Opravdu máme všichni stejné možnosti?

Prý ano, máme. Alespoň tak tvrdí kdekterý zastánce pravice při debatách o „údajných“ sociálních nerovnostech lidí a nebo naopak, o „spravedlivém“ systému u nás nastoleném listopadem 1989. Má ale přítel pravicový pravdu?Máme všichni stejné možnosti uplatnění ve společnosti, v zaměstnání? Aby tomu mohlo tak být, poprvé bychom museli být všichni krásní. Ne, nesnažím se téma zlehčovat. Nemůže mi ale přece někdo tvrdit, že člověk, kterého příroda zrovinka tělesnou krásou neobdařila, má stejné možnosti v uplatnění jako krasavci. Nemluvím tu teď o soutěžích krásy či modelingu, ale třeba o obyčejné hromádce životopisů s fotografií na stole. Všichni bychom také museli být mladí, abychom měli stejné možnosti ale co hlavně, všichni, alespoň relativně zdraví. U některých zaměstnavatelů je přímo zakázáno jít na neschopenku častěji než jednou či dvakrát za rok!

A co třeba vzdělání? To je docela potřebné k získání dobrého místa! Opravdu všichni máme či jsme měli rovné podmínky k jeho dosažení? Určitě neměli. Otázka školného tu přitom není či nebyla jediným kriteriem. I student potřebuje někde bydlet a něco jíst. A taky třeba do školy dojíždět i několik desítek kilometrů. Na to ale všichni nemyslí. Jsou tací, kterým takovéto věci, problémy či nevýhody druhých nedochází. Neuvědomují si tuto „nerovnost v soutěži“. Jsou to ti, kdo nikdy neměli problém s tím, za co budou příští měsíc jíst, kde budou bydlet. Protože třeba mají za samozřejmé, že jim tatínek pronajme či dokonce koupí byt blízko univerzity a k tomu dá potřebné kapesné. Takže jejich dětičky potom nemusí zatěžovat své chytré hlavičky něčím tak přízemním, jako je hledání práce ke studiu. Takoví ale velmi rádi nazývají tyto problémy, které díky úspěchu svých rodičů neznají, výmluvami. Zrovinka včera psali v novinách, že se děti na základních školách mezi sebou dělí dle značky bot či telefonu! Opravdu máme všichni stejné šance v životě?

Každý také není chytrý a prostě nemá na to, aby dosáhl doktorátu z práva či z jaderné fyziky. A prostě ovládá jen to kladivo či lopatu. A ne třeba tu fyziku či právo. Mohou ale děti takových studovat na prestižních školách? Takto podobně by se dalo pokračovat ještě dlouho. Nechci nudit. A snad jsem se tu nikoho nedotkl.

Zkusme chvíli fantazírovat

Zkusme si, prosím, na chvilečku představit svět, ve kterém by tomu tak přecejen ale skutečně bylo! Představme si svět, ve kterém by neexistovaly rozdíly shora uvedené. Že je to nemožné, aby takový svět byl? Samozřejmě máte plnou pravdu. Takový svět je jednoduše nereálný. Ale co kdyby přece jen? Co kdyby všichni byli úspěšnými podnikateli, všichni měli komfortní bydlení a prostředky na to, zdravě jíst a měli na dovolenou u moře alespoň jednou za rok?

Je to jednoduché. Nebyli by špinaví a páchnoucí bezdomovci. Lidé by se nevěšeli a neskákali pod vlaky zatíženi exekucemi a bez vidiny východiska z životní situace. Po ulicích by chodili jen veselí a dobře oblékaní lidé, atd.

Kdo by ale v takovém světě dělal tu obyčejnou práci? Kdo by zacházel s mašinami, balil výrobky, vozil je do skladu a ze skladu rozvážel zákazníkům? Kdo by umýval nádobí a záchody? Kdo by Vám ve 40ti stupňovém vedru kuchyně Vaší oblíbené restaurace upekl steak na medium rare a pak po Vás umyl toalety a podlahu? Kdo tu restauraci postaví, kdo vydláždí ulice, když všichni budou milionáři, pardon, všichni budou mít doktorát z jaderné fyziky, pardon, všichni budou stejně úspěšní a budou mít dům a stravu stejnou jako Vy? I k tomu moři si zajedou. Bude, především, někdo chodit do takové práce? Proč by někdo pracoval horší práci než Vy? Proč by někdo umýval toalety, i kdyby nakrásně byla tato práce stejně ohodnocena, jako práce Vaše?

Že tu píši samé hlouposti? Jistě, v současném světě, v kapitalismu, jsou takové věci prostě nemožné. Nemáme všichni stejné podmínky. Ani ty startovací, ani ty po cestě k cíli. Nemohou být všichni úspěšní stejně. Jednoduše, protože by celý kapitalismus zkolaboval. Padl na prdel.

Fantazírujme ještě chvíli, o socialismu

Vlastně už jsme o něm fantazírovali. Za socialismu sice u nás žádní úspěšní podnikatelé nebyli, ale všichni měli komfortní bydlení a prostředky na to, zdravě jíst a měli na dovolenou u moře alespoň jednou za rok! Nebyli špinaví a páchnoucí bezdomovci a lidé se nevěšeli a neskákali pod vlaky zatíženi exekucemi a bez vidiny východiska z životní situace. Po ulicích chodili veselí a dobře oblékaní lidé. Kdo ale teda v socialismu dělal tu obyčejnou práci? No přece obyčejní lidé! Nebyli sice placeni stejně jako právníci či jaderní fyzikové, ale za peníze vydělané poctivou prací se uživili. Nebylo to jako dnes, že za práci na plný úvazek zaplatíte bydlení a pak se musíte rozhodnout, zda si koupíte jídlo, nebo zaplatíte inkaso. Lidi pracovali a měli na živobytí. Pracovali 8,5 hodiny denně, a kdo nepracoval, šel do vězení. Tuto dobu, kterou jsem sám zažil, bych mohl popisovat dlouho. Aproč ji popisuji? I kvůli hloupostem, které se o této době dnes zlými jazyky povídají. Ale hlavně proto, abych pojmenoval onu shora popisovanou „fantazii“. Ta totiž není nereálná. K tomu, abychom ji ale mohli reálnou učinit, musíme ji všichni chtít. A jak ji můžeme chtít, jak můžeme chtít socialismus, když nám je neustále záměrně očerňován. Očerňován těmi, pro které by znamenal konec nekonečného bohatnutí na úkor nás všech ostatních.

Záplatovat kapitalismus socialismem nelze

Lidé mohou mít všeho dostatek. Ale ne všichni. Tedy, ne v kapitalismu, v systému, ve kterém 27 let žijeme. Pokusy o „socialismus“ byly zaznamenány ve vyspělých kapitalistických zemích. Třeba v Británii, nebo v Německu. Myšleno samozřejmě nadneseně, jelikož socialismus je ještě trochu o něčem jiném. Zde tento termín uvádím v souvislosti se štědrostí v sociální sféře. V Británii Vám ještě před deseti lety zaplatili nájem, energie, léky, a přidali £60 na týden, když jste přišli o zaměstnání. Matky samoživitelky (i ty přistěhované ze zbytku EU) dostávaly okamžitě městský byt. Divili byste se, ale bezdomovci v Británii tehdy nebyli. Tony Blair nás, prácechtivé z Východu, pozval „ke společnému stolu“, protože se mu nedostávalo lidí na práci. Zejména na tu obyčejnou. Tu mnoho Britů odmítalo dělat a raději zůstávali doma na podpoře. V onom roce 2004 a dlouho poté nebyl problém v Británii sehnat práci pro člověka, který neuměl ani slovo anglicky. Byl jsem jedním takovým.

Lidé v Británii se nebáli přijít o práci. (Ono, mimochodem, dostat v Británii výpověď byl či snad stále je taky docela kumšt). A jak to celé dopadlo? I ti Britové na to přestali mít. Ale o tom psát nechci. V Británii neexistoval strašák bídy, nezaměstnanosti, exekutorské mafie, bezdomovectví. Tedy to, co drží náš domácí systém při životě. Jak toto myslím? No, jen si zkusme zafantazírovat ještě jednou a představit si, co by se stalo, kdyby člověk bez práce u nás dostal zaplacené celé bydlení, všechny energie a jídlo tak, aby byl v pohodě a mohl si hledat práci. Dám krk za to, že bychom dopadli jako Britové. Kolik nezaměstnaných by ji hledalo? Vedlo by to jen k vyprázdnění (už tak prázdné) státní pokladny, tak jako tomu bylo u té mnohokrát větší (tehdy dosti nadité) britské.

Na lidi v kapitalsmu musí holt být vyvíjen tlak, aby pracovali! Lidé musí být neustále v bázni doslova o svoji existenci, aby pracovali. Nebo musí být dobře zaplaceni. Ale to už jsme probírali. Tak, jako měla dříve církev peklo, aby přiměla lidi platit desátky a odpustky, naši mocipáni mají právě to bezdomovectví, exektorskou mafii bez pravidel, hlad a bídu, sebevraždy. Straší tak ty, kdo ještě práci mají, aby pracovali. Nebo, aby práci usilovně hledali. Jinak totiž hrozí, že skončí na dně, v pekle.

Ne všichni ale ten tlak snesou. Příjdou o práci, o rodinu, o byt … a skončí s lahví laciného alkoholu koupené za vyžebrané peníze, nebo ukradené, v městském parku. A tak se čas od času dočteme v novinách cestou do práce o tragedii neznámého. Holt všichni jsme nahraditelní, že? Tím spíše je nahraditelný ten, kdo už nemůže být kapitalistovi prospěšný ničím jiným než tím, že jen chvíli ještě straší maminky s dětmi v parku na lavičce svým zjevem a pak tiše někde v zákoutí toho parku umře. Tuto práci zvládne opravdu každý.

Foto: Lauren Fritts, CC.

Redakčná poznámka: Redakcia DAV DVA nezodpovedá za prezentované názory prispievateľov či respondentov a nemusí sa s nimi úplne, ani čiastočne stotožňovať.

Zdieľaj tento článok:

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *