LETNE KINO TV DAV pokračuje. Pomedzi filmy z produkcie ČSSR zaraďujeme aj novinky súčasnej filmovej tvorby. Na estetický fenomén BACKROOM a LIMINAL PLACES nadviazal aj film japonskej produkcie EXIT 8. Ak postava zaregistruje anomáliu, musí sa vrátiť; ak nie, pokračuje v chôdzi. Hrdina blúdi v časoprostorovej smyčke v sterilnom tokijskom metre. Snímka reflektuje ľudské odcudzenie, modernú samoľúbosť a nemožnosť zmeniť vlastný osud.
Muž uväznený v nekonečnej sterilnej chodbe metra sa vydáva hľadať Exit 8. Pravidlá jeho hľadania sú jednoduché: neprehliadni nič nezvyčajné. Ak nájdeš anomáliu, okamžite sa vráť späť. Ak ju nenájdeš, pokračuj ďalej. Nakoniec vyjdite východom č. 8. Ale aj jediné prehliadnutie vás vráti na začiatok. Je vôbec možné dôjsť do cieľa a uniknúť z tejto nekonečnej chodby?
…ztraceným v podsvětí tokijského metra
Ondřej Nykl uvádza, že film vycházející z námětu stejnojmenné videohry od studia Kotake Create se objevil v sekci Midnight Screenings na festivalu v Cannes a před časem byl ke zhlédnutí také v českých kinech. Na první pohled by se mohlo zdát, že filmová verze pouze rámuje drobný hororový walking simulator ad hoc příběhem, aby se dal utáhnout 90ti minutový „gameplay“. Snímek jde však dál a základní schéma hry, i přes zachování jejích motivů a estetiky, nakonec převrací. Ztracený muž – tmavovlasý mladík ztvárněný populárním japonským zpěvákem a hercem Kazunari Ninomiyou – je tu vystaven nepříjemné situaci, v níž se mu nepodaří sebrat odvahu a zastat se matky s dítětem proti agresivnímu cestujícímu. Místo toho vystupuje a ubírá se po nástupištích a chodbách k východu, když vtom se mu dovolá jeho bývalá přítelkyně a oznamuje mu, že je těhotná. A ptá se ho, co plánuje udělat. On očividně neví. Signál najednou vypadává. A až v tuhle chvíli si spolu se Ztraceným mužem začínáme všímat, že chodby, kterými prochází, a nepřítomně vypadající muži, které míjí, se pořád opakují. Zatímco ve hře zůstává hlavní postava zcela anonymní a onen liminální prostor se jí tak z principu nemůže osobně týkat, filmoví tvůrci obohatili set anomálií o takové úkazy, které Ztracenému muži znovu a znovu, v různě podivných a děsivých formách staví před oči jeho vlastní aktuální nejistoty, týkající se problému rodičovství. Dochází tu tak k posunu chápání vztahu mezi tímto děsivým prostorem a bytostí, která v něm uvízla. Ilustrativní tu můžou být některé prvky, kterými francouzský antropolog Marc Augé definuje svůj koncept takzvaných non-places.1 Typickými příklady takových ne-míst jsou, jako je tomu i v Exitu 8, stavby dopravní infrastruktury, letiště apod. Jsou to prostory a zážitky prostor, jež produkuje super-modernita a které se vyznačují mj. tím, že samy nejsou schopné nést skutečnou lokální a historickou identitu, jsou situované v neustálé přítomnosti a mohly by se nacházet kdekoli na světě. Vzhledem k tomu ale nejsou schopné ani lidem, kteří se v nich pohybují, poskytnout adekvátní prostor pro uplatnění jejich vlastní identity. Tu přítomní lidé pouze verifikují v předem určených situacích, jako je pasová kontrola nebo platba, a mimo tyto situace je jim jejich identita odejmuta. Pak jsou již jen zařazováni do typizovaných skupin jako cestující či zákazník, a to za pomoci všudypřítomné a unifikované komunikace formou piktogramů, značek a instrukcí, nahrazující mezilidské relace a brzdící tak neprefabrikovaný kontakt člověka s jeho prostředím a lidmi kolem něj. Tímto odpojením od okolí je člověk tlačen do uzavření se ve vlastní individualitě a z lidí kolem se částečně mohou stát jen oživlé fasády. Přesně do tohoto schématu zapadá postava Chodce, která se objevuje jak ve hře, tak ve filmu, nicméně v obou provedeních radikálně odlišným způsobem.
Lenka.Vilka: Smyčka v chodbách metra, která baví od začátku do konce? Přesně to je Exit 8, pokud se naladíte na to, co vám film předává a sejdete se s hlavním tématem, tak na konci odejdete spokojení. A přestože hlavní pointu poznáte už od začátku, není to na škodu, největší síla filmu Exit 8 je trochu jinde… Protože tohle je den jako každý jiný. Ať už je váš důvod být v metru jakýkoliv, cesta do práce, z práce, někam, za něčím, od něčeho … něco je pokaždé stejné. Lidé kolem vás dělají pořád to samé. A pokud jezdíte každý den ve stejnou dobu, s velkou pravděpodobností jsou to i stejní lidé. Tedy, pokud si jich vůbec všimněte. Protože i oni dělají to stejné jako vy: hledí si jenom toho svého a pokud se děje něco, co vychází z normy klidného cestování do práce, z práce, někam, za něčím, od něčeho … tak to prostě vytěsnají. To není jejich problém, to je problém někoho jiného, toho který narušuje naší rutinu. Jenže když se něco stane; když se něco změní; když už to není rutina; tak je snadné udělat něco, co je přirozené: poslechnout pravidla a utéct. I když to znamená občas špatně odhadnout, co je abnormální a co ne. Protože každé rozhodnutí v našich životech, které vypadá nejjednodušší, většinou bývá to nejtěžší. A rozhodnutí, zda je čas utéct, přestože nám rozum říká, že teď je čas běžet, právě ta chvíle před rozběhnutím se postupně stále náročnější. Exit 8 je film založený na videohře, kterou lze dohrát buď hodně rychle nebo hodně pomalu, záleží jenom na vašem postřehu. A snímek samotný divákovi nabízí podobný zážitek. Ať už v úvodu, který je natočený z pohledu hlavního hrdiny jako ve hře, tak všechny ty další momenty, které vám dávají pocit, že ty nesrovnalosti hledáte sami, zatímco si v hlavě skládáte ty drobné střípky, které se postupně začínají lesknout na slunci, a vytvoříte si sami názor na tuhle velkou životní metaforu. Jak už jsem psala předtím, pointa vám dojde poměrně brzo, což je pro film lepší. Alespoň máte víc prostoru na správné pochopení (uchopení?) hlavního hrdiny, který prostě neví, jak dál. Možná vám z počátku Ztracený muž nebude nijak zvlášť sympatický, ale to by potom nemohl být nikdo z úvodní scény z metra. A jak jde děj dál a dozvídáme se víc informací, je najendou snazší chápat tu zmatenost (ať na to hlavní téma máte jakýkoliv názor) a fandit mu, aby udělal správné rozhodnutí a nakonec došel ke správnému východu. Exit 8 je skromný horor, který se snaží ukázat, že to jde i bez sekání částí těla, aby vám bylo úzko. Stísněná atmosféra, klaustrofobické pocity z chodby, divné věci kolem a když přijdou ty momenty, kdy vás mají rozdrtit, skvěle tomu pomáhá i hudba, která je správně úderná, až si řeknete, že s jinou by to možná nemělo stejný dopad.