Utópia ako filozofický argument (rozhovor s Michaleom Hauserom)

Je možné dosiahnuť ideálny stav spoločnosti, alebo sa aspoň k nemu priblížiť? Otázka, ktorú si ľudia kladú od nepamäti. Hľadanie lepšieho sveta je prirodzená tendencia človeka. Túto otázku (1) si ľudia kladú čoraz častejšie, ak sa spoločnosť od tohto ideálu objektívne vzďaľuje a dostáva sa do krízy. Existujú v knihách súčasných filozofov racionálne projekcie ideálnych spoločností aplikovateľné a realizovateľné do praxe? Je projekcia spravodlivej spoločnosti realizovateľná globálne alebo iba lokálne? Otvárajú súčasné transformačné procesy (neudržateľnosť nadspotreby, populačný rast, nedostatok zdrojov, klimatické zmeny, automatizácia a nová priemyselná revolúcia) nové výzvy v sociálnej oblasti v súvislosti s možnou budúcou ekonomickou krízou? Žijeme vo svete dystopie, „liberálnej utópie“ alebo negatívnej utópie? To všetko budú témy nášho, v poradí už druhého, rozhovoru (pozri aj prvý rozhovor s Michaelom Hauserom) sociálnych filozofov Lukáša Perného a Michaela Hausera.

Lukáš Perný: Počas troch rokov, kedy som sa venoval štúdiu utopistov od Thomasa Mora, Campanellu až utopických socialistov prelomu 18. a 19. storočia (Fourier, Saint-Simon, Owen, Weitling, Cabet, Bolzano), som našiel stovky zaujímavých citátov, ktoré budem uvádzať aj v čoskoro vydanej knihe. Dospel som však k jednému hlavnému záveru. Väčšina sociálnych utopistov zdôrazňovala zabezpečenie sociálnych práv (právo na prácu, spravodlivú odmenu za prácu, bývanie, zdravotnú starostlivosť, vzdelanie atď.) pre každého občana ako základné kritérium spravodlivej spoločnosti. Spoločenská spravodlivosť je tak z filozofického hľadiska primárne determinovaná zabezpečením potrieb občanov spoločnosti, resp. prístupom k sociálnym výdobytkom, ktoré zabezpečujú dôstojný život človeka v spoločnosti. Tieto základné výdobytky sú implementované aj vo Všeobecnej deklarácii ľudských práv, no napriek tomu ich súčasná trhovo determinovaná spoločnosť nedokáže zabezpečiť. V roku 2011 ste prehlásili: „Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu.„ (Michael Hauser v roku 2011). Podobný názor má aj uruguajský filozof Fernando Aínsa, autor knihy Vzkriesenie utópie. Zmenilo sa niečo podľa vás od roku 2011? Pod vplyvom environmnentálnej krízy a blížiaceho sa rizika ďalšej finančnej krízy (to znamená limitov spotreby a zdrojov) sa otvorili aj možnosti uvažovania o nových spoločenských modeloch. Slovinský filozof Slavoj Žižek v jednom zo svojich videí v zjednodušenej forme prehlásil, že budúcnosť bude buď utopická, alebo skrátka nebude. Nedávno zosnulý geopolitik a spoločenský vedec Immanuel Wallerstein, oddelil slovo utópia od nerealistických literárnych fantázii a zaviedol termín utopistika (realistické utópie, ktoré možno zrealizovať v politickej praxi). Poľský sociológ Jerzy Szacki, autor kníh o utopizme zas písal o tzv. utópiách politiky, pod čím chápal historické príležitosti, kedy je možné utopické ideály implementovať do politickej praxe. No a napokon už aj na anglickej Wikipédii pribudli nové tendencie – uvádza sa tam kniha Utópia pre realistov (Bregman), v ktorej sa požaduje základný príjem, 15 hodinový pracovný týždeň a ďalšie opatrenia. Taktiež treba pripomenúť, že sa opäť začína hovoriť o práve na bývanie ako reálnom a dlhodobo neriešenom probléme (a to dokonca už aj na Slovensku). Portugalská socialistka Helena Roseta presadila inštitucionálnu podporu verejného bývania. V USA sa zas začína diskutovať o sociálnom štáte (Sanders), čo v ich politologicko-filozofickom diskurze chápu ako socializmus (Cohen, Peffer). Taktiež sa otvára diskusia smerom ku komunitárnym hodnotovým pohľadom na spoločenské problémy (Sandel, Walzer, Taylor, MacIntyre). Na základe týchto trendov sa teda pýtam: otvára sa dnes, v roku 2019, ďalšie okno príležitostí pre nové utópie? Na strane druhej, mladí ľudia na Slovensku stále inklinujú k tvrdému neoliberalizmu a myšlienke neobmedzeného súkromného vlastníctva. Aký je teda váš názor? Nastáva éra nových utópií alebo naopak, kvitnú iba v rovine teoretickej a stále sme tam, kde sme boli, keď ste písali uvedený citát? Žijeme v liberálnej utópii, teda vlastne pre socialistov v dystopii?

Michael Hauser: Pokud utopií myslíme představu, jakou podobu by měl být jiný svět, pak žijeme v období negativní utopie, která znamená něco jiného než dystopie. Negativní utopií je představa, jaký by svět být neměl. Neměl by ničit přírodu, neměl by vytvářet extrémní sociální nerovnosti, neměl by omezovat práva a svobody jiných apod. Na této představě o budoucí společnosti se dnes shodnou téměř všichni, nejen levicoví a enviromentální aktivisté, ale také představitelé MMF, většina politiků všude po světě, Bill Gates, papež František. Problém je, že se neshodneme na pozitivní utopii, tedy na konkrétním modelu budoucí společnosti. Ani na levici není shoda na zavedení základního příjmu. V únoru v roce 2019 jsem v Římě zažil velkou odborářskou demonstraci PROTI zavedení základního příjmu. Nešlo jenom o to, že v Itálii prosazovalo jeho zavedení Hnutí pěti hvězd. Odboráři nesouhlasili s jeho základním principem, že někdo dostane odměnu nezávisle na práci. Pracující tak z pohledu italských odborářů budou znevýhodněni. V prosincových volbách v Británii se ukázalo, že britští pracující příliš neslyšeli na slib Labour Party, že sníží pracovní týden na čtyři dny. Přesně v této převaze negativní utopie nad pozitivní utopií spočívá dnešní patová situace. Většina se shodne na tom, co si nepřeje, ale jen úplná menšina se shodne na tom, co si přeje. Dnešní dobu lze proto nazvat dobou fragmentárních pozitivních utopií. Je tu jedna skupina, která si budoucnost spojuje se základním příjmem, jiná skupina si představuje, že to bude vegetariánská společnost, jiná skupina budoucnost vidí ve společnosti družstevníků, a další skupina si představuje budoucnost jako návrat k hodnotám, jako je národ, rodina a křesťanství. Tyto utopie jsou fragmentované jednak tím, že je vyznávají dílčí skupiny, které se nedokážou shodnout, a jednak tím, že tyto utopie vyjadřují pouhý fragment společenského života: dílčí způsob financování chudých lidí, způsob stravování nebo dílčí životní hodnoty. Tyto utopie jsou tedy fragmentované nadvakrát. Neexistuje tu žádná ucelená představa o budoucí společnosti, která by zahrnovala všechny aspekty, aspekt ekonomický, sociální, kulturní, etický. Nemyslím si, že má smysl tuto komplexní utopii vytvářet. I kdyby ji někdo podle vzoru Thomase Mora, Campanelly, Fouriera a jiných utopistů vytvořil, nepohneme se z místa, protože jiná skupina si vytvoří jinou komplexní utopii a budeme tam, kde jsme. Představa, že hlavní věcí je propracovaná vize budoucí společnosti, je v zásadě projev myšlenkového idealismu.  Tímto způsobem kritizoval utopismus už Marx. Jistě má smysl rozvíjet – také experimentálně – různé alternativní ekonomické a sociální modely, ale dějiny se vždy chovají jinak, než jak si představujeme. V dnešní době si nedokážeme představit ani nekonečné trvání současného systému, ale nedokážeme si představit ani reálnou podobu jiného systému, který by přijala většina. Současné období lze nejlépe vyjádřit pojmem „interregnum“, kde starý systém odchází a nový se nemůže zrodit. Tato doba je plná morbidních symptomů, jak říkal Gramsci. 

• 

Lukáš Perný: Áno o interregne a Gramscim som v minulosti písal (v súvislosti s Chrisom Hedgem). Otázkou je, čo sú prvé ostrovčeky budúceho sveta… Utopisti inšpirovali zakladanie utopických komunít, čím svoje ideály nepriamo dostali do praxe. Mnohé z týchto komunistických kolónií/komunít boli úspešné (aj v súčasnosti fungujú podobné experimenty, modelovým príkladom je napr. Marinaleda). Kresťanskí utopisti resp. kresťanskí socialisti zase zdôrazňovali možnosť návratu k staro-kresťanskému modelu kresťanstva založenom na komunitárnych princípoch. Tieto ideály sa skutočne overili v praxi pri zakladaní jezuitských redukcií v 17. storočí (téme sa venovali v súvislosti s utopizmom Aínsa alebo Ján Komorovský). Môže byť kresťanský socializmus inšpiratívny aj pre dnešok ako jedna z možných alternatív napríklad pre kresťansky založené národy?

Michael Hauser: Co se týká křesťanského socialismu v jezuitských redukcích, tak to byla nejdéle existující socialistická či protosocialistická společnost od vzniku sociálních tříd na úsvitu civilizace. Redukce trvaly 150 let a kombinovaly indiánskou samosprávu, kněžskou teokracii a kolektivní vlastnictví půdy. Nevznikly podle předem připraveného plánu, nýbrž jako výsledek určitých opatření, které vyplývaly z dané situace a z hodnotového světa domorodců a jezuitských misionářů. Jezuité věděli, že Indiáni v Paraguay žijí v kmenovém uspořádání, kde neexistovalo soukromé vlastnictví v našem slova smyslu. Jezuité na indiánské kmenové uspořádání navázali a přetvořili ho do podoby společného hospodaření v redukcích. Byl to vlastně přímý přechod od kmenového uspořádání k socialismu, pokud tak lze jezuitské redukce nazývat. Jezuitské redukce nám zanechaly otázku, zda hypoteticky mohl vývoj lidstva probíhat podobně. Mohlo se kmenové uspořádání proměnit v socialistickou či komunistickou společnost?

Lidstvo by pak nemuselo projít dějinami třídních společností, které jsou plné násilí, útlaku a vykořisťování. Jezuitské redukce se pochopitelně nedají obnovit, protože výchozí podmínky jsou zcela odlišné. Jezuité však přinejmenším ukázali, že společnost založená na společném vlastnictví produkčních prostředků může existovat dlouhodobě. Kdyby nedošlo k násilnému rozbití redukcí ze strany Španělska, tyto redukce mohly v principu trvat dodnes. Je otázka, zda se dal model redukcí přenést do tehdejší Evropy nebo do jiné kontinentu, kde vládlo feudální či raně buržoazní vlastnictví. V Paraguay bylo tehdy z hlediska Evropy území nikoho a jezuité při zakládání redukcí využili půdu, kterou nikdo nevlastnil. Kdyby se tento model přenesl do Evropy, neobešlo by se to bez určitého politického boje jako prostředku k získání půdy. 

• 

Lukáš Perný: A teraz ešte z iného súdka. Owen naprojektoval vybudovanie komunizmu zdola, prostredníctvom sebestačných komunít, kde by existovalo zabezpečenie potrieb pre každého člena komunity. Tieto komunity by vzájomne kooperovali a tak by bol dosiahnutý komunizmus zdola. Marx zdôrazňoval politický boj o presadenie beztriednej spoločnosti prostredníctvom medzinárodne kooperovanej politiky. V súčasnosti sa diskutuje, v súvislosti s civilizačnými zmenami, o revolučnej transformácii (Hohoš, Hrubec). Je možné dopracovať sa k vyššej forme civilizácie aj postupnou evolučnou cestou?

Michael Hauser: Přesně tento moment přechodu k nekapitalistické společnosti je rozhodující. V současné době jsou v zásadě jenom dvě základní možnosti. Následkem technologického a sociálního vývoje se postupně promění kapitalistická forma vlastnictví ve vlastnictví sdílené a tím se evoluční cestou dostaneme do postkapitalistické společnosti. Tato představa předpokládá, že kapitalistické vlastnictví je pouze ekonomická kategorie, která se mění v závislosti na celkových změnách technologií a sociálního systému. Jestliže chápeme kapitalistickou formu vlastnictví nejen jako ekonomickou kategorii, ale také jako kategorii politickou a mocenskou, pak to nepůjde tak snadno. Extrémně koncentrované kapitalistické vlastnictví vytváří systém nejrůznějších mocenských a politických pák, který brání tomu, aby se kapitalistická forma vlastnictví proměnila ve sdílenou formu vlastnictví, i když by to odpovídalo technologickému a sociálnímu vývoji. Prostřednictvím mocenského systému se konzervuje kapitalistické vlastnictví, třebaže je to forma, která přestává být ekonomicky efektivní. Z toho důvodu mluví Marx o tom, že kapitalismus je určitou diktaturou bohaté menšiny a socialismus se kvůli této okolnosti nemůže prosadit jinak než jako politické odstavení této oligarchické diktatury. Tento rozhodující okamžik přechodu k postkapitalismu je právě to, co chybí v utopických vizích. Nenajdeme ho ani u autorů, kteří vytvořili modely postkapitalistické společnosti.

Lukáš Perný: S otázkou utopizmu a aj s vyššie uvedeným problémom oligarchizácie spoločnosti (voľby vyhráva ten, kto si zaplatí reklamu a marketing) súvisí aj otázka, či je súčasná forma demokracie ideálnou formou zriadenia a či vôbec je súčasná implementácia demokracie do praxe v súlade s teóriu ideálnej demokracie. Občianska sloboda je podľa francúzskeho filozofa Jeana-Jacquesa Rousseaua vymedzená zákonom, ktorý je prejavom všeobecnej vôle a jeho zmyslom je odstránenie ľubovôle a svojvôle bohatých a vplyvných jednotlivcov a skupín. Sloboda podľa Rousseaua bez rovnosti nemôže pretrvať. Preto slobodu, osobnú či dokonca politickú, možno považovať za spoločenskú hodnotu až vtedy, keď sú k dispozícii aspoň teoretické predpoklady jej dostupnosti pre všetkých. Tu je Rousseauov prienik s utopistami v zabezpečení rovného prístupu pre všetkých, čo súčasná triedne diferencovaná spoločnosť dokázateľne neumožňuje. Ak teda táto podmienka nie je dodržaná, Richard Sťahel pripomína, že ide v súvislosti so slobodou len o privilégium nemnohých. Nedávno som obhájil rigoróznu prácu na tému Rousseau a filozofia dejín, kde som sa venoval aj otázke priamej demokracie a dielu O spoločenskej zmluve. Aký je váš názor na Rousseauov odkaz a jeho aktuálnosť pre 21. storočie? Je skutočne demokracia vhodná „iba pre národ Bohov“ alebo sme len nenašli ten správny kľúč k jej autentickej realizácii? Je možné nastoliť skutočne občiansku spoločnosť, kde ľudia rozhodujú v súlade s vlastným záujmom, ktorý je zároveň záujmom suveréna (ľudu) v čase sofistikovaných a masových mediálnych manipulácií marketingových agentúr? 

Michael Hauser: Rousseau je stále inspirací k tomu, jak dnes přemýšlet o pojmu lid. Tento pojem se znovu vrátil do politické filosofie, i když se v devadesátých letech zdálo, že lid neexistuje a jsou tu pouze „svobodní a racionální jedinci“, jak to chápali i liberálně levicoví autoři jako John Rawls. Myslím si však, že téma přímé demokracie a Rousseauův pojem „obecné vůle“ nelze chápat izolovaně bez ohledu na ekonomický, sociální a kulturní prostor, v němž o nich uvažujeme. Pokud tyto pojmy oddělíme od tohoto prostoru, snadno se změní v pojmové fetiše. Domníváme se pak, že přímá demokracie je nezpochybnitelný ideál, který je lékem na neduhy současné politiky. Jak vidíme u konzervativních populistů, přímá demokracie může sloužit jako politický nástroj oligarchie. Nelze přehlédnout úskalí přímé demokracie uvnitř třídní společnosti, o němž psal už Platón. Přímá demokracie se podle Platóna často přemění ve svůj pravý opak, v tyranidu. Platónova mimořádně aktuální úvaha stojí za připomenutí. Platón v Ústavě píše, že lid, který je utlačován majetnými a zkorumpovanými politiky, hledá svého ochránce proti nim. Tím se stává jednotlivec, který nejprve vystupuje jako člověk z lidu a zapřísahá se, že nechce být tyranem, a jménem lidu kritizuje majetné. Sám je často majetný. Vyvolá aktivity, které jsou zaměřené proti vládnoucím zkorumpovaným politikům. Lid jej přijímá jako svého sjednotitele a skutečného ochránce. Tím roste jeho moc jako jednotlivce. V určitém okamžiku se pak začne chovat jako tyran, tj. jako jediný vládce, a omezí svobodu lidu. Platón odhaluje to, co Rousseau dostatečně nezohlednil. V třídní společnosti se přímá demokracie může stát nástrojem k tomu, aby jeden mocný člověk omezil vládu jiných mocných, ale tím získal moc pro sebe. Není to popis současných antiestablishmentových oligarchů, kteří vystupují jako ochránci lidu? Můj postoj k přímé demokracii je tento: přímá demokracie má dnes dvojznačný význam. Její posílení může podnítit formování lidu jako politického aktéra, ale zároveň tím vznikají podmínky pro vznik toho, čemu Platón říkal tyranie. Proto si myslím, že myšlenka přímé demokracie se dá uskutečnit bez této pasti až v postkapitalistické společnosti. 

Lukáš Perný: Existuje v súčasnosti pre vás inšpiratívny model, ktorý by mohol slúžiť ako návod na projektovanie vyššieho modelu civilizácie?

Michael Hauser: Za nejpřesvědčivější model považuji Cockshottův a Cottrellův kybersocialismus, kde se řeší problém socialistické kalkulace, který se týká otázky, jak určovat hodnotu produktů a práce, jestliže je nebude určovat kapitalistický trh. Jejich model v tomto smyslu není utopický, pokud pojmem utopie myslíme vizi, u níž se neptáme na to, zda může ekonomicky a sociálně dlouhodobě fungovat. Ale i zde chybí otázka přechodu. Jak lze k této ekonomice dospět? Na to vůbec neodpovídají. V tomto smyslu Cockshottův a Cottrellův kybersocialismus utopií je. 

Lukáš Perný: Ďakujem za ďalší podnetný rozhovor a teším sa na ďalšie zaujímavé filozofické diskusie aj v budúcnosti.

O autoroch

doc. Mgr. Michael Hauser, Ph.D. je český filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia Socialistický kruh. Pôsobí na Katedre občianskej výchovy a filozofie pri Pedagogické fakulte Univerzity Karlovej.

PhDr. Lukáš Perný sa dlhodobo venuje otázke ideálnych spoločností a vizionárom, ktorí projektovali možnosti sociálneho pokroku, ktoré postupne vydáva prostredníctvom seriálu vedecko-populárnych článkov (Z knižnice utopického socializmu). V roku 2020 plánuje vydať na túto tému knihu pod hlavičkou Vydavateľstva Matice slovenskej.

Poznámky:

1 Prvá oficiálna literárna Utópia od Thomasa Mora bola reakciou na dôsledky vzniku pred-monopolného kapitalizmu, utopickí socialisti v 19. storočí (Owen, Cabet, Weitling) reagovali na biedu a zúfalstvo vykorisťovaných robotníkov. Slovo utópia vyvoláva v súčasnej spoločnosti rôznorodé reakcie. Od absolútneho popierania a výsmechu až ku serióznym diskusiám o možnostiach využitia vedy v prospech nastolenia celoplanetárneho blahobytu (Wallerstein, Cockshott-Cottrell). Bude v meniacom sa svete utópia opäť aktuálnym filozofickým argumentom?

---