Michael Hauser (* 30. marca 1972 Trutnov) je český ľavicovo zameraný filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia Socialistický kruh, ktorého bol do roku 2014 predsedom. Témou jeho filozofie je kritika kapitalizmu a postmodernizmus v ére globalizácie; vychádza najmä z diela Theodora Adorna a ďalších predstaviteľov Frankfurtskej školy, Alaina Badioua či Slavoja Žižka. V rokoch 2014 až 2020 bol členom Rady Českej televízie. Pôsobí v akademickej sfére.

Pre redakciu DAV DVA je veľkou cťou, že tento popredný ľavicový filozof umožnil publikovanie svojich textov v revue DAV DVA.

Liberální demokracie jako transcendentální iluze

Úvod knihy

Metapopulistická demokracie. Politika doby přechodu. Filosofia : Praha 2024

Fukuyamovo dilema

Při prvním pohledu se liberální demokracie jeví jako stabilní politický systém, který stojí na pevných základech, které vytvářejí jeho stavební kameny: právní řád, občanská a lidská práva, dělba moci, pluralita politických stran, pravidelné volby, politická reprezentace, atd.  Liberální demokracie po pádu sovětského bloku vyvolala dojem, že dějiny skončily a my se nacházíme v nekonečně dlouhém postdějinném období. Tento dojem byl umocněn postmoderním rozpoložením společnosti, které se vyznačuje ztrátou smyslu pro dějiny (Jameson). Liberální demokracie probudila zdání, že se rozevřel přeryv mezi ní a předchozími obdobími, které ještě patřily k politickým dějinám, v nichž se střetávaly různé politické vize. Společnost v často krvavých pokusech a omylech zjišťovala, že dosud nevyřešila hádanku, jak rozumně uspořádat lidské záležitosti. Postdějinné rozpoložení společnosti vyjádřil Francis Fukuyama svou tezí o liberální demokracii jako konci dějin.  Fukuyamovu tezi lze chápat entuziasticky: my jsme onou šťastnou generací, která jako první žije v době, v níž jsme se zbavili tíže dějin a ty se staly něčím vzdáleným, co se nás osobně přestalo týkat. Jak říká Jameson, dějiny se změnily v estetické zakoušení stereotypních obrazů minulosti, které přináší popkultura.  Obrazy minulosti i obrazy naší vlastní doby jsou odpojené od reálného historického času. Tento přístup propůjčuje současné realitě „magické kouzlo a distanci líbivého přeludu“.[1]  

Je jistě nesčetné množství teorií liberální demokracie, jež vznikají z různých normativních východisek a v souladu s tím mají odlišné důrazy, avšak Fukuyama vyjádřil předpoklad, že existující politicky systém – liberální demokracie – je tím systémem, který je nejlepší možný a nebude nahrazen či neměl by být nahrazen nějakým jiným. Jak se vyslovil Slavoj Žižek, dnes se Fukuyama považuje za naivního myslitele, podle něhož prý dějiny skončily, avšak nejsme ve skutečnosti téměř všichni fukuyamovci? Političtí teoretici, politici, aktivisté, občanská veřejnost se liší v mnoha svých postojích a názorech, avšak zpravidla respektují základní rámec liberální demokracie a nanejvýš požadují více tolerance, méně rasismu, více sociálního státu, atd.[2] Podle Žižka jsou i levicoví kritičtí myslitelé fukuyamovci, neboť jako Jürgen Habermas mlčky uznávají, že existující liberální demokracie je nejlepší možný systém, a tvrdí, že bychom měli usilovat o jeho větší spravedlnost, aniž zpochybníme jeho základní principy.[3]

Fukuyama zformuloval obecně přijímaný politický axiom, který je mnohdy nereflektovaným výchozím předpokladem teorií liberální demokracie i politického uvažování a jednání. Tento axiom je v určité podobě přijímán i těmi, kteří jsou výrazně kritičtí vůči existující podobě politiky a přejí si její hluboké změny. Jak ukazují výzkumy, o nichž bude řeč níže, kriticky naladěná část veřejnosti zároveň nevěří, že tyto změny jsou reálně možné. Fukuyamovu teorii bychom proto měli považovat za něco víc než za jednu z nepřeberného množství politických teorií, neboť její axiom je zásadní pro diskusi o výchozích předpokladech současného politického myšlení jak v akademické sféře, tak v politickém životě společnosti. Z toho důvodu považuji Fukuyamovu teorii za klíč k pochopení zvláštního legitimizačnímu statusu liberální demokracie jakožto souboru určitých principů a zároveň reálně existujícího systému. 

Fukuyama má dvojí výkladovou strategii, která na první pohled není zjevná. Jednak je to strategie evolučně teleologická, podle níž se liberální demokracie pojímá hegelovsky jako naplnění historického vývoje, v němž lidstvo postupně dospělo k uskutečnění rozumné, svobodné a prosperující společnosti. Liberální demokracie sice není nejdokonalejší systém, který lze teoreticky vymyslet, je to však nejlepší politický systém, který lidé vyzkoušeli.[4] Tragédie a katastrofy dvacátého století nám podle Fukuyamy ukázaly, že pokud se rozhodneme uskutečnit nejdokonalejší myslitelnou společnost, výsledkem jsou nejhorší totalitní hrůzy. Lidé konečně dospěli k hegelovskému typu vědění, že liberální demokracie je nejdokonalejší myslitelnou politickou formou, která se historicky osvědčila. Podle mé interpretace nelze Fukuyamovo pojetí politických dějin chápat jako předem garantované vítězství liberální demokracie. Není tu žádná základní záruka, že liberální demokracie se v dějinách prosadí jako poslední politická forma. Její konečné vítězství je výsledkem soupeření s jinými systémy, které se projevily jako méně schopné přežití. Fukuyama zastává slabou verzi teleologie, v níž je přítomen jistý historický darwinismus. Nejlepší uskutečnitelná politická forma je ta, která se nejlépe osvědčila v soupeření mezi politickými systémy. Její prosazení pak znamená ukončení dějin a začátek postdějinného stavu. Tento závěr však logicky nevyplývá z faktu, že určitá politická forma se dosud nejlépe osvědčila. Může přijít nějaká další, která bude schopná zvítězit nad liberální demokracií tím, že bude rozumnější, svobodnější a více blahobytná.

Pokud bychom zůstali pouze u Fukuyamovy evoluční teleologie, dospěli bychom k úsudku, že Fukuyama ve skutečnosti pojímá konec dějin jako metaforu, jíž chce vyjádřit jediné: v daném historickém okamžiku zvítězila ta a ta politická forma a shodou okolností to byla právě liberální demokracie. Hypoteticky by Fukuyama mohl totéž prohlásit o socialismu. Kdyby se podařilo státně socialistickou diktaturu přeměnit v socialistickou demokracii s efektivní participativní ekonomikou s vysokým podílem vědy a techniky, a socialistická demokracie by poskytovala větší prosperitu a vyšší kvalitu občanských práv a svobod než liberální demokracie, mohla nastat situace, kdy socialistická demokracie zvítězí nad liberální demokracií.[5] Socialistická demokracie by splňovala kritérium rozumného a svobodného politického uspořádání a poskytovala by větší blahobyt pro větší množství občanů než liberálně demokratický kapitalismus. Kdyby se skutečně historicky prosadila, Fukuyama by ve shodě se svou evoluční teleologií musel prohlásit, že socialistická demokracie představuje konec dějin.

Fukuyama však uplatnil ještě druhou strategii, kterou propojil se strategií evolučně teleologickou. Liberální demokracie v ní vystupuje jako nadčasová koncepce, kterou Fukuyama vykresluje jako soubor principů, které by měly regulovat politický a ekonomický život společnosti. Kromě individuálních občanských a lidských práv a svobod jmenuje distribuci moci, dobrovolný souhlas většiny, právní řád, svobodný trh.  Řeč je o preskriptivní koncepci liberální demokracie, která připomíná Kantovy úvahy o regulativních idejích. Liberálně demokratické principy se podobají kantovským regulativním idejím tím, že jsou podmínkou rozumné, svobodné a prosperující společnosti. Liberální demokracie pak nemusí být totožná s politickou a ekonomickou realitou v zemích, které se označují slovem liberální demokracie. Je to konečně nalezený ideál, k němuž se buď blížíme nebo se od něho vzdalujeme, ale nemůžeme jej opustit, třebaže se mu vzdalujeme stále více.  Zeptáme-li se, proč jej nemáme opustit, Fukuyama by odpověděl, že žádný jiný ideál se historicky neosvědčil. Jak vidno, Fukuyama propojuje dva nesourodé výkladové postupy, tedy hegelovskou evoluční teleologii a kantovskou preskriptivní strategii.

Fukuyama v článku „Ještě jeden důkaz, že to je skutečně konec dějin“ z roku 2022 píše, že v posledních patnácti letech jsme zaznamenali převrácení globálního trendu k liberální demokracii. Dílčí prohry však neznamenají, že samotná koncepce liberální demokracie je špatná.[6] Fukuyamův důkaz, že liberální demokracie je stále koncem dějin, tkví v tom, že poukazuje na slabiny nabízených alternativ, z nichž si žádná nevede lépe než liberální demokracie. Rusko, Čína, Irán a další autoritativní režimy v současné době odhalují své vnitřní problémy a podle Fukuyamy to již nevypadá na to, že postupně předčí liberálně demokratické země. Fukuyama se vyslovuje tak, že neúspěchy Ruska ve válce na Ukrajině odkrývají pravý stav věcí v ruském autoritativním režimu. Putin se kvůli autoritativnímu způsobu vládnutí dostal do izolace. Nezná realitu a dělá špatná rozhodnutí. Uniklo mu, že Ukrajina je připravena k odhodlanému národnímu odporu proti ruské invazi. Nepostřehl, že armáda je prolezlá korupcí a velení je neschopné. Nedozvěděl se ani o malé ochotě mladých Rusů bojovat za zájmy Ruska. Čína se podle Fukuyamy rovněž dostala na scestí, když se Čínská komunistická strana rozhodla posílit pozici čínského vůdce Si Ťin-pching a jeho funkční období rozšířila z deseti na třicet pět let. Fukuyama vysvětluje celkový vzestup Číny slovy, že v období mezi začátkem reforem Teng Siao-pchinga v roce 1978 a Si Ťing-pchingovým zvolením čínským prezidentem v roce 2013 se moc institucionalizovala a vládnoucí funkcionáři se již nemohli rozhodovat podle své libovůle  (povinný věk odchodu do důchodu u stranických kádrů, přísná zásluhová pravidla pro získávání a povyšování vedoucích pracovníků, atd.). Fukuyama v těchto opatřeních spatřuje náběh k větší distribuci moci, který byl blahodárný pro rozvoj země. Distribuce moci je vlastní koncepci liberální demokracie. Fukuyama fakticky tvrdí, že Číny se tak mohutně rozvíjela proto, že Komunistická strana Číny uplatnila aspoň některé prvky liberální demokracie. Odklon od těchto prvků a soustředění moci v rukou jednoho člověka vede ke špatným rozhodnutím. Fukuyama uvádí rozhodnutí intervenovat v ekonomice, které přibrzdilo vzestup high-tech společností jako Alibaba a Tencent. Dále to podle něj bylo rozhodnutí, že kvůli potravinové soběstačnosti mají zemědělci pěstovat ztrátové plodiny. Nebo to byla politika nulové tolerance covidu, která podvázala ekonomický růst. Podobné nedostatky nalézá Fukuyama také v Iránu, Venezuele a dalších režimech, které nejsou liberálně demokratické.  

Ve Fukuyamově argumentaci zdánlivě převládá empirické hledisko. Vypadá to, jako kdyby Fukuyama oněch patnáct těžkých let čekal, až se opět objeví empirické důkazy, že autoritativní režimy selhávají. Bylo to čekání na odhalení chyb, které se skrývají v jejich základech. Jakmile se jejich chyby odhalí, Fukuyama se pokouší oživit evolučně teleologický výklad liberální demokracie. Fukuyama v roce 2022 začal uvažovat tak, že ve válce na Ukrajině nebo v soupeření Číny se Spojenými státy zvítězí tábor liberálně demokratických zemí, a tím se znovu empiricky potvrdí jeho teze o liberální demokracii jako konci dějin.  Co by se však s jeho tezí stalo, kdyby se jmenovaná slabá místa nevyjevila, a autoritativní režimy by nadále hospodářsky a geopoliticky posilovaly? Zvláště v případě Číny je tento scénář stále pravděpodobný. Ekonomičtí experti varují, že hospodářská válka mezi Spojenými státy a Čínou může dopadnout v neprospěch Spojených států, pokud se nezmění jejich ekonomická politika a tato velmoc nezačne více strategicky plánovat.[7] Fukuyama tvrdí, že liberálně demokratické režimy jsou obecně mnohem přitažlivější než režimy autoritativní. Jak potom vysvětlíme, že např. Putin jako představitel režimu označovaného za autoritativní se stále těší vysoké podpoře ze strany ruského obyvatelstva? Nebo jak vysvětlíme, že mladí Číňané žijící ve Spojených státech spontánně projevují souhlas s politikou Čínské komunistické strany a pociťují hrdost na svou zem? Jsou rozčarovaní z celkové situace ve Spojených státech a dobrovolně se vracejí do Číny?[8] A jak vůbec vyložíme, že v posledních patnácti letech nastal globální odklon od liberální demokracie a v mnohých zemích si lidé zvolili neliberálně demokratické či autoritativní politiky? Z empirického hlediska není tak docela pravda, že liberální demokracie je pro všechny přitažlivější než neliberální demokracie či autoritativní režim. Fukuyama v zásadě čeká na nový rok 1989, kdy se zhroutí autoritativní režim v Číně, Rusku, Iránu a v další zemích a vznikne v nich liberální demokracie. Do té doby však nejsou Fukuyamovy důkazy o liberální demokracii jako konci dějin empiricky průkazné a vyvolávají spíše rozpaky než vlnu triumfalistického nadšení jako na začátku devadesátých let. Fukuyamovo mesianistické poselství pohaslo. 

Fukuyama jinde sám přiznává, že s koncem dějin to není jisté. Prohlašuje, že se objevil skutečný soupeř liberální demokracie, jímž je čínský státně kapitalistický model. Fukuyama zohledňuje empirický argument, že čínský model se osvědčuje stejně dobře či dokonce lépe než liberálně demokratický kapitalismus, protože Čína dokáže zajistit stabilitu a dlouhodobý ekonomický růst. Fukuyama uznává, že to je pádný argument, neboť není vyloučené, že Čína se během třiceti let stane větší ekonomikou, než jsou Spojené státy, a Číňané budou bohatší než dnes. Připouští tak, že vyhlásit konec dějin v roce 1989 bylo možná předčasné. Obává se nicméně, že pokud se Čína bude nadále pozvedávat jako nová supervelmoc, hrozí válka mezi ní a Spojenými státy. Další případné vyhlášení konce dějin tedy nebude tak pokojné jako v roce 1989.[9]

Fukuyamův důkaz o liberální demokracii jako konci dějin není průkazný empiricky s ohledem na reálné děje v geopolitické a ekonomické oblasti. Jeho tezi již nelze opřít o empirickou evoluční teleologii jako v letech globálních triumfů liberální demokracie. Dnešní Fukuyamův postoj se v tomto směru liší od jeho postoje v devadesátých letech.  Tehdy mohl propojit evoluční teleologii s preskriptivním pojetím liberální demokracie: výsledek historického vývoje v roce 1989 potvrdil platnost preskriptivního pojetí liberální demokracie. Hegelovský a kantovský přístup k liberální demokracii se v tuto chvíli šťastně spojily a poskytovaly si vzájemnou oporu. Liberální demokracie jako konečný výsledek historického vývoje znamená, že všechny následné pokusy o jinou politickou formu se časem zhroutí a společnost se vrátí k liberální demokracii. A proč tomu tak je? Odpověď zní, že liberální demokracie je nejlepší myslitelná koncepce, kterou lze uskutečnit. Preskriptivní teze, že liberální demokracie takovou vskutku je, byl v roce 1989 v očích Fukuyamy prokázán empiricky dějinným vývojem. Zároveň se však výsledek dějinného vývoje posuzuje z hlediska preskriptivní teze a pouze takový výsledek je označen za konec dějin, který odpovídá preskriptivní koncepci liberální demokracie.

Jednoduchá otázka zní, zda se v samotné koncepci liberální demokracie neobjevily trhliny a zda se se následkem nedávného historického vývoje a hromadění krizových momentů neproměnilo chápání liberální demokracie. Je to opravdu nejrozumnější politický systém, který lze natrvalo uskutečnit, pokud vidíme, že liberálně demokratické instituce si nevědí rady se základními ekonomickými, společenskými a enviromentálními problémy? Pokud v devadesátých letech převládala jistota, že liberální demokracie je koncem dějin, dnes převládá nejistota, zda tomu tak je i nadále. 

Máme pak dvě možnosti. Buď upřednostníme reálně historické hledisko a budeme hledět na zauzlování velkých současných problémů a krizí, které odhalují chyby a nedostatky v samotné koncepci liberální demokracie. Pohled na reálný historický pohyb nás možná dovede ke zpochybnění liberální demokracie jako jednou pro vždy formulovaného ideálu. Nebo naopak posílíme preskriptivní vymezení liberální demokracie a učiníme z ní jakousi platónskou ideu, která je oddělená od dějů v reálném světě, a tudíž je chráněná proti všem empirickým námitkám. I kdyby se všechny země začaly vzdalovat liberální demokracii a ta fakticky přestala existovat, budeme nadále považovat liberální demokracii za nejlepší uskutečnitelnou koncepci politického života. Tyto dvě možnosti představují Fukuyamovo dilema, které nastolil historický vývoj, v němž čelíme zauzlování různých typů krizí a jsme svědky toho, že liberální demokracie je v globálním měřítku na ústupu. 

Fukuyamovo dilema je pochopitelně neřešitelné v rámci jeho politické teorie. Původní harmonie mezi teleologickým a preskriptivním přístupem se proměnila v disharmonii. Pnutí mezi nimi je stále silnější a hrozí, že se Fukuyamova teorii roztrhne vedví. Na jedné straně je evoluční teleologie zaměřená na reálné dějiny. Na této empirické rovině Fukuyama tvrdí, že země, které se hlásí k liberální demokracii, se často rozcházejí s ideály liberální demokracie. Sám uvádí případ Spojených států, kde většina volila populistu Trumpa, který nerespektuje principy liberální demokracie.[10] V reálném světě je stále obtížnější nalézt země, které kráčí směrem k co nejúplnějšímu uskutečnění ideálu liberální demokracie. Ten však byl vymezen ve vztahu k reálným dějinám. Jak řečeno, je to nejlepší uskutečnitelná koncepce. Pokud se však její uskutečňování zadrhává či se permanentně uskutečňuje v deformované podobě (s korupcí, klientelismem, populismem, atd.), teleologický výklad podkopává tezi o liberální demokracii jako konci dějin. Podle teleologického výkladu se liberální demokracie měla uskutečňovat v reálných dějinách počínaje rokem 1989. Vidíme však, že empiricky tomu tak není. Ve zpětném pohledu je tudíž sporné, zda máme rok 1989 chápat jako začátek uskutečňování liberální demokracie v reálných dějinách nebo jej máme pojímat pouze jako konsensuální přijetí ideálu liberální demokracie. K tomuto zpětnému zpochybnění vítězství liberální demokracie v roce 1989 vede evolučně teleologický výklad. Nezvítězila liberální demokracie ve smyslu jejího reálného uskutečnění, nýbrž zvítězila pouze koncepce liberální demokracie. Konec dějin by pak znamenal konec dějin politických koncepcí, nikoliv konec reálných politických dějin. Fukuyama se v knize Konec dějin a poslední člověk opakovaně vyjadřuje tak, že jsme svědky ideologické evoluce lidstva a univerzalizace západní liberální demokracie jako finální podoby lidského vládnutí.[11] Později se Fukuyamovi vyjevilo, že západní liberální demokracie se v této univerzální podobě neuskutečnila a že se plně neuskutečnila ani ve Spojených státech. Můžeme to vyjádřit slovy, že čím více se reálné dějiny odchylují od uskutečňování koncepce liberální demokracie, tím více posiluje potřeba platonizovat liberální demokracii. Ta se přeměňuje v ideu, kterou je stále obtížnější uskutečnit.

Vidíme, jak se Fukuyamova teorie trhá vedví. Selhávání teleologického výkladu vyžaduje, abychom koncepci liberální demokracie odpojili od reálných dějin a tuto koncepci proměnili v platonskou ideu, která již nemusí být potvrzena reálným historickým vývojem. Mezi reálnými dějinami a platonskou ideou liberální demokracie se klene mezera. Liberální demokracie tím pádem již není nejlepší uskutečnitelná koncepce politického života. Fukuyama v roce 2022 neprohlašuje, že se fakticky už uskutečnila a že se již osvědčila v soupeření s Čínou. Zpětně spatřuje, že reálná podoba liberální demokracie se také v roce 1989 a v letech následujících neuskutečnila plně a definitivně. I tehdy tu byla mezera mezi jejím ideálem a reálnou historickou podobou. Liberální demokracie je stále nejlepší myslitelnou koncepcí, avšak její uskutečnitelnost již není zdůvodněna prostřednictvím fait accompli. Fukuyama je dnes v podobné myšlenkové situaci jako reformátoři státního socialismu, kteří tvrdili, že koncepce socialistické společnosti se uskutečnila pouze částečně, a že v současném období lidské historie je to nejlepší myslitelná idea společnosti. Mezi reálnou podobou socialismu a jeho ideou je mezera, která spočívá v deficitech existujícího socialismu. Tvrdili, že pokud provedeme reformy státního socialismu a např. uskutečníme myšlenku socialistické demokracie, idea socialismu se začne naplňovat a tím se tato myšlenka reálně osvědčí. Podobně Fukuyama prohlašuje, že je zapotřebí provést zásadní reformy, aby se idea liberální demokracie začala naplňovat. V rozhovoru „Socialismus by se měl vrátit“ dokonce soudí, že liberální demokracie potřebuje socialistickou hospodářskou politiku, pokud jí myslíme „redistributivní programy, které se pokoušejí napravit velkou nerovnováhu v příjmech a v bohatství, která se tu objevila.“ Dodává, že neoliberální politika zavedená Reaganem a Thatcherovou měla katastrofální následky. Oslabila odbory a tím ochromila vyjednávací sílu pracujících. Téměř všude nastal vzestup oligarchické třídy, která pak vykonává nepřiměřenou politickou moc.[12] Fukuyama tím pádem tvrdí, že neoliberalismus už v době vyhlášení konce dějin způsobil, že liberální demokracie trpěla zásadní deformací, jíž byla nedemokratická distribuce politické moci. V roce 1989 se z hlediska těchto Fukuyamových vyjádření uskutečnila liberální demokracie v deformované podobě. Z Fukuyaymových slov vyplývá, že žijeme v období mezi částečným uskutečněním liberální demokracie a jejím plným uskutečněním, které by mělo spočívat v překonání deformace politické moci vyvolané neoliberalismem. Liberální demokracie se tudíž má plně uskutečnit až v době, kdy překonáme neoliberalismus a nastane příjmová a majetková redistribuce. Není vyloučeno, že se tato reforma bude odkládat dál a dál a nedeformovaná liberální demokracie bude stále více vnímaná jako nedosažitelný ideál. Rok 1989 se pak přestane jevit jako konec dějin v reálném významu a změní se v bod na historické ose, v němž vzplanulo nadšení z události, která však měla jiný smysl, než se jí masově připisoval. Nebyl to konec dějin jakožto uskutečnění liberální demokracie, nýbrž to bylo určité společenské rozpoložení, které vyvolalo téměř hmatatelnou iluzi, že konec dějin vskutku nastal

---

[1] Jameson, F., Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu, přel. O. Six­tová a J. Šebek, Rybka Publishers, Praha 2016, s. 46.

[2] https://nielschrist.wordpress.com/2008/10/11/slavoj-zizek-on-large-collective-actions-and-the-global-capitalism/

[3] Žižek, S., Heaven in Disorder, OR Books, New York – London 2021, s. 214.

[4] Fukuyama, F., Konec dějin a poslední člověk, přel. M. Prokop, Rybka Publishers, Praha 2002.

[5] O této možnosti uvažuji v knize Hauser, M. (ed.), Pražské jaro. Logika nového světa. Od reforem k revoluci, Filosofia, Praha 2022.

[6] Fukuyama, F., More Proof That This Really Is the End of History [online, cit. 19. 1. 2023]. Dostupné na: https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2022/10/francis-fukuyama-still-end-history/671761/

[7] https://foreignpolicy.com/2022/11/08/us-china-economic-war-trade-industry-innovation-production-competition-biden/

[8] https://www-economist-com.ezproxy.is.cuni.cz/special-report/2021/01/21/young-chinese-are-both-patriotic-and-socially-progressive

[9] Eaton, G., Francis Fukuyama interview: “Socialism ought to come back” [online, cit. 19. 1. 2023]. Dostupné na: https://www.newstatesman.com/politics/2018/10/francis-fukuyama-interview-socialism-ought-come-back

[10] Fukuyama, F., More Proof That This Really Is the End of History [online, cit. 19. 1. 2023]. Dostupné na: https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2022/10/francis-fukuyama-still-end-history/671761/

[11] Fukuyama, F., Konec dějin a poslední člověk.

[12] Eaton, G., Francis Fukuyama interview: “Socialism ought to come back” [online, cit. 19. 1. 2023]. Dostupné na: https://www.newstatesman.com/politics/2018/10/francis-fukuyama-interview-socialism-ought-come-back

---