Na začiatku filmu Muž s kinoaparátom vylezie kameraman z „hlavy“ kamery. Film potom diváka vezme na kaleidoskopickú prechádzku po sovietskych mestách a zároveň ukazuje paralely medzi filmárom a robotníkom v továrni a odhaľuje proces vzniku filmu. V jednej chvíli nám Vertov predstaví muža idúceho na motorke a potom nám prekvapivo ukáže zábery kameramana, ktorý motorku natáča, a následne zábery strihača, ktorý tieto zábery strihá.
Film, ktorý je sčasti dokumentom a sčasti filmovým umením, sleduje mesto v Sovietskom zväze 20. rokov 20. storočia počas celého dňa, od rána do večera. Film režírovaný Dzigom Vertovom, s množstvom zložitých a novátorských kamerových záberov, zachytáva scény bežného každodenného života v Rusku. Vertov oslavuje modernosť mesta s jeho rozľahlými budovami, hustým osídlením a rušným priemyslom. Hoci vo filme nie sú žiadne titulky ani rozprávanie, Vertov napriek tomu prirodzene sprostredkováva zázraky moderného mesta.
KOMENTÁRE K FILMU:
Tuhle kinematogracky-sebereflexivní lahůdku narozdíl od většiny ostatních sovětských „perel“ dvacátých a ranně třicátých let s klidem doporučím všem. Dodnes svěží Film, z nějž čiší nadšení z nového možného vnímání světa, z technických možností a kouzel kamery a střihu. V několika kapitolách se nám Vertov postupně vyznává ze svého okouzlení z technického zázraku, kterým je pro něj kinoaparát. Z tohoto nadšení vyšel snad největší filmový dokumentární film všech dob, který, i když samozřejmě ideologicky vyhraněný (hollywoodské hrané filmy či alkohol tady dostávají kartáč), je zároveň asi největší oslavou samotného technického zázraku zvaného kinematografie. Pro někoho, kdo se o film zajímá trochu do hloubky povinnost.
Neuvěřitelně nádherné! Hodně podobné Koyaanisqatsi, jen na konci jsem vyšel s mnohem pozitivnější náladou. Možná to bylo tím, že film už přece jenom není tak aktuální jako výše zmíněný, ale spíš si myslím, že je to hlavně zásluhou hudebního doprovodu, protože kdyby k tomuto dělal soundtrack Philip Glass, asi bych se ještě chvíli utápěl v depresích, místo abych si teď točil na prstě Cinematic Orchestra a nechal se unášet jejich pozitivními melodiemi. Ale nadruhou stranu mě celkem mrzí, že už není možno zopakovat si ten první, původní, zážitek z tohoto snímku, kdy zasednete do křesla, opona se roztáhne a spustí skutečný orchestr.
Revoluční snímek, o kterém se v podstatě nedá pro jeho těžký experimentální charakter říci, zda je „špatný“, „výborný“ nebo „ucházející“. Obrazové leporelo bez scénáře a příběhu nenudí, což je velká výhra, a co víc, nemálo filmových nadšenců po zhlédnutí právě tohoto díla dostane neukojitelnou chuť chopit se fotoaparátu a vyrazit do společenské džungle hledat ten pravý, výstižný a nádherný záběr… Čekal jsem popravdě výraznější zářez do praxe sovětské montážní školy, které dál vévodí soudruh Ejzenštejn, ale i Muž s kinoaparátem je bezesporu pozoruhodným příspěvkem oné neopakovatelné filmové éry….
Pozoruhodný snímek, který mě zaujal nejen svým zpracováním, ale také obsahem. Prvních pár minut mne uvedlo do stavu, kdy jsem si říkala „Na co se to proboha budu dívat?“, ale v zápětí tento pocit pominul. Zprvu nudné záběry všedních věcí se postupně stávaly zajímavými a samotný obsah gradoval díky propracovaným záběrům a bravurnímu střihu, které jsou na dobu vzniku snímku opravdu obdivuhodné. Plynulost a zároveň dynamika po sobě jdoucích záběrů vysloužily filmu můj veliký obdiv. Toto mistrovské dílo plné skvělých záběrů, střihů, hudby a v neposlední řadě skvěle zachycených situací mi bude vrtat hlavou ještě dlouho.
