“Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.” říkají Marx s Engelsem (před bezmála dvěma stoletími) hned v úvodu Manifestu komunistické strany a Engels dodatečně vysvětluje pojmy: “Buržoasií se rozumí třída (novodobých) kapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a využívají námezdní práce. Proletariátem třída (novodobých) námezdních dělníků, kteří, nemajíce své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu.” Slovo “novodobých” si zde dovolím v obou případech vložit do závorek. Připadá mi totiž v kontextu s dneškem poněkud zavádějící. Mnozí z nás, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, jsme proletáři stojící tvářívtvář proti třídě buržujů. S tím je třeba se vyrovnat a popřípadě si zjistit, co to slovo “proletář” znamená. Pak budete taky vědět, že jen hlupák se proletáři směje, jen lidská hyena proletářem pohrdá. Na toto téma jsem psal nedávno.
Kéž by však toto dělení na buržuje a proletáře bylo konečné a třída proletářů jako jeden muž stála! Není tomu bohužel tak! O korupci proletářů, dělnických vůdců a proletářské aristokracie psal pro změnu zase Lenin. Nemohu se ubránit pocitu, že psal právě o nás dnes (u Marxe s Engelse ale taky). Že psal o tom, jak jsme my, sami proletáři, dnes kýmsi rozdělováni na dva nesmiřitelné tábory. Rozdělováni ve snaze co možná nejvíce tuto třídu proletářů ochromit, ve snaze znesnadnit vznik jakékoli její revolty vůči útlaku, který mnozí z nás proletářů dnes zažíváme z rukou nenasytných buržujů.
Je tu (a patrně v mnohem větším měřítku než za dob Lenina) tak uměle vytvářena jakási třída proletářské “šlechty”, která má za úkol (v případě jakýchkoli nepokojů) na každém pracovišti jako první na obranu svých štědrých zaměstnavatelů a proti svým, proti ostatním proletářům, ke kterým už zaměstnavatelé tak štědří nejsou, vystoupit. Prý ti, kdo si stěžují na pracovní podmínky či výši své mzdy, jsou jen líní lempli, co se nechtějí učit novým věcem. A bezdomovci? Ti by prý měli raději vymřít, aby nehyzdili ulice. To je, prosím pěkně, názor 23 letého proletáře, živícího se v IT sektoru. Mladý pán totiž (mimochodem, za práci, kde notnou část pracovní doby tráví hraním videoher s kolegy na síti)vydělá nejméně dvojnásob toho, co mnozí jiní, kteří, narozdíl od něj, mají ke stěžování si na pracovní podmínky opravdu důvod. Srovnatelný plat s naším chytrým IT specialistou mají (pak samozřejmě) vedoucí pracovníci a manažeři těch, kteří by si mohli stěžovat a třeba i stávku plánovat. A těmto mnohdy naprosto zhovadilým názorům lidí s nárokem se daří oponovat jen člověku znalému. Ale hlavně tomu, kdo se zase tak moc nebojí o svou práci.
Je to tak prosté. Jsou totiž dva druhy lidí. Jsou lidi s nárokem a lidi bez nároku. Lidé s nárokem na co? Na důstojný život přece! V novinách se pravidelně dočítáme o fenoménu naší “vyspělé demokracie” zvaném “pracující chudoba”. I přes to, že chodíte denně do práce (a opravdu tam počítačové hry nehrajete) nemáte mnohdy na zaplacení ani toho základního, tj. bydlení a jídla, natožpak na mnoho dalšího, na co člověk s nárokem nárok má a pokládá to za samozřejmé. Ale psát tu o tom smysl nemá. Protože ti bez nároku, ti vědí moc dobře na co nárok nemají, a ti s nárokem se tomu budou jen pohrdavě smát a zase nás urážet, že jsme lempli, co se nechtějí učit ničemu novému. Člověk s nárokem (jak jsme si tuto skupinu pojmenovali) je k práci zpravidla motivován výší svého platu. Člověk bez nároku je k práci motivován strachem z hladu, z exekucí a bezdomovectví.
V souvislosti s korupcí proletariátu nelze nezmínit fenomén zkorumpovaného komunisty. Spíše takřečeného komunisty, neboť komunista, který se nechá zkorumpovat není komunistou a ani jím patrně nikdy nebyl. Daleko jsou (pevně věřím, že prozatím) ty doby, kdy u nás měli proletáři svou vlastní politickou stranu, stranu dělníků a rolníků. KSČM může mít ve svém programu tisíckrát napsáno, že usiluje o socialismus a v názvu adjektivum “komunistická”. Dokud však v jejím vedení, a to i na krajích či okresech budou na teplých místech sedět jedinci s nárokem, tedy nejen proletářská šlechta, ale dokonce i buržujové(!), nikdo racionálně myslící jim nemůže věřit ani nos mezi očima, natož pak snahu o budování sociálně spravedlivé společnosti, socialismu. Nechávají se nám, naši drazí “soudruzi” korumpovat reakcí, třídním nepřítelem. Korumpují i sami své členstvo, aby se tak co nejlépe obrnili proti takovým, kteří tento jejich trestuhodný podvod na obyčejné lidi, dělníky a rolníky odhalují. A ve volbách je volí jen podvodníci, jakými jsou oni sami a nebo naprostí pitomci. To se na mě klidně voliči KSČM zlobte. Už samotná existence KSČM přece zapřičiňuje to, že naše komunistická snaha je širokou veřejností “poněkud obtížněji” chápána. Myšlenky komunistů tito “soudruzi” v KSČM trestuhodně degradují a zrazují tím, že se za komunisty mediálně vydávají a zároveň se (dokonce otevřeně!) hlásí ke spolupráci s reakcí, třídním nepřítelem. Mohu zde zrovinka zmínit nedávné prohlášení “soudruha” Filipa (předsedy KSČM) o tom, že je připraven vládnout spolu s arcitunelářem Babišem. Komunista přece nemůže pracovat s nikým jiným, než zase s komunistou. Nemůže přece pracovat s někým, kdo má protichůdné názory a cíle! Leda, že by pan Babiš plánoval shromáždit kolem sebe majetek celé vytunelované ČR a pak jej pokorně odevzdat zpět do rukou lidu. Po tomto nejapném pokusu o žert zpět k tématu.
Poměrně vysoká úmrtnost těchto lidí bez nároku je evidentní a celkem pochopitelná. Mám na mysli sebevraždy ze zoufalství nad bezvýchodností budoucnosti vlastní a svých blízkých. Nebo tak časté přecházení vážných nemocí ve strachu ze ztráty zaměstnání (Někteří buržujivé dokonce zaměstnancům výslovně zakazují marodit, to proletáři s nárokem taky neznají). Moje kamarádka, matka 3 dětí, byla lékaři doslova odbývána jako zdravá, když ji nakonec na soukromé klinice diagnostikovali boreliozu a předepsali léčbu za 15 tisíc Kč měsíčně. Díky zaměstnání a tedy penězům svého manžela si léčbu dovolit mohla a uzdravila se. Co bych dělal na jejím místě já, to opravdu nevím. Patřím totiž do kategorie lidí bez nároku. Patrně už bych tu dnes nebyl.
Před několika dny vyšel článek o názorech ekonomky Švihlíkové na to, jak daleko jsou (tito mnou označení) lidé bez nároku daleko od bezdomovectví. Jistě, ekonomka Švihlíková (dle názoru lidí typu našeho IT specialisty) lže a navíc vlastně ani skutečnou ekonomkou není. Jaká je životnost průměrného “bezdomovce” opravdu nevím ale jisté je, že na té ulici lidé umírají rychleji. Bylo by ale pošetilé myslet si, že už brzy vymřou “a bude klid”. Jejich vysoké úmrtnosti navzdory jich totiž naopak neustále přibývá. Jejich řady jsou průběžně doplňovány.
Kdyby v ČSSD byli skuteční sociální demokraté, v KDU-ČSL skuteční křestané a v KSČM komunisté, a ne bezcitné nenažrané hyeny, lidé by na ulicích nežili. Těmto “demokratům” je milejší vyházet miliony za předvolební bilbórdy, aby soutěžili v tom, kdo je větší demokrat a humanista, než nasytit hladového prostě tím, že uzákoní dnešním cenám odpovídající mzdy a pracovní podmínky. Není divu, tihle lidi bez nároku, ač pracující ryjící hubou o dlažbu či ti, co už o všechno v životě přišli, jim totiž slouží velmi dobře právě takto. Kromě toho, že jsou pro ně dojnými kravami, slouží jako odstrašující příklady všem těm, koho ještě dojit lze. Ale o tom už jsem taky psal.
PS: opravdu nejsem přítelem plýtvání na sociálních dávkách! Plýtvání na sociálních dávkách je doménou socanů a potažmo tedy i KSČM
Foto: mark O’Rourke, CC