Ako čestných komunistov mučili komunistickí karieristi, to je téma, ktorou sa musí preniesť každé moderné ľavicové hnutie 21. storočie, DAV DVA nevinímajúc, obzvlášť preto, že nadväzuje na odkaz generácie, ktorá sa sama stala obeťami tejto šialenej a zbesilej doby. Nielen Novomeský, Clementis, Husák, Okáli, ale aj sociálny demokrat Ivan Horváth či protifašistickí bojovníci ako Viliam Žingor sa stali obeťami vykonštruovaných procesov v 50-tych rokoch. Túto dobu sme stále dostatočne nespracovali, preto je mimoriadne dôležitá jej reflexie. Z redaktorov DAV DVA sa téme špeciálne venuje publicista Ján Bábik. V rámci LETNÉHO KINA TV DAV vám prinášame film, ktorého scenár vznikol ešte v roku 1988, no vyšiel až v roku 1990.
Režisér Jiří Svoboda zde působivě rozehrál bezmoc politických vězňů v 50. letech, předvedl, s jakou brutalitou se vynucovala smyšlená přiznání. Všímá si nejen osudů zatčených, ale i jejich blízkých, na něž se snášela šikana a doléhalo všudypřítomné podezírání. Režisér dospěl ke zřetelné výrazové expresi, která umocňuje hrůzy teroru, vynikající je herecké ztvárnění jednotlivých postav (Jiří Bartoška, Jaromír Hanzlík, Milan Kňažko).
RECENZIE NA ČSFD:
gudaulin: Tenhle film doplatil na dobu svého vzniku, lépe řečeno na dobu svého uvedení do distribuce, protože doba pádu komunismu nesvědčila ani filmu ani divadlu a trvalo dobré dva roky, než se situace stabilizovala. Řada zajímavých snímků tehdy zapadla, aby je záhy vystřídaly nepoměrně horší neumětelské výrobky komerčního braku. Dovolím si odhadovat, že kdyby totéž Svoboda natočil v současnosti, stala by se z toho přinejmenším malá filmová událost. Na filmu je vidět ještě taková ta řemeslně kvalitní barandovská produkce, která měla svou nepopiratelnou úroveň. Tak 90 % současné české filmové produkce téhle lajny jednoduše nedosahuje. Uživatel Enšpígl se podivuje, jak mohl tak kritický a poměry 50. let obnažující film natočit angažovaný komunista. Mně to naopak přijde jako celkem logický důsledek vývoje české intelektuální radikálně levicové umělecké scény. Jen je potřeba poznamenat, že tito lidé k pochopení toho, co spoustě jiných bylo jasné od začátku, potřebovali několik desítek let a spoustu trpkých zkušeností. A zároveň je nutné podotknout, že zájem těhle tvůrců se obvykle redukuje na komunistické funkcionáře, kteří se obětí procesů stali až v pozdní fázi zostřování třídního boje, a už si nevšímají spousty těch, kteří putovali do lágrů mnohem dřív, ať už to byli příslušníci jiných politických stran, kněží nebo soukromí rolníci, prostě všichni, které režim považoval za své protivníky. Jen o rodinných záležitostech není tak výborný snímek jako např. Kachyňovo Ucho nebo Doznání Costy-Gavrase, je i poněkud schématický, protože režisér chtěl do filmu dostat úplně celý mechanismus fungování těhdejších politických procesů, ale pro člověka, který se chce seznámit s politickou realitou první poloviny 50. let, je to určitě dobrá volba. Dobře vybraní herci odvádějí svůj vysoký standard a Jaromír Hanzlík je v roli oběti státní bezpečnosti jednoduše výborný. Celkový dojem: 75 %.
Tosim: Jistě, podobných filmů o padesátých letech je mnoho, ale tohle byl jeden z prvních, který o nich vyprávěl. Alibismus Svobody a Kolárové je hypotéza, kdyby tvůrci neměli určitou sebereflexi, nechali by podobné téma ležet. Každopádně vyrovnání se s minulostí Jiřímu Svobodovi šlo, po té hrůze, co natočil loni po ČT, jsem se chtěl mrknout na nějaký starší film pana režiséra, který ještě neznám a vyplatilo se. 70%.
troufalka: Jaromíra Kolárová byla bezpochyby velká soudružka ale byla také veliká spisovatelka a scénáristka. Dokázala odlehčené komedie i silná dramata a vždycky bez hluchých míst. Uměla napsat lidské a hlavně uvěřitené příběhy. Filmy natočené podle jejich předloh a scénářů se právem těší divácké oblibě. Jen o rodinných záležitostech postlihl osud dalších porevolučních filmů – je málo známý a nedocenněný. A je to škoda.
ZAUJÍMAVOSTI
Natáčelo se ve věznici v Uherském Hradišti, kde v 50. letech docházelo ke skutečným násilným výslechům a věznění politicky nepohodlných osob. Scény z věznice v závěru filmu byly natočené v pevnosti Terezín. Miroslav Macháček (kňaz Josef) zomrel dva mesiace pred premiérou filmu. Ve retrospektivní scéně, kdy Jan Steiner (Jiří Bartoška), coby důstojník americké armády, přijíždí do koncentračního tábora, zní v pozadí vojenský pochod „It’s A Long Way To Tipperary“.