišný model usporiadania spoločnosti? 

MH: Má distance k minulému režimu se odvíjí od toho, že si plně uvědomuji, že nový socialismus na něj z principiálních důvodů nemůže navazovat. Minulý režim byl zformován v určité historické situaci a v určité kultuře, a tyto determinanty je provázely po celou jeho existenci. Pokud dnes nemáme radikální distanci k minulému režimu, nejsme dost svobodní k tomu, abychom viděli vznikající podmínky pro nový socialismus v odlišných situacích a kulturách, např. v dnešních Spojených státech. Bez této distance můžeme dokonce odmítnout náběhy k novému socialismu, protože ten neodpovídá kulturním a historickým rysům starého socialismu. To však není všechno. Z této distancované pozice je možné a potřebné se znovu vrátit k minulému režimu a spatřit v něm prvky, které nabývají nového významu. V minulém režimu bylo nemálo prvků, které stojí za zkoumání z hlediska problémů současného světa. Jako hlavní inspirační moment minulého režimu v politice, ekonomice a kultuře je podle mne pražské jaro 1968. S Janou Beránkovou z Columbijské univerzity a Nickem Nesbittem z Princetonu připravuji sborník o roku 1968 ve Francii a Československu s příspěvky Jacquesa Rancièra, Étienna Balibara, snad i Alaina Badiou a dalších. Petr Kužel tam v článku o radách pracujících v Československu v roce 1968  ukazuje, že ekonomická demokracie byla u nás mnohem propracovanější a rozšířenější než ve Francii a kdekoliv jinde. Nechybělo mnoho a byl přijat zákon o socialistickém podniku, který zaváděl ekonomickou demokracii do každého podniku. Já píšu o tom, že pražské jaro začalo přetvářet instituci státu a vytvořilo koncepci vzájemného působení státu a revoluční spontaneity. Byla to koncepce, která řeší analogický problém, s nímž se potýká dnešní radikální levice ve Spojených státech a jinde: jak vytvořit vzájemný vztah mezi politickou stranou či státní strukturou a hnutím zespodu. V něčem může být inspirací také poválečná KSČ, a také období těsně po únoru 1948, kdy ještě chvíli dobíhala poválečná politika KSČ, jejímž heslem bylo, že demokratická revoluce má přerůst v revoluci socialistickou. Pozoruhodnou věcí bylo, že KSČ se tehdy hlásila k Masarykovu humanismu a k jeho mravní opravdovosti, jak říkal Gottwald v roce 1947. Ještě v roce 1950 se oficiálně slavilo sté výročí Masarykova narození. Byl to pokus o československou cestu k socialismu, která navazovala na humanistickou a demokratickou linií československých dějin, jíž se má dát vyšší kvalita. Jeden z prvků tohoto projektu zachytil filosof Karel Kosík ve své knize „Česká radikální demokracie“ (1958) a klíčový prvek, jímž byl Masaryk, zpracoval Milan Machovec v knize „Tomáš G. Masaryk“ (1968). Tehdejší koncepce československé cesty k socialismu může být inspirací k tomu, jak lze ve zcela odlišných podmínkách promýšlet vztah demokracie a socialismu a jak vytvářet levicový populismus.  

• 

5. Veríte vo víťazstvo sociálne emancipácie ľudstva alebo pripúšťate aj negatívnu dialektiku dejín resp. samozničenie ľudstva v jadrovej vojne?  

MH: Vždy jsem to chápal tak, že jsou tu civilizační a ekologické problémy, jejichž řešení je podmínkou další existence lidské civilizace na dosaženém stupni vývoje. Říkám jim kondicionální problémy. Tyto problémy se však pravděpodobně nedají vyřešit v rámci kapitalismu. Podmínkou řešení těchto kondicionálních problémů je tudíž vznik postkapitalistické společnosti. Je to podmínka nutná, nikoliv dostačující. Ani nový socialismus si s klimatickou změnou a civilizačními problémy nemusí poradit, ale aspoň odstraní základní překážky, které stojí v cestě jejich řešení, jako je koncentrace vlastnictví a imperativ bezprostředního zisku. Moje socialistická či komunistická hypotéza je výsledkem této logické úvahy, není to víra. Cesta k jiné společnosti však bude trnitá. Je tu takovéto dilema. Máme nějakých třicet let, možná méně možná více, na zavedení opatření, která odvrátí klimatickou apokalypsu, jež spustí nepředvídatelné společenské pohyby a konflikty vyvolané bojem o přežití, např. v podobě válek o vodu nebo obyvatelné území. Na klimatické změně je nejhorší to, že dříve nebo později povede k období klimatických válek. Kdybychom chtěli odvrátit klimatickou apokalypsu a období válek, museli bychom do nějakých třiceti let přejít k novému socialismu. Jenže bychom se museli opírat o to, co by se mohlo stát, ale co ještě v plné podobě nenastalo. To je obtížná pozice, protože většina lidí řekne, že nevíme, co bude, a nechá věci běžet. Např. Konrád Lorenz zaznamenal, že člověk ve většině případů dá přednost pokračování daného stavu, i když si uvědomuje, že to pro něho bude mít negativní následky. Lidé se dnes nacházejí ve stavu masové prokrastinace, kdy do nekonečna odsouvají zásadní rozhodnutí, třebaže vědí, jak to nejspíše dopadne. Z toho důvodu si myslím, že vytvořit nový socialismus do třiceti let bude velmi nesnadné, i když bychom se o to měli pokoušet. Historická šance vznikne pravděpodobně až po konci klimatických válek, pokud přežijeme. Měli bychom udělat vše pro to, aby války nenastaly, ale dějiny, jak říkal Adorno, jsou pekelný stroj. Zvláštním fenoménem je, že v minulosti socialismus dokázal zvítězit vždy v závěru války nebo po jejím konci.

6. Aké sú vaše najbližšie plány? Plánujete vstúpiť v budúcnosti do politiky? Aká bude téma vašej najnovšej knihy?

MH: Příští rok mi končí mandát v Radě ČT, který je v jistém smyslu určitou politikou nízké intenzity už jenom proto, že veřejnoprávní televize je předmětem různých politických sporů. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda budu znovu kandidovat. Píšu nyní dvě knihy, jednu spolu s Joe Grim Feinbergem a Jakubem Ortem. Ta se bude týkat situace interregna ve filosofii, kultuře a politice. Moje kniha se bude zabývat hlubšími kořeny současného populismu a jeho vnitřními rozpory. 

7. Aký predpovedáte vývoj v oblasti sociálnych práv v najbližších rokoch? Bude spoločnosť smerovať k ešte väčšej neoliberalizácii alebo existuje nádej v transformáciu na sociálnejší model spoločnosti? Sám Francis Fukuyama nedávno prehodnotil svoj postoj, podľa ktorého je liberálna demokracia koncom dejín a zvážil možnosť demokratického socializmu. Ako hodnotíte tento jeho obrat?

MH: Wendy Brownová mluví ve své knize „Rozpuštění dému. Plíživá revoluce neoliberalismu“ (2015) o tom, že neoliberalismus vytvořil formu racionality, která určuje naše vnímání světa, mezilidských vztahů i sebe sama. Není to jenom ekonomická doktrína. Neoliberální tržní princip prostupuje všemi oblastmi života, včetně rodin a univerzit. Člověk se mění na sebeinvestující lidský kapitál, který je odpovědný sám za sebe. Tato autorka však ukazuje také nekonzistence neoliberalismu. V době finanční krize začal neoliberalismus vyzývat k sebeobětování ve prospěch zdravé ekonomiky, tedy k přijetí úsporných opatření (austerities). Neoliberalismus dnes obsahuje antinomii. Člověk má jednat jako individuum, a zároveň se má obětovat ve prospěch celku (zdravé ekonomiky), a stát se „masochistou“, jak to vyjádřil Roman Sikora v satirické hře „Zpověď masochisty“. Přesně tady spatřuji bod, který vytváří současný charakter společnosti. Ta se vyznačuje cirkulací mezi individualismem a náležením k určité kolektivní identitě, jako je národ nebo facebooková komunita. Tato cirkulace je společenským základem současného populismu, kterému říkám metapopulismus. Lze ukázat, že současný populismus pracuje právě s tím, že lidé chtějí někam patřit a zároveň zůstat nezávislými. Zároveň se dá neoliberalismus chápat také jako ekonomická politika, jejímž zamýšleným či nezamýšleným výsledkem je astronomický růst bohatství hyperburžoazie (Kosíkův termín) a prekarizace společnosti. Tento proces nadále pokračuje.     

8. Áno o tom obetovaní sa v prospech „kapitalizmu s ľudskou tvárou“, čo nazývate obetovanie sa v prospech zdravej ekonomiky som písal.
Dá sa podľa vás na európskej úrovni presadiť štrukturálne zmeny v oblasti sociálneho pokroku alebo je cesta skôr v posilnení suverenity národných štátov? 

MH: EU má v sobě některé neoliberální fetiše. Symptomem vztahu EU k radikálně levicovým programům byl její tvrdý a rychlý postup proti Řecku v roce 2015, kdy byla Tsiprasova vláda donucena odmítnout výsledek řeckého referenda k návrhu mezinárodních věřitelů. EU vyvinula nátlak na vládu, aby potlačila většinovou vůli řeckého lidu. Podle mého názoru tím EU dala najevo, jaký postoj zaujme vůči každé radikálně levicové vládě v členském státu. Nedivím se, že při hlasování o Brexitu rok poté vzniklo hnutí Lexit požadující odchod z EU z toho důvodu, aby případná levicová vláda nebyla vystavena takovému nátlaku, jakému čelila Tsiprasova vláda. Proč jsou představitelé EU větší kamarádi s Orbánem, než byli s Tsiprasem a Varoufakisem v roce 2015? Je to proto, že z pohledu evropských finančních institucí je Orbán v pořádku. Dodržuje evropská rozpočtová pravidla a zavádí „řád“, který brání vzniku radikálně levicovému hnutí, jež by se dotklo zájmů korporátního kapitálu v Maďarsku.  Z hlediska evropských a mezinárodních finančních institucí byli Řekové problémovější než Orbán, neboť údajně odmítli respektovat rozpočtová pravidla a splácet mezinárodní dluhy. Tehdejší řecký ministr financí Varoufakis měl připravenou strategii, jak postupně vyhovět těmto finančním požadavkům, ale že představitelé tzv. Trojky s ním o tom odmítli diskutovat a prosadili svůj plán. Zásadní pro postoj k EU je diskuse mezi Varoufakisovým hnutím Diem 25 a stoupenci Lexitu. Podle hnutí Diem 25 je zapotřebí reformovat EU: provést demokratizaci evropských institucí a zavést celoevropskou sociální politiku. Stoupenci Lexitu argumentují tím, že EU má vnitřní mechanismy, které tuto reformu vylučují, jako je Lisabonská smlouva. Ideální by bylo, kdyby tu vznikla kombinovaná politika. Levicové strany budou posilovat svou pozici v národním státu a zároveň budou svou činnost koordinovat na celoevropské úrovni s jinými levicovými stranami, a tím měnit charakter EU. Celoevropské struktury k tomu již existují, jako je Konfederace evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (GUE/NGL) v Evropském parlamentu. Význam Diem 25 je v tom, že chce vyvolat reformu samotných institucí, které určují hranice možného a nemožného v EU. Jenže místo levicových stran a Diem 25 posilují konzervativní populisté. Jednou z příčin tohoto jevu je to, že EU dala v roce 2015 na srozuměnou, že potlačí levicově se chovající lid. Uzavřela tím dveře levicovému populismu, který by v sobě nesl univerzalistický náboj evropské demokracie. Je příznačné, že to bylo právě vůči Řecku, kolébce demokracie. Představitelé EU tím otevřeli dveře konzervativnímu populismu, který začal absorbovat nespokojenost širokých vrstev namísto protestních levicových hnutí. Rok 2015 chápu jako bod zvratu, po němž posiluje konzervativní a nacionalistický populismu. Nikdo neví, zda se EU nerozpadne bez ohledu na všechny tyto diskuse. Také se může stát, že EU se reformuje, ale její reformu uskuteční konzervativní populisté.  

9. Ste jeden z hlavných iniciátorov projektu SOK. Aké máte najbližšie plány v tomto projekte?

MH: Nyní v edici SOK vydáváme první českou monografii o politické filosofii Jacquesa Rancièra, kterou napsal Ondřej Krochmalný. Připravujeme knihu od Pierra Brouého „Bolševická strana“, kde jsou detailní popisy toho, jak a proč se bolševická strana v Rusku proměnila z předrevoluční strany radikálních marxistů v masovou stranu umožňující společenský vzestup. Je to zásadní věc pro pochopení toho, jak tyto proměny probíhají. Letos jsme uspořádali mezinárodní konferenci o Komunistickém manifestu, příští rok bychom chtěli udělat další mezinárodní konferenci opět na opomíjené téma zásadního významu.

10. Na záver vás poprosím o jednu vetu, ktorú by ste chceli odovzdať svetu ako odkaz pre budúce generácie a predovšetkým našich čitateľov.

MH: Doufám, že se ještě se světem neloučím. Snad bych řekl: Mysli v tisíciletích, jednej právě teď.

11. Ďakujem za rozhovor. Myslím, že bude pre našich čitateľov významným obohatením.

---