Michael Hauser (* 30. marca 1972 Trutnov) je český ľavicovo zameraný filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia Socialistický kruh, ktorého bol do roku 2014 predsedom. Témou jeho filozofie je kritika kapitalizmu a postmodernizmus v ére globalizácie; vychádza najmä z diela Theodora Adorna a ďalších predstaviteľov Frankfurtskej školy, Alaina Badioua či Slavoja Žižka. V rokoch 2014 až 2020 bol členom Rady Českej televízie. Pôsobí v akademickej sfére.
Iluze vrcholí a závoj se trhá
Na politiku morálních hodnot se podívejme také z opačného hlediska a zkoumejme, jak je propojen se samotnou liberální demokracii. Není politika hodnot v určitém směru naopak součástí liberální demokracie? Navažme na to, co bylo řečeno o transcendentální iluzi jako výsledku operací, které probíhají v liberální demokracii. Politiku hodnot nejprve prozkoumejme z hlediska Sartrova pojmu konceptualizace. Ve společnosti existují jisté představy o slušnosti či férovosti, spravedlnosti, odvaze, pravdivosti, které jsou často spíše tušené a nejasně formulované. Jejich význam se vyjevuje v konkrétních životních situacích, v nichž lidé čelí morálním dilematům a jsou nuceni se rozhodnout k určitému typu jednání. Havel svou „nepolitickou politiku“ formuloval ve specifických podmínkách pozdního socialismu a jako hlavní morální kritérium stanovil „život v pravdě“, jímž, jak dokládá Rezek, se fakticky myslí život v projevovaném nesouhlase s tehdy vládnoucím systémem, tedy život disidenta. Většina lidí však veřejně svůj nesouhlas neprojevila. V listopadu 1989 se poměrně velká část společnosti přihlásila k morálním hodnotám jako slušnost, pravda, láska, které se staly ideovým základem manifestací proti politické garnituře pozdního socialismu. Na začátku devadesátých let nastává jejich konceptualizace, při níž se hlásané morální hodnoty proměňují v abstraktní pojmy, které se oddělují od reálných morálních postojů v minulém režimu či v začátcích režimu nového.
Během politických sporů ranných devadesátých let vykrystalizovaly morální binarity: jsou tu síly zla, které ohrožují nově nabytou svobodu a demokracii. Ty lze ztotožnit s různými skupinami bez ohledu na to, zda reálně ohrožují svobodu a demokracii nebo zda se pouze odklánějí od našeho pojetí svobody a demokracie. Veřejným nepřítelem číslo jedna se tehdy stali „osmašedesátníci“, kteří přitom často působili v Chartě 77 či jiných disidentských iniciativách a během normalizace mnohokrát projevili svůj morální postoj. Byli potenciálními politickými soupeři, kteří by případně mohli získat společenskou podporu pro politiku, která by navázala na pražské jaro 1968 a na skandinávské sociální státy. Hypoteticky by začali vytvářet společenský model, který by se odlišoval od schematických neoliberálních představ o demokracii jako trhu.[1]
Při této prvotní konceptualizaci se morální hodnota „slušnosti“ vymezila tak, že se zkonstruoval její protiklad, jímž byl v našem případě termín „třetí cesty“. Ta nás prý dovede do třetího světa, jak znělo jedno z vyjádření na adresu „osmašedesátníků“. „Třetí cesta“ již není určitý socio-ekonomický model, o němž lze věcně diskutovat, nýbrž je to model převedený do osnovy morálních kategorií. Proběhla tu druhá operace, jíž je hraniční přechod, při níž se pojmy z různých oblastí (ekonomické, politické, sociální, právní, enviromentální) převedou do oblasti morální. Neposuzujeme pak význam, jaký dané pojmy mají ve své původní sféře, nýbrž je negativně moralizujeme, a tím je učiníme apriori nepřijatelnými. V poslední části knihy tuto operaci označíme výrazem valorizace, která produkuje negativní hodnoty. Jejich negativní moralizace probíhá tak, že je vymezujeme jako protiklad kladných morálních hodnot. Vytváříme z nich pojmy, o nichž se – z morálních důvodů – nemá vůbec diskutovat.
Při operaci hraničního přechodu se morální pojem zbavuje cizorodých příměsí a očišťuje se. Morální pojem se odděluje od empirické reality určitého jednání a nastává její axiologická imunizace. Po této operaci se přestáváme ptát na to, zda hlasatelé morálních hodnot jednají v souladu s nimi a zda je tomu opravdu tak, že protivníci jsou takovým ztělesněním zla, že jednají vždy v rozporu s morálními hodnotami. Reálné jednání jejich hlasatelů je překryto aurou očištěného morálního pojmu a skutečné počínání protivníků je zalito temným světlem krystalického zla. Nastává pak překročení hranice mezi abstraktní sférou a empirickou realitou a očištěné morální pojmy se tímto způsobem přenášejí na konkrétní politické aktéry. Vzniká tím iluze, že síly dobra a síly zla nejsou jenom abstraktními pojmy, nýbrž mají své ztělesnění v empirické realitě.
Morální hodnotu pak můžeme chápat jako abstraktní pojem, který byl zbaven rušivých prvků a vyvolává iluzi, že vyjadřuje reálně působící politické síly, které ztělesňují určití politici, hnutí nebo dokonce státy. Hodnoty tím nabývají ideologickou afektivitu, jíž je obtížné čelit prostřednictvím racionální diskuse nebo běžných demokratických pravidel. V poslední části knihy o nich budeme uvažovat jako o afektivním schematismu, který je jedním z principů metapopulismu. Politika hodnot je odolná vůči argumentům druhé strany a často vybočuje ze souřadnic racionální komunikace. Vyvolává iluzi, že hlásá něco podstatnějšího, než vyjadřují pouhé diskuse a argumenty: vztahuje se k hodnotám zhmotněným ve společenské realitě. Z toho důvodu dělá krok mimo deliberativní rámec liberální demokracie a vytváří politickou scénu, v níž proti sobě nestojí argumenty či řečové projevy různých politických aktérů, nýbrž proti sobě povstávají materiální ztělesnění kladných a záporných abstraktních hodnot – „slušní lidé“ versus „osmašedesátníci“ či „staré struktury“; poslové dobra a pravdy versus monstra přicházející z říše zla.
Rozhodující je moment zpřítomnění. Uvedené dvě operace vytvářejí iluzi plné přítomnosti, která má očištěnou podobu (Derrida ji kriticky nazývá „présence“). Je očištěná a imunizovaná natolik, že ji neruší ani možné racionální námitky. Takto vyprodukovaná hodnota je neracionální a atemporální čistá forma, která se jeví v modu plné přítomnosti. Můžeme použít Badiouovy terminologie a hodnoty v politice chápat jako obskurní útvary, které podobně jako „Obec, Bůh nebo Rasa“ (Badiouovy příklady) mají fikční atemporální charakter, který se jeví jako bezprostřední plnost. Badiou tyto útvary vymezuje jako rozumově neproniknutelná absolutní tělesa, která se nám dávají ve znamení spásy.[2]
Obskurní útvary jsou zbaveny rušivých elementů a vyvolávají iluzi své reálné přítomnosti. Díky této vlastnosti podněcují vznik politické euforie, jak jsem tento jev popsal v knize Doba přechodu v souvislosti s obskurními tělesy stalinismu.[3] Ve světě plném postmoderní mnohoznačnosti, konečnosti, skepse a nezakotvenosti se najednou nabízí Věc, která je čistá a jednoznačná, a přitom zdánlivě plně reálná a přítomná. Dává nám pocit morální převahy a poskytuje téměř hmatatelné znaky našeho spásonosného poslání. Tak se rodí euforie, kterou chrání hradba vědomí, že náš povznesený stav nemůže být narušen subverzivními argumenty, nepříjemnými fakty či kritickou diskusí. Politika hodnot získává své příznivce zvláště tím, že je schopna vyvolat povznášející stav euforie. „Politický lyrismus“, v němž vládne dojetí nad sebou, jak o něm píše Bělohradský ve vztahu k morálním kýčům, je pouze doplňkový afektový stav. Při jeho bližším zkoumání objevíme jeho melancholické naladění. „Politický lyrismus“ vzniká v modu melancholie jakožto zakoušené ztráty milovaného objektu, jak zní klasická Freudova definice melancholie. Dojetí můžeme chápat jako emoční pohnutí, které je vyvolané zpřítomněním ztraceného objektu v pasivně přicházející vzpomínce či v aktivně vytvářené představě. Dojetí, o němž píše Bělohradský, je pak dojetím z představy, že se přibližuji k „plnému“ objektu (Obce, Bohu, Rase, Demokracii), který jsem považoval za ztracený a znovu nedosažitelný. Dojetí předpokládá jistou minimální distanci od samotného objektu. Tato distance znamená, že zakouším přicházení plného objektu, ale ne jeho plnou přítomnost. Tím se udržuje pocit, že ztracený objekt nakonec není a nemůže být plně přítomen. Melancholii politického lyrismu vytváří právě tato nezrušitelná distance od plné přítomnosti morální hodnoty.
Politická euforie je afektově odlišný stav. Od dojetí a politického lyrismu se liší tím, že se neobrací ke ztracenému objektu, a tedy k minulosti, nýbrž svou afektivní sílu čerpá z naplňující se přítomnosti objektu. Ten je buď atemporální jako v případě obskurních útvarů, nebo přichází z budoucnosti, jak to nacházíme u objektů spjatých s budoucí událostí, tedy s proto-událostními cirkulacemi, které jsem popsal v Době přechodu a nichž bude řeč níže.[4] V politické euforii se ztrácí distance od objektu-hodnoty, jíž se vyznačovala melancholie politického lyrismu. Přísně vzato, obskurní euforie je roznícena jako zápalnou roznětkou tím, že zakoušíme uzavření mezery, která nás oddělovala od daného objektu-hodnoty. Pociťovaná vzdálenost od objektu-hodnoty mizí tím, že objekt-hodnota se mění v obskurní útvar, který vyvolává zdání plné přítomnosti. Čím hustší je závoj transcendentální iluze a čím více se principy liberální demokracie proměňují v obskurní útvary „morálních hodnot“, tím více se rozhořívá politická euforie. Jednoduše řečeno, tato euforie vzniká z transcendentální iluze, jejíž krajní podobou je transcendentální iluze vytvářená obskurními útvary.
Je to právě politika hodnot, která dovršuje fetišistickou konceptualizaci a hraniční přechod, a tím vyvolává silnou transcendentální iluzi. Jednotlivé principy liberální demokracie nabývají své „nejvyšší formy“, jíž je forma morální hodnoty. Princip lidských práv, o němž budeme podrobně mluvit níže, je v liberální demokracii vždy předmětem konceptualizace a hraničního přechodu, avšak teprve po dovršení těchto operací se lidská práva stanou atemporální „morální hodnotou“, která ztělesňuje dobro, v jehož jménu povstávají bojovníci proti těm, kteří porušují takto pojatá lidská práva a ztělesňují zlo. Politická „morální hodnota“ se stává modem jevení základních principů liberální demokracie, kterou doprovází euforický stav afektů.
Shrňme si, že v liberální demokracii za dané historické konstelace nevyhnutelně vyvstává transcendentální iluze. Pojmy svobody, lidských práv, demokratické reprezentace a další základní kameny liberální demokracie vyvolávají transcendentální iluzi z toho důvodu, že se zastavil či výrazně oslabil zápas o jejich interpretaci, který probíhal v období do konce sedmdesátých let, kdy působila masově emancipačních hnutí orientovaná na systémovou změnu. Tato hnutí po určitou dobu dále doznívala, a zadržovala plné rozběhnutí tvorby transcendentální iluze. Rok 1989 lze označit za symbolický okamžik, v němž společenský vliv těchto hnutí definitivně odezněl a produkce transcendentální iluze se rozběhla naplno. Na začátku devadesátých let Fukuyama vyjádřil mesianistickou euforii z liberální demokracie jako konce dějin. Ve svém poselství oddělil základní principy liberální demokracie od krizových fenoménů, které Derrida nazval mory nového světového řádu. Fukuyama staví na idealitě ideálu liberální demokracie. Právě tento rys nejlépe vypovídá o tom, že Fukuyama podlehl transcendentální iluzi, která se tehdy začala nerušeně zvětšovat a šířit. Oddělení základních principů liberální demokracie od empirické reality svědčí o tom, že v jeho myšlení proběhla fetišistická konceptualizace. Přenesení takto konceptualizovaných principů do společenské reality je pak výsledkem operace hraničního přechodu.
Krajní formou transcendentální iluze jsou politizované morální hodnoty. Můžeme rozlišit hodnoty jakožto obsahový výraz určitého morálního pojmu (slušnost, dobro, pravda, apod.) a hodnoty jakožto formu, kterou nabývají jednotlivé principy liberální demokracie, a tím získávají axiologickou imunitu („lidská práva“ a další principy se stávají samotnou morální hodnotou). V prvním případě se politika hodnot dostává do napětí s principy liberální demokracie, zvláště s koncepcí právního řádu a zákona (viz „válku s terorismem“ jako boj se Zlem). Politika hodnot se pohybuje na samé hranici liberální demokracie a občas ji překračuje. Takto politizované hodnoty jsou přitom výtvorem transcendentální iluze, která od počátku patří k liberální demokracii. Politizované hodnoty směřují k uskutečnění změn, které jaksi zevnitř politických institucí (např. prezidentský úřad v USA) téměř nenápadně proměňují liberální demokracii v jiný politický systém.
V případě morálních hodnot jakožto formy, kterou na sebe berou liberálně demokratické principy, vzniká tlak na změnu liberální demokracie jaksi zvenčí. Tyto principy se stále více projevují jako nehybné odcizené abstrakce, které jsou oddělené od reálných společenských problémů a krizových tendencí. Získaly axiologickou imunitu, která v politicích, novinářích a dalších skupinách „liberálně demokratického tábora“, probouzí přesvědčení, že tyto principy nelze z morálních důvodů nijak zpochybňovat. Kdo začne s jejich zpochybňováním v jakémkoli směru, stává se podezřelým či je z něj „nepřítel demokracie“. Ve společnosti se však šíří nespokojenost s politikou „liberálního establishmentu“, která vládne jménem odcizených principů a zakrývá realitu hromadících se problémů. Vzniká tím živná půda pro populistická hnutí a politické vůdce, kteří vystupují proti vládě „liberálního establishmentu“ a jeho „nedotknutelným“ principům. V reakci na odcizené liberálně demokratické principy se formují populistické síly, které dříve či později získávají díky volebním úspěchům politickou moc a začínají proměňovat instituce liberální demokracie.
V obou případech se tak politizované morální hodnoty ukazují jako výtvor transcendentální iluze liberální demokracie, který zároveň vede k její proměně v odlišný systém. Tuto proměnu detailně prozkoumáme v druhé části knihy. V části následující se zaměříme na samotnou liberální demokracii v širších historických souvislostech.
[1] Jak dokládá Stanislav Holubec, „osmašedesátníci“ byli líčeni jako slabošští, ukřivdění a plačtiví pohrobci komunistického idealismu. Používal se slovník, který vytvářel malignizaci protivníka (mutace, zrůda, rakovina, metastáze, hnilobný pach), animalizaci („osmašedesátník“ jako zvíře či tvor), mortalizaci (zombie), kriminalizaci (mafie), ironizaci (ryzí osobnost), koprolálii (všech tělních otvorů). Tento slovník doprovázely výzvy k eliminaci nepřítele. Použité výrazové rejstříky připomínaly fašistický diskurz. Holubec, S., Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce 1989, in: Brabec, V. et al., Osmašedesátý očima tří generací, Syndikát novinářů České republiky – Klub novinářů pražského jara, Praha 2018, s. 274.
[2] Badiou, A., Logics of Worlds, Continuum, London – New York 2009, s. 60n. Srov. Hauser, M. Doba přechodu, s. 59nn.
[3] Tamtéž, s. 65.
[4] Proto-událostní cirkulace vznikají jako politické a umělecké aktivity, v nichž se vyslovují určité hypotézy o možné budoucí události. Tyto aktivity produkují útvary, které obsahují proto-událostní prvky, tedy takové prvky, které se vztahují k uvedeným hypotézám. Tamtéž, s. 234 nn.
