Zdieľaj článok:

Michael Hauser (* 30. marca 1972 Trutnov) je český ľavicovo zameraný filozof, prekladateľ, pedagóg a zakladateľ občianskeho združenia Socialistický kruh, ktorého bol do roku 2014 predsedom. Témou jeho filozofie je kritika kapitalizmu a postmodernizmus v ére globalizácie; vychádza najmä z diela Theodora Adorna a ďalších predstaviteľov Frankfurtskej školy, Alaina Badioua či Slavoja Žižka. V rokoch 2014 až 2020 bol členom Rady Českej televízie. Pôsobí v akademickej sfére.

Pre redakciu DAV DVA je veľkou cťou, že tento popredný ľavicový filozof umožnil publikovanie svojich textov v revue DAV DVA. Pripájame druhú časť:

Derrida a dvanáct morů

Fukuyamovo dilema postřehl už Derrida v knize Marxovy přízraky, kterou napsal jako filosofickou polemiku s vyhlášením liberální demokracie jako konce dějin. Jak se Derrida vyjadřuje, Fukuyama hlásá liberální demokracii v triumfalistickém a mesianistickém duchu. Užívá jazyka, který vyvolává dojem, že již stojíme na prahu zaslíbené země, která byla odepřena předchozím generacím. Fukuyama zvěstuje evangelium, podle něhož nastává věk neomezené akumulace bohatství, která se díky technologiím rozšíří na všechny země.[1] Fukuyama sice věřil v blízké uskutečnění tohoto evangelia, ale zároveň přináší odlišný pohled, v němž liberální demokracie vystupuje jako ideál, který se ani ve Spojených státech ani v tehdejším Evropském společenství neuskutečňuje. Derrida si všímá, že Fukuyama osciluje mezi dvěma nesourodými diskurzy, které jsem výše zkoumal jako přístup teleologický a přístup preskriptivní. Derrida zvýrazňuje mezeru mezi „idealitou liberálně demokratického ideálu“ a faktickým stavem politiky a ekonomiky v liberálně demokratických zemích.[2] Na jedné straně slyšíme triumfální poselství o konci dějin a vstupu do země zaslíbené a na druhé čelíme nefunkčnosti západních demokracií. Derrida píše, že „doba se vymkla z kloubů“. Volební reprezentace či parlamentní život není pouze proniknut socio‑ekonomickými vazbami, jak tomu vždy bylo, nýbrž ve veřejném prostoru je narušován „techno-tele-mediálními aparáty a novými rytmy informací a komunikace.“[3] Mění se samotný pojem „faktu“, u něhož se přestává rozlišovat to, co je v něm vyprodukováno a co je v něm reprezentováno. Média změnila povahu veřejného prostoru natolik, že se nebezpečně oslabila autorita a reprezentativnost volených zástupců a omezil se význam parlamentních diskusí, rokování a rozhodnutí. Politická reprezentace se stala závislou na médiích a politici budí dojem, že nejsou ničím víc než televizními herci. Neustále se rozpoutávají ekonomické války, národnostní války, války mezi menšinami či kulturní a náboženské konflikty, které hrozí rozbít Evropu a celý svět. Derrida pokračuje slovy, že „se vrátily celé regimenty duchů, armády ze všech věků, které se maskují jako archaické symptomy paramilitárního a postmoderního nadbytku zbraní (informační technologie, panoptikálního dohlížení prostřednictvím satelitů, jaderného ohrožení, atd.)“.[4]

Derrida vypočítává mory „nového světového řádu“, které nemizí, nýbrž se šíří nezadržitelnou silou. Na začátku devadesátých let v době triumfu liberální demokracie, Derrida telegraficky popsal deset morů, které dodnes nebyly oslabeny, natož vymýceny. Připojím ještě dva další, které se naplno projevily o něco později a Derrida je neuvádí. Zpravidla jsou to skutečnosti obecně známé či aspoň tušené a vzhledem k zaměření kapitoly je není zapotřebí detailně rozebírat.[5] Mým cílem je vykreslit zvláštní charakter oné mezery mezi „idealitou ideálu“ liberální demokracie a mory, které se v době jejího triumfu šířily v politické, společenské a ekonomické realitě, a v nových vlnách se šíří po celou dobu trvání liberální demokracie.

Prvním morem je systémová nezaměstnanost způsobená deregulací trhu, novými technologiemi a světovým soutěžením v konkurenceschopnosti. Podle Derridy se nezaměstnanost ve společnosti projevuje jako rostoucí utrpení: jako sociální neaktivita, nepráce nebo podzaměstnanost. Dnes k tomuto moru připočtěme fenomén prekariátu, tedy pracujících lidí s nejistou prací, kteří mají zpravidla příjmy na hranici životního minima a jsou bezprostředně ohroženi chudobou. Dále je to rostoucí zadlužení domácností a jejich celkové chudnutí. Uveďme také feminizaci chudoby, při níž se počet chudých žen zvětšuje rychleji než mužů. Systémovou nezaměstnanost dnes stále více způsobuje rostoucí automatizace výroby, která vytváří jeden z hlavních problémů současné společnosti.

Druhým morem uvedeným Derridou je masivní vyloučení občanů bez domova z účasti na státním demokratickém životě. Dále je to vyhošťování nebo deportování mnoha vyhnanců, osob bez státní příslušnosti a imigrantů z území dané země. Už na začátku devadesátých let se takto ohlašovala nová zkušenost hranic a identity. Tento mor se zvláště rozšířil v posledních patnácti letech a dosavadního vrcholu dostoupil během uprchlické krize v roce 2015. Derridou jmenovaná opatření se mezitím v některých zemích stala trvalou součástí státní politiky. V některých evropských zemích a ve Spojených státech byly na hranicích vztyčeny zdi, které mají zabránit příchodu uprchlíků.

Třetím morem byla bezohledná ekonomická válka mezi zeměmi tehdy Evropského společenství, mezi nimi a východoevropskými zeměmi, mezi Spojenými státy a Evropou a Japonskem. Dnes je to především ekonomická válka mezi Spojenými státy a Čínou, při níž v různých intenzitách pokračují ekonomické války zmíněné Derridou. Dodejme, že ekonomická válka mezi Spojenými státy a Čínou může přerůst ve válku horkou.

Čtvrtým morem je neschopnost zvládat rozpory v pojmu, normách a realitě volného trhu (protekcionistické bariéry a intervencionistické zásahy do trhu, které mají ochránit vlastní občany před levnou prací ze zahraničí). Derrida měl na mysli různé celní bariéry a další opatření, které přijaly Spojené státy a bohaté evropské země, aby chránily vlastní obchodní zájmy. Tato opatření jsou z politických důvodů pochopitelná, avšak jsou v rozporu s rétorikou globálního volného trhu. Trhy se mají bez pardonu otevírat v chudých zemích, kdežto bohaté země si své trhy do jisté míry chrání.

Pátý mor spočívá v tom, že zahraniční zadlužení chudých zemí a s ním spjaté mechanismy v nich způsobují hladovění či vyvolávají zoufalství. Následkem toho je velké množství lidí vyloučeno ze samotného trhu, který se naopak potřebuje rozšiřovat. Jak uvádí Derrida, tento typ rozporu má na svědomí mnoho geopolitických výkyvů, které jsou zdánlivě vyvolané demokratizačním diskurzem nebo diskurzem lidských práv. Doplňme, že následkem pandemie Covid-19, regionálních válek a celkové útlumu světového hospodářství roste zadlužení chudých zemí rychleji než dříve.[6] Vedle toho však za poslední tři dekády výrazně vzrostlo zadlužení Spojených států a zemí Evropské unie. Např. Francie vydává z veřejných prostředků nejméně deset procent na splácení úroků státního dluhu. Firemní a burzovní operace s dluhy se staly součástí ekonomiky, v níž stále více ekonomických hodnot získává podobu fiktivního kapitálu (Cédric Durand). Ekonomika se odpojuje od společenských potřeb a je náchylná ke vzniku krizí. Spekulace s hypotékami byly hlavní roznětkou finanční krize roku 2008-2009.

Šestým morem byl podle Derridy zbrojní průmysl a obchod se zbraněmi, které jsou v západních demokraciích začleněny do normální regulace vědeckého výzkumu, ekonomiky a socializace práce. Nelze je omezit či zrušit bez vážných společenských rizik. Na této skutečnosti se nic nezměnilo a zbrojní průmysl a obchod se zbraněmi po poklesu v devadesátých letech jsou opět na vzestupu.

Sedmým morem je nekontrolované šíření jaderných zbraní, které umožňují či přímo provádějí země, jež oficiálně hlásají, že jejich šíření chtějí zamezit. Jaderné zbraně se mohou dostat do rukou radikálně náboženských skupin či zemí, které je pak využijí jako prostředek odstrašení či jako nástroj boje se „silami Zla“.

Osmým morem jsou etnické války, které jsou vyvolávány „archaickými fantasmatem a pojmem“, které Derrida nazývá také „primitivní pojmové fantasma komunity, národního státu, suverenity, hranic, rodné půdy a krve“. Archaická fantasmata se probouzejí následkem „procesu dislokace“, v němž se rozrušuje a diferencuje stabilizovaný prostor. Jak Derrida dodává, nejen čas/doba, nýbrž také prostor „se vymkl z kloubů“. Můžeme pouze konstatovat, že zvláště v průběhu posledních patnácti let se tato archaická fantasmata rozšířila natolik, že proměnila politickou scénu prakticky ve všech liberálně demokratických zemích.

Devátým morem byl podle Derridy růst a světové šíření mafiánských sítí a drogových kartelů, které vytvářejí kapitalistické kvazi-státní fantomy. Ty pronikly do všech uzlových bodů společnosti a znormalizovaly se natolik, že je lze těžko rozpoznat. Neprostupují pouze socio-ekonomickou tkání a nevstoupily jen do obecného oběhu kapitálu, nýbrž zapustily kořeny také ve státních a mezinárodních institucích. Dnes se diskutuje o tzv. hlubokém státu (deep state), jenž představuje vládu zpravidla utajených a nevolených mocenských sítí, které jednají nezávisle na politickém vedení země a často dokážou usměrňovat zvolené politiky tak, aby to vyhovovalo jejich zájmům. „Hluboký stát“ lze chápat jako institucionalizaci kvazi-státních fantomů, o nichž psal Derrida.

Desátým morem byl stav mezinárodního práva a jeho institucí. Ty se vztahují k evropským filosofickým koncepcím, především k pojmu stát nebo národní suverenita, které jsou však teoreticky i prakticky příliš úzké. Dalším problémem je, že domnělá univerzalita mezinárodního práva se prosazuje prostřednictvím techno-ekonomické a vojenské síly určitých zemí. Tento problém se později zvláště projevil při tzv. humanitárních vojenských intervencích. Univerzalita lidských práv se začala uskutečňovat pomocí vojenské síly Spojených států a jejich spojenců. Tím se však prosazování lidských práv stalo nutně selektivní, neboť se tak či onak vztahovalo k zájmům Spojených států, které vystupovaly jako garant lidských práv.[7] Derrida na druhou stranu píše, že je třeba uvítat znamení, která poukazují na možnost mezinárodního práva, jež nebude založeno na státní suverenitě a státu. Tato znamení se ohlašují tím, že se schvaluje právo na mezinárodní intervenci „jménem toho, co se obskurně a občas pokrytecky nazývá humanitární¸ a co za jistých podmínek omezuje státní suverenitu“. Derrida zároveň vyzývá k bdělosti, abychom zabránili tomu, že se právo na mezinárodní intervenci změní v předmět manipulace a účelového přisvojení.[8] Za posledních třicet let se tak stalo mnohokrát a uvědomujeme si, jak obtížné je tomu zabránit.

K deseti morům vyjmenovaných Derridou připojme mor jedenáctý, jímž je finanční a politická oligarchizace liberální demokracie, na niž nedávno upozornil sám Fukuyama. Příjmová a majetková nerovnost vzrostla za poslední tři desetiletí natolik, že podle OECD, MMF a dalších mezinárodních institucí představuje jednu z největších hrozeb pro další ekonomický a společenský vývoj. Nerovnost je nyní na stejné úrovni, jako byla roku 1820.[9] Tento trend se neblaze promítá do politického života. Vlády se většinou rozhodují v souladu s vůlí nejbohatších občanů a velkých korporací, které své zájmy dokážou účinně prosazovat prostřednictvím politického lobbingu. Vůle většiny se uplatňuje pouze částečně či spíše okrajově. Jak shrnuje Martin Gilens a Benjamin I. Page v empirické studii zaměřené na otázku, kdo ve Spojených státech reálně vládne, základní občanská práva a svobody (pravidelné volby, svoboda slova, volební právo) sice nadále existují, ale tvorbu politiky ovládají mocné obchodní organizace a hrstka nejbohatších Američanů.[10] Extrémní příjmová a majetková nerovnost má za následek, že reálná politika v liberálních demokraciích je stále více oligarchická a stále méně demokratická ve smyslu vlády většiny.

Dvanáctým morem, který souvisí s morem předchozím, je chronická neschopnost liberálně demokratických vlád zavést účinnou enviromentální politiku, která povede k dodržení klimatických dohod a k odvrácení hrozící klimatické katastrofy. Přes všechna prohlášení jsou liberálně demokratické vlády liknavé a přicházejí s návrhy opatření, která jsou podle vědců nedostatečná. Vlády a korporace sice stále mluví o ekologii a ochraně přírody, ale klimatická krize se nadále prohlubuje.[11]

Jak potom interpretovat „obraz na černé tabuli“, jak mory nového světového řádu nazývá Derrida? Ten rozlišuje dvě interpretace. První se dle jeho slov odvíjí od Fukuyamovy „idealistické logiky“, podle níž je potřeba odlišit empirickou realitu s jejími problematickými jevy a ideál liberální demokracie.[12] Výše jsem ukázal, že Fukuyama dospěl k této očištěné idealistické logice teprve postupem doby v souvislosti s tím, jak se mu začal rozkládat jeho teleologický výklad liberální demokracie jako konce dějin. V době, kdy Derrida psal knihu Marxovy přízraky, ještě Fukuyma dokázal harmonizovat teleologický výklad liberální demokracie s jejím výkladem regulativně ideálním. Nicméně další vývoj Fukuyamova myšlení potvrzuje postřeh, který učinil Derrida na začátku devadesátých let, když napsal, že pro Fukuyamu je liberální demokracie především regulativním ideálem, který lze dále rozvíjet, avšak jeho platnost je údajně natolik zjevná, že jej „historická neadekvátnost empirických realit“ nemůže kompromitovat.[13] Žádný „obraz na černé tabuli“ nevyvrátí idealistickou koncepci liberální demokracie. I kdybychom si plně připustili závažnost praktických dopadů jednotlivých morů nového světového řádu, samotná koncepce liberální demokracie pro nás zůstane nedotčena.

Mohu dodat, že mezera mezi nimi připomíná platónský chórismos, který umožňuje, že daný ideál není pojímán jako konstrukce vycházející z vývoje empirické reality, nýbrž je to ideál, která má apriorní hodnotu, a proto jej sebevětší mezera mezi ním a empirickými problémy liberálně demokratických zemí nemůže zpochybnit. Tento ideál získal axiologickou imunitu. Fukuyama sice připouští pochybnosti o svém pojetí liberální demokracie jako konce dějin, avšak činí tak z hlediska soupeření liberálně demokratických zemí s čínským modelem. Nicméně nijak se tím nedotýká mezery, o níž nám nyní běží, tedy mezery mezi koncepcí liberální demokracie a reálně probíhajícími procesy, které Derrida označil jako mory nového světového řádu.

Pak je tu druhá interpretace „obrazu na černé tabuli“, kterou rozvíjí Derrida. Ten sleduje odlišnou logiku, v níž se ruší idealita liberálně demokratického ideálu a mění se vztah mezi empirickou realitou a tímto ideálem samotným. Liberálně demokratický ideál je zbaven axiologické imunity a vystaven empirické evidenci, která mu neodpovídá. Liberálně demokratické principy pak přestáváme chápat jako abstraktní hodnotové kategorie a uvádíme je do vztahu s procesy a fakty, které jsou součástí empirické reality. Derrida navrhuje, abychom do tohoto zkoumání zahrnuli ekonomickou analýzu trhu, zákony kapitálu, různé typy kapitálu (finanční, symbolický), parlamentní formu reprezentace, obsah lidských práv, ženská a dětská práva, ideál rovnosti, svobody a zvláště bratrství, který byl nejvíce oslaben.[14]

Položme si ještě jinou otázku. Proč se ve společnosti a v politice rozšířila první interpretace, která se vyznačuje axiologickou imunizací liberální demokracie, kdežto druhá interpretace byla na dlouho v ústraní a zastávali ji jen radikální kritičtí teoretici či politická a sociální hnutí, jakými v letech 2011-2012 bylo hnutí Indignados, Occupy Wall Street, arabské jaro)? Derrida říká, že na začátku devadesátých let propukla euforie z liberálně demokratického kapitalismu, kterou neváhá označit za jednu z nejzaslepenějších a nejblouznivějších halucinací lidské historie.[15] Jak ji však vysvětlit ve vztahu k uvedeným morům a k „obrazu na černé tabuli“, který tvoří protipól k idealitě liberálně demokratického ideálu? Derrida neuvádí, zda tato halucinace je pouze dobový jev spjatý s triumfalismem ranných devadesátých let nebo je to vlastnost, která souvisí se samotnou koncepcí liberální demokracie jakožto axiologicky imunizovanou ideou. Proto je zapotřebí prozkoumat otázku, jak přesně došlo k imunizaci ideálu liberální demokracie a jak tato imunizace souvisí se vznikem euforické halucinace.

[1] Derrida, J., Specters of Marx, Routledge, New York – London 1994, s. 60.

[2] Tamtéž, s. 63.

[3] Tamtéž, s. 79.

[4] Tamtéž, s. 80. Srov. např. Rut, V., Skandál Pegasus ukazuje, že před digitálním sledování se dnes neuchrání nikdo [online, cit. 19. 1. 2023]. Dostupné na: https://a2larm.cz/2021/07/skandal-pegasus-ukazuje-ze-pred-digitalnim-sledovanim-se-dnes-neuchrani-nikdo/

[5] O morech české společnosti viz Prokop, D., Slepé skvrny, Host, Brno 2019.

[6] https://www.theguardian.com/business/2022/dec/06/worlds-poorest-countries-debt-interest-payments- rise-35-report-says

[7] Podrobněji viz Hauser, M., Po konci lidských práv. Aporie lidskoprávního myšlení a politika rovnosti, in: Agha, P. (ed.), Lidská práva v mezikulturních perspektivách, Academia, Praha 2018, s. 121-137.

[8] Derrida, J., Specters of Marx, s. 81 nn.

[9] https://phys.org/news/2014-10-global-income-equality-1820s-oecd.html