Krásně hravý, lehce surrealistický text postavený na setkávání s velkými osobnostmi umění a literatury – ale spíš než o „reálná“ setkání jde o imaginární společnost, která formuje vypravěčův vnitřní svět. Vypravěč je obklopen postavami, které reprezentují různé druhy kreativity. Tento svět je natolik silný, že „mu unikly souvislosti“ reálného života. Druhá část naznačuje, že svět venku není ideální („nepravosti“, „vadnul květ“, „krutě zuřil vichr“), ale mluvčí se vědomě neúčastní kritiky ani „tepání“. „Mám oči sněhem zaváté“ – to není jen nevědomost, ale spíš dobrovolné odfiltrování negativity. Pointa je velmi jemná: díky „několika dobrejch kamarádů“ si ani nevšiml, že někdy žil „potmě nebo v chladu“. → Umění, humor a imaginace fungují jako ochranný štít.
Postavy jako Arthur Rimbaud nebo Christian Morgenstern ukazují, že text stojí na základech moderny a rané avantgardy. K tomu se přidává silná surrealistická imaginace přes Salvador Dalí a Marc Chagall.
Báseň vytváří obraz jakési snové společnosti, kde se potkávají:
- Marc Chagall – poetika levitace, snovost („lítající holka“)
- Christian Morgenstern – symbol hravosti a absurdity („ententýny“)
- Arthur Rimbaud – inspirace, mladistvá genialita
- František Tichý – harlekýni jako motiv poezie a melancholie
- Salvador Dalí – čistý surrealismus (růže v polívce, dívka jako stůl)
- G. K. Chesterton – světlo, intelektuální orientace
- Charlie Chaplin – lidskost, humor v těžkostech
Stalo se módou sezóny
do nepravostí řádně tepat,
kaiserok této fazóny
mně ale nikdy dobře nepad.
A proto marně čekáte,
až k tepání se přikročí,
mám oči sněhem zaváté
a po babičce klokočí.
Ptáte se, proč jsem za sto let
se ani jednou nezachmuřil
přesto, že kolem vadnul květ
a vichr někdy krutě zuřil.
Mně totiž osud nadělil
několik dobrejch kamarádů
a tak mi ušlo, že jsem žil
někdy i potmě nebo v chladu.
Pan Chesterton, ten rozsvítil
mou hlavu jako lampu na plyn
a v tom světle jsem pochytil,
že je tu taky Charlie Chaplin.
Jó Charlie přišel vždycky včas
a Chagal, další z toho spolku,
nakreslil pro mě jindy zas
povětřím lítající holku.
A bylo u nás veselo,
Morgenstern žvatlal ententýny,
Rimbaud mě líbal na čelo
a Tichý kreslil harlekýny,
Salvador Dali posvačil
na bříšku plavovlasé dívky
a já se divit nestačil,
když dal si růži do polívky.
A zatím kolem běžel čas
a mně unikly souvislosti.
No nedivte se prosím Vás
– v takový krásný společnosti.
