Sociológ Petr Sak: Komunizmus a totalita sú nezlučiteľné – (2) Ťažká je cesta ku komunizmu

Zdieľaj článok:
Prepošlite článok emailom

Do redakcie sme dostali článok českého sociológa Doc. PhDr. Petra Saka, CSc., ktorý sa do hĺbky týka našich najdôležitejších tém. Toto je jeho druhá časť, prvú nájdete po kliknutí sem.
Tretiu, záverečnú (a najdôležitejšiu) časť uverejníme o niekoľko dní.

.

Neřešitelný rozpor, komunizmus a cesta k němu

Komunizmus a jemu předcházející etapy představují základní rozpor a svým způsobem kvadraturu kruhu či kóan. Jednak tyto etapy nelze ztotožňovat s vizí komunistické společnosti, ale především kvadraturu kruhu vidím ve vztahu prostředku a cíle. Nástroje, prostředky, které mají vést k realizaci cíle, tento cíl modifikují a harmonizují s těmito nástroji, což může vést k destrukci vlastního původního cíle.

Na druhou stranu bez použití silových prostředků není šance prorazit mocenské jištění planetárního rozložení majetku a zdrojů světové plutokracie, která nepřipustí postupnou změnu společnosti směrem od kapitalizmu k socializmu a komunizmu a pokud by nestačily nástroje, kterými disponuje (média, zpravodajské služby, korupce politiků …) bez váhání použije silové prostředky. Takže třídní boj reflektovaný a ohlášený Karlem Marxem probíhá, avšak zatímco politické síly usilující o překonání kapitalizmu třídní boj přiznávají, druhá strana svou účast na třídním boji popírá, vede ho skrytě, hybridně a kritikou třídního boje proti kapitalistům své politické soupeře propagandisticky deklasuje.

Příkladem může být Pražské jaro, které mohlo být výrazným posunem na cestě od kapitalizmu k socializmu a komunizmu a bylo proto hrozbou jak pro kapitalizmus, tak pro byrokratický „socializmus“ sovětského typu. Obě tehdejší supervelmoci měly tedy společný zájem udusit Pražské jaro, a proto se sovětská invaze uskutečnila po předchozí konzultaci sovětského velvyslance Anatolije F. Dobrynina s americkým prezidentem Lyndonem B. Johnsonem.

I pokud by ti, kteří se angažovali v jeho potlačení, mysleli záchranu socializmu upřímně, vojenskou invazí a společenskými a politickými procesy, tvořícími normalizaci, destruovali cíl, společnost socialistického a perspektivně komunistického typu. Srpnová invaze a normalizační procesy jsou příčinou, proč se lidé tak lehce nechali zmanipulovat a svým přesvědčivým působením pomohli dát převratu STB „designe“ sametové revoluce.

J. V. Stalin a jeho soudruzi prováděli represe pod ideologickým krytím zostřeného třídního boje, přičemž rozlišovali vnějšího a vnitřního nepřítele. Tato ideologie, tedy teorie a z ní vyplývající praxe, byly celosvětově masivně odsouzeny. Ovšem zpětný pohled jakoby z budoucnosti do dob Stalina přináší nové poznatky, které nebyly možné v jeho době (Stewart Steven, 1991). Ilustrujme tyto poznatky slavným aforismem Woody Allena:

To, že jsi paranoidní, neznamená, že po Tobě nejdou.

Převedeno na Sovětský svaz, to, že byl J. V. Stalin paranoidní, neznamená, že neexistoval vnitřní nepřítel a třídní boj. Důkazem je nakonec rozbití Sovětského svazu zevnitř, tedy nikoliv válkou, které se všichni tak báli a kvůli níž tak katastrofálně jaderně zbrojili. Poslední nositelé komunistické moci v Sovětském svazu Michal S. Gorbačov a Vladimír Jelcin se stali miláčky západní mocenské a finanční elity.  

Nabízí se otázka, existuje souvislost mezi tím, co proběhlo v Sovětském svazu před třiceti lety a současným rozkládáním USA? Existuje souvislost mezi těmito dvěma rozkladnými procesy dvou supervelmocí? Mají tyto procesy společného jmenovatele, třeba v globalizaci? Jsou v pozadí stejné síly? 

black and white photo of person looking at the window
Foto: Two Dreamers – Pexels.com

.

Komunikace – problém civilizace po odchodu z přirozeného světa.

Ekologie přirozeného světa a světa druhé signální soustavy a kyberprostoru spolu souvisí.

Problémem současné civilizace je komunikace a svévolné používání pojmů. K osvětlení tohoto problému je účelné využít dva pojmy: denotace a konotace. Denotace je objektivní, strohé, co nejpřesnější vystižení podstaty jevu, vycházející ze skutečnosti. Konotace vychází z vymezení pojmu na základě denotace, avšak komunikujícím subjektem je obohacena na základě individuální historie, emocionálního zabarvení k danému pojmu, resp. ke skutečnosti, který pojem vyjadřuje a vzdělanostní úrovně. Velikost rozdílu mezi denotací a konotací pojmu se u každého pojmu a člověka liší. Tento rozdíl má svá pozitiva a negativa. Konotací se obohacuje vytvářený obraz a odraz skutečnosti, náš vnitřní svět. Nejlépe se to promítá do poezie, která pokud by byla postavená pouze na denotaci, tak by byla velmi chudá. Na druhou stranu čím více se konotace pojmu odlišuje od jeho denotace, tím více klesá pravděpodobnost dorozumění. Lidově se tato situace vyjadřuje: „Já o voze, ty o koze.“  Současnou komunikaci ve společnosti a v médiích charakterizuje ubývající schopnost druhému naslouchat a snažit se ho pochopit a nejednotnost chápaní pojmů.

Ve vývoji lidské civilizace můžeme také pozorovat postupné opouštění přírody, odcizování přírodě a přirozenému světu první signální soustavy a přechod do světa pojmů druhé signální soustavy. Mezníky na této cestě byly jazyk, gramotnost ve spojení s knihtiskem, film, rozhlas, televize, počítač, a internet. Řada jevů a procesů, které původně byly spojeny s člověkem v časoprostoru přirozeného světa, se modifikovaly a přenesly do světa pojmů druhé signální soustavy.  Život člověka se proto do značné míry odehrává mimo přirozený svět a přemísťuje se do světa pojmů a druhé signální soustavy a aktuálně přenáší z přirozeného do virtuálního světa další a další jevy a procesy. Vyvrcholením těchto procesů je umělá inteligence a kyborg. Stále se snižuje podíl informací, jichž je jedinec tvůrcem prostřednictvím vlastních smyslů a vlastních myšlenkových operací (další typ odcizování).

Prostřednictvím technologií se na člověka valí mnoha kanály zprávy, které jsou vydávány za informace, ale v drtivé většině se jedná o dezinformace či „informační balast“ zahlcující mysl člověka. Ve značném rozsahu jsou zdrojem takovýchto „informací“ subjekty a organizace, které chtějí dezinformace vyhladit.  Pod závojem mediální výchovy a výchovy ke kritickému myšlení, prováděné zvláště specializovanými neziskovými organizacemi, často financovanými G. Sorosem, jsou nové generace stále méně schopné si tyto toky zpráv vyhodnotit a stávají se jejich produktem.

Nástroje ovládání lidí se mění. Násilí, zbraně, vězení, represivní složky státu, tedy fenomény přirozeného světa, jsou nahrazovány nástroji světa druhé signální soustavy, médii, která působí na mysl člověka a jejichž prostřednictvím je ovládán, aniž by si to uvědomoval.

Dokonalým otrokem je ten, kdo si myslí, že je svobodný a je ochoten za společnost, která mu tuto svobodu dává, položit život.

Sak, 2007, s. 61

Po vytvoření kyberprostoru novými informačními a komunikačními technologiemi se tento proces posunul ještě dále vytvořením virtuální reality. Proto USA ve svém programu Amerika pro 21. století jako jeden z pěti cílů uvádí ovládnutí kyberprostoru. Proto probíhá s použitím nástrojů jako hoax, dezinformace, fake news, seznamů „špatných webů“ a „špatných autorů“ tak úporný boj o zničení alternativních médií, které oslabují formování mysli občana nástroji vládnoucí elity.

Přesun z přirozeného světa do kyberprostoru můžeme ilustrovat na lidské agresivitě, která již více probíhá na sociálních sítích než v hospodských rvačkách. Na sociálních sítích více než o věcnou diskusi nad tématem, jde o výbuchy negativních emocí, především agresivity. Zvláště skupiny lidí, jejichž profese vyžaduje více emoce než rozum a nevyžaduje vzdělanost, jako jsou herci a zpěváci, kteří současně projevují vysoké sebevědomí podle zákonitosti, v níž člověk s vysokou inteligencí o své inteligenci pochybuje, zatímco hlupák nepochybuje nikdy, se projevují na hranici normality a deviace.

I když valná část válek, dřívější terminologií psychologických a informačních, se již odehrává v tomto prostoru (mediálním, kyberprostoru), nositeli tradiční agresivity stále jsou především mocenské elity s využíváním či zneužíváním státu. Rvačky mezi jedinci či půtky mezi kmeny jsou nahrazeny vojenskými agresemi s tisíci a miliony mrtvých. V pozadí tradičních válek v přirozeném časoprostoru je zbrojní průmysl, který se tak může dožadovat svých 2 %. Bez něj by se mohly konflikty a agrese vybíjet verbálně a virtuálně.

K pojmům, které jsou ve veřejnosti chápány a využívány značně různorodě, patří právě totalita a komunizmus. Právě zde se komunikující společnost přesunula od denotace pojmů ke konotaci, kdy si téměř každý pod těmito pojmy představí cokoliv. Každý si myslí, že ví, co je totalita a co je komunizmus, aniž by respektoval, že v intelektuální historii lidstva byly tyto pojmy vymezeny a kodifikovány a není možné historii pojmu a výsledek této historie ignorovat.

Současná komunikace ve společnosti připomíná biblické zmatení jazyků. Ve veřejném a mediálním prostoru jsou používány pojmy v souvislostech, které jsou v rozporu s obsahem – denotací těchto pojmů, často jsou s nimi přímo v protikladu. Jedním z účelů takovéhoto používání pojmů je dehonestace, a to hned dvojího druhu, jednak té entity, vůči níž pojem -označení směřuje, jednak vůči entitě, skutečnosti, která je reálným východiskem pro vznik pojmu a jeho objektivní denotaci. K nejfrekventovanějším pojmům zmatené sociální komunikace patří komunizmus, neomarxizmus, soudruh, bolševik.

Tyto pojmy jsou používány jako nadávka namísto argumentů a analýzy. Označím-li někoho soudruhem, neomarxistou či bolševikem, není již třeba se zabývat analýzou a hodnocením jeho názorů a jednání. Řekne-li Václav Klaus, že předseda Evropské komise J. C. Juncker je neomarxista a chce v Evropské unii vybudovat socializmus, je evidentní, že toto tvrzení není výsledkem analýzy, ale jen dehonestací, která neobstojí ve světle faktů. Z dosavadní kariéry J. C. Junckera, který byl guvernérem Světové banky a jako premiér udělal z Lucemburska daňový ráj pro nadnárodní korporace, vyplývá, že je spíše exponentem korporátního fašizmu, ale rozhodně ne socialistou či marxistou jakéhokoliv zaměření. 

Fašizmus
Milan Mravec, SNG

.

Levice, pravice, marxizmus, neomarxizmus – vymezení je nahrazováno vytunelováním

V současném světě dělení na levici a pravici, způsobem jakým se to provádí, postrádá smysl. Původní dělení vycházelo z rozporu mezi prací a kapitálem, přičemž levice stála za lidmi práce a pravice vyjadřovala zájmy kapitálu. Marxizmus reflektoval rozpor mezi prací a kapitálem specifickým způsobem a specifickým způsobem hledal řešení, což vyjadřuje známá Marxova 11. these o Feuerbachovi „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“.[1] 

Devatenácté a dvacáté století jsou stoletími reflexe a střetů vyplývajících z dichotomie kategorií práce a kapitálu. Dvacáté prvé století s umělou inteligencí, automatizací, robotizací a digitalizací posouvá lidskou civilizaci úplně někam jinam a jedním z atributů této epochální změny je zásadní proměna mocenského poměru mezi prací a kapitálem, kdy práce, a tudíž i lidé práce ztrácejí sílu ve vztahu ke kapitálu, protože ten bude stále méně potřebovat lidskou práci, a tak na trhu práce a odvozeně ve společnosti budou lidé práce stále více a více oslabovat. Tak jako planetárně probíhal proces koncentrace kapitálu do rukou několika rodin, bude při pokračujícím vývoji, vycházejícím z extrapolace současnosti, následovat obdobný proces koncentrace moci do rukou několika lidí. Mezi kapitálem a mocí je stejný vztah převoditelnosti jako mezi hmotou a energií. 

Jestliže je za levicovost považována adorace homosexuality a dalších desítek sexuálních identit, tak je to k levicovosti relevantní asi jako tvrzení, že ti, kdo si myslí, že jsou Napoleon nebo Kleopatra, jsou levicoví, zatímco ti, kdo si to nemyslí, jsou pravicoví. Relevantní je zde dělení na lidi s psychiatrickou diagnózou a bez ní

Frekventovaným pojmem se v posledních letech stalo slovo neomarxizmus se stále měněným obsahem, takže si každý vkládá do pojmu vlastní význam. Utvářením slov se zabývá slovotvorba, která označuje původní výchozí slovo (marxizmus) jako základové a výsledné slovo (neomarxizmus) jako slovo odvozené. Předpona „neo“ nebo „novo“ posouvá základní slovo v čase a reflektuje procesy a děje, které se od vzniku základního slova udály či provádí jakousi aktualizaci. Např. novoromantismus, novogotika, atd. Tato aktualizace však nemění podstatu základního slova, protože pokud by k tomu docházelo, ztratila by se vazba mezi původním jevem, který byl zdrojem pro základní slovo. Potom by bylo na místě opustit základní slovo a vytvořit slovo zcela nové. Tyto zásady byly respektovány v primárně vytvořeném slově neomarxismus.

K podstatě teorie marxizmu byla implikována novější teorie, dokonce teorie z jiné oblasti, z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Nově rozvíjená teorie nevycházela z celé teorie marxizmu rovnoměrně, ale především z té části, která byla tematicky s psychoanalýzou nejvíce kompatibilní, a to byly myšlenky „mladého“ Marxe, filozofie a sociologie člověka, která je obsažena v díle „Ekonomicko filozofické rukopisy. Tento průnik mladého Marxe a psychoanalýzy do neomarxizmu je např. patrný v knize Ericha Fromma „Obraz člověka u Marxe“.

V pokračujícím dvacátém století, v němž marxizmus patřil k nejfrekventovanějším teoriím společnosti, z čehož zákonitě vyplývalo nejen jeho využívání, ale i zneužívání, kritika, nekritická adorace, zkratkovitá vulgarizace, ale i navazování na teorii nebo jednotlivé myšlenky. Pokud je učení či teorie živá, zákonitě s vývojem sociálna a jeho reflexe musí docházet k tvůrčí a kritické reakci na dané učení, k čemuž v dvacátém století také docházelo.  Také tyto reflexe a reakce na marxistickou teorii a novou sociální realitu jsou někdy nazývány neomarxizmem. Např. Miloslav Petrusek ve Velkém sociologickém slovníku řadí mezi neomarxisty filozofa G.Lukácse. Avšak těmto filozofům řazeným pod neomarxizmus je společné, že vycházejí z podstaty marxistické teorie, reagují na ni, rozvíjejí ji na základě podnětů z vývoje společnosti a zkušeností z průniku marxismu a společenské reality.

Současná inflace používání a zneužívání pojmu neomarxizmus je s uvedenými principy v rozporu a pojem neomarxizmus je používán kritiky až s pokleslou vulgární agresivitou, přičemž tato agresivní kritika je vedena vůči obsahu, který si kritik do pojmu sám vloží. Zdůvodňování pro používání pojmu neomarxizmus odvozeně z Karla Marxe můžeme číst u alternativců také například z toho, že K.Marx kritizoval postavení ženy ve společnosti a v rodině, stejně jako současní tzv. „neomarxisté“, kteří jsou patologickými feministy. Ovšem situace ženy, jak v rodině, tak ve společnosti, v polovině devatenáctého století byla radikálně, kvalitativně jiná a každý kdo byl humanista či měl srdce, musel změnu postavení ženy požadovat. Konec konců můžeme s pohledem K.Marxe na ženu srovnat pohled T. G. Masaryka. Bylo i zásluhou T. G. Masaryka, že bezprostředně po vzniku Československa se situace žen v mnoha směrech zlepšila a zlepšovala se po celé dvacáté století.  T. G. Masaryk  kritice Marxova díla věnoval „Sociální otázku“ a v žádném případě nebyl ani marxistou ani neomarxistou jakéhokoliv zaměření.

Nekorektní používání pojmů neomarxizmus, soudruh, bolševik můžeme sledovat i u „praporečníků“ alternativy, která je kritická vůči Evropské unii, Novému světovému řádu, globalizaci a neoliberalizmu. Způsob, jakým jsou tyto pojmy zneužívány, rozkládají a vedou k erozi levicových teoretických modelů. Ve zmatené pojmové tříšti lidé ztrácejí orientaci a snáze se stávají obětí propagandy médií. Lze to srovnat se situací v bitvě, kdy jsou strhávány a ničeny prapory, pod kterými se mají vojenské oddíly shromažďovat a útočit. Prapory v bitvě v přirozeném světě nahrazují ve světě druhé signální soustavy (mediálním a kyberprostoru) ideje, hodnoty a pojmy a jejich eroze znamená zničení konkurenční ideologie, světonázoru a nemožnost shromáždit se pod „praporem“ určité ideje, protože pojem vyjadřující ideu má desítky různých vysvětlení. Ovšem nejedná se o něco nového, o zmatení jazyků v Babylonu. Jako o „zbrani“ mluví již Bible.

Nelze ani vyloučit, že se jedná o projekt zpravodajských her a „alternativci“ jsou koupeni a infiltrování do opozice za účelem destrukce levicových teorií, podobně jako byl infiltrován důstojník STB Ludvík Zifčák do studentského hnutí při přípravě listopadového převratu STB.


[1] Marx, K. These o Feuerbachovi.

Poznámka redakcie:
Do redakcie sme od nášho pravidelného prispievateľa dostali exkluzívny materiál, ktorý sa týka novembrového prevratu v roku 1989 a špecificky práve úlohe, ktorú zohrala ŠTB. Vydanie tohto materiálu (pôjde o seriál), plánujeme na koniec októbra a prvú polovicu novembra. Sledujte DAV DVA.

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne




2 thoughts on “Sociológ Petr Sak: Komunizmus a totalita sú nezlučiteľné – (2) Ťažká je cesta ku komunizmu

  • 27. júla 2020 at 20:28
    Permalink

    Dokonca by som povedal, že toto správanie nám nanútii v rámci „inovácií komunikácie“: citujem: „Takže třídní boj reflektovaný a ohlášený K. Marxem probíhá, avšak zatímco politické síly usilující o překonání kapitalizmu třídní boj přiznávají, druhá strana svou účast na třídním boji popírá, vede ho skrytě, hybridně a kritikou třídního boje proti kapitalistům své politické soupeře propagandisticky deklasuje.“
    Slovo KAPITALIZMUS je v masmédiách zakázané, slovo KOMUNIZMUS je naopak vyžadované ako zosobnenie ZLA. Nik vraj už nevedie triedny boj, ale „antikomunistická nátierka“ je každodenne namazávaná na chleby všetkým školákom, mládeži už 31 rokov a mnohí starší „zdrhli“ radšej z triedneho boja do každodenného beztrestného ocikávania minulosti…. že vraj to nie je triedny boj?

    Reply
  • 28. júla 2020 at 9:41
    Permalink

    K článku dr.Saka: Máte pravdu, mám 65 rokov – a nezažil som tu komunizmus. Aj keď mi to vsugerúvajú všetci politici a dnes mnoohí ľudia, ktorí nevedia o čom hovoria. Ja im to vraciam: aha, tak ak bol „komunizmus“ podľa názvu vedúcej politickej strany, tak potom dnes je „Matovičizmus“, predtým bol „Ficizmus a smerizmus“ , ešte predtým „dzurindizmus“ a „mečiarizmus“ …a pri tom pojme „mečiarizmus“ im dôjde, aké je to nezmyselné kvákanie…
    Potom majú otáznik v očiach a viem im vysvetliť: Nebyť socializmu by som sa nenarodil. Nebol by som zdravý, lebo som bol očkovaný, starostlivosť bola od narodenia, dobre živený, vzdelaný, dostal som možnosť prácou si zarobiť, získať byt, založiť rodinu, mať deti…takže to nazvem ako SOCIALIZMUS a pripustím, že som žil v období, keď sa štát staral o hospodárstvo a pomáhal ľuďom, aby sa vzmáhali. No dobre, boli povinnosti ako „pracovná“ aby sa človek nestal príživníkom, povinnosť vojenská (čo dnes citeľne chýba aj pre pochopenie disciplíny), povinnosť politická – ísť povinne voliť.
    No dnes ak by ľudia mali povinnosť voliť, asi by sme žili usporiadanejším životom ako teraz, keď sa do vlád a do rozhodovania dostávajú zločinci, kriminálnici, blázni, narcisi a úchyláci…škoda toho SOCIALIZMU…

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *