Zdieľaj článok:
Prepošlite článok emailom

Potrebujem si niečo vybaviť v susednom meste. Sedím v autobuse, ľudia nastupujú. Upúta ma pekný mladík, ktorý práve kráča uličkou, môže mať 17-18 rokov. Zaujme ma jeho vzhľad. Originálny účes, taký ten inšpirovaný účesmi sôch vojakov zo Si-anu! Zaujímavé oblečenie, žiadne značkové kúsky, práve naopak, ale má šmrnc, vidieť, že chlapec má výtvarné cítenie.

Mladík sa rozhliadne a hoci je dosť sedadiel voľných, opýta sa práve mňa, či si smie prisadnúť. Pozriem sa na mladíka a v jeho tvári zrazu spoznávam bývalého žiaka, učila som ho výtvarnú výchovu v 5. a 6. ročníku. Zmužnel, zmenil sa, detské rysy tváre sa stratili.

Pustíme sa do reči. Vraj chodí do tretieho ročníka na stavebné učilište, odbor murár, ale ešte  sa neukázal v škole. „Hrozí mi vylúčenie zo školy, predvolali ma, tak sa idem porozprávať,“ prehodí mladícky sebavedome. „Do školy sa mi chodiť nechce. Načo? Teraz mám robotu. Asi školu nechám.“ Zamrazí ma. Pamätám si ho z hodín výtvarnej výchovy, taký talentovaný chlapček to bol, mohol byť z neho dobrý výtvarník. Aj sa priznáva: „Rád som kreslil.“

Rozhovor pokračuje. Dáva mi otázky a odpovedá na tie moje. „Občas som u mamy, chvíľu u otca, ale bývam už sám v takom malom domčeku bez elektriny.“ Zamrazí ma. „A čím svietite?“opýtam sa. Taká hlúpa otázka! „Sviečkami,“odpovie pevne, hlas sa mu ani trochu nezachveje. „Romantika,“ poznamenám, hoci sa mi v hlave vyrojili v tej chvíli úplne iné vety. „Však?“dodá.

Vytiahne z vrecka starý mobil s prasknutým, páskami polepeným displejom. Zamrazí ma .

Na najbližšej zastávke pristúpi môj známy a preruší náš rozhovor. Dlhšie sme sa nevideli, a tak sme sa trochu rozrozprávali. Mladík nás počúva, a keď príde reč na dôchodok, zapojí sa:„Ja na dôchodok nemyslím! Ja sa dôchodku nedožijem!“ Povie to tak, akoby mu na tom vôbec nezáležalo. Zamrazí ma.

Vybavila som, čo treba a vraciam sa domov, nastúpim do autobusu, prejdem uličkou okolo dvoch mladíkov a hľadám voľné miesto, práve si sadám, keď sa jeden z mladíkov otočí a veselo poznamená:„To je náhodička, máme na seba šťastie, do tretice a pôjdeme na pivko.“ Milo sa usmeje. Pobaví ma tá predstava.Vrátim mu úsmev, usadím sa a sledujem krajinu za oknom.

Druhá zastávka, ešte dve a som doma. Autobus sa vlečie, vŕzga, škrípe, mám pocit, že už mal byť dávno na dôchodku. Zaregistrujem, že niekto prechádza uličkou a zastane pri mojom sedadle.„Pozrite, čo som vám priniesol,“ osloví ma mladík a v ruke drží igelitový sáčok s malým strapcom hrozna. Prekvapene pozerám na sáčok, ktorý sa mu hojdá v ruke. „Máte rada hrozno? Kúpil som na trhu,“ dodá, opäť sa milo usmeje a vráti sa ku kamarátovi.

Držím v ruke sáčok, otvorím ho a pozerám na hrozno, tmavobordové bobuľky svietia na slnku ako drahokamy. Prečo ma štípu oči?

Cesta končí, vystupujem, prechádzam okolo mladíka, ktorý zrejme pokračuje v ceste. Dotknem sa jeho pleca:„To hrozno bolo výborné! Už dávno som sa nestretla s takým milým stvorením.“

„Nie, ja som zlý!“ sebavedomo odpovie mladík a milo sa usmieva.

„Nie ste!“stihnem odpovedať a ponáhľam sa k dverám.Vystúpim. Dvere sa zatvoria. Autobus odchádza.

„Do čerta, čo je toto za spoločnoť! Odporný kapitalizmus!“

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne




6 thoughts on “CESTA. CESTA?

  • 27. septembra 2018 at 13:42
    Permalink

    Paní Slavomíro, zdravím Vás!

    Vaše „Cesta do hlubin študákovy duše“ je pojata na můj vkus naprosto skvěle. Dodám jediné, k té Vaší zcela poslední větě. V tom krátkém výřezu ze stejnojmenného filmu z r. 1939 dole – se ukazuje rovněž tak kapitalismus, dokonce ten protektorátní již za německého fašismu, nejenom ten masarykovský z prvorepublikové doby, který byl rovněž tak tvrdý, jak jen dovede kapitalismus být, nicméně, mravní jádro národa zůstalo na úrovni předchozích pokolení.

    Tedy láska k rodné řeči, k národu, k rodičům, vlastenectví, úcta k učiteli ve škole, úcta k předním představitelům národní kultury či vědy, vztah k Přírodě, k chlebu, jenž nás živí. Dnes se však toto všechno rozplynulo v beztvarém globalismu bez hranic, jenž všechny tyto pojmy bez milosti válcuje angličtinou, elektronikou a dolary do asfaltu dějin.

    A proto si hluboce vážím Dr. L. Blahy, že napsal knihu „Antiglobalista“, protože právě globalismus, tedy jiným slovem imperialismus, tedy jinak řečeno nejvyšší stádium onoho odporného kapitalismu, jak jste správně napsala, paní Slavomíro, otevírá Pandořinu skříňku do strašlivé doby temna, asi jako násilná katolizace a germanizace před 400 lety v českých zemích v době pobělohorské…

    Reply
  • 1. októbra 2018 at 8:39
    Permalink

    Kapitalizmus spapa vsetky alternativy ako sucast svojej zdravej vyzivy. (Marcuse).

    Otazka je, ci pojdeme dobrovolne na bitunok, alebo sa budeme branit. Som rad, ze je dav dva, hlavne spravy apod. Trump vcera v OSN zamietol socializmus a je smutne, ze mnohi mladi s nim budu suhlasit. Smutne je aj to, ze propaganda je nesmrtelna.

    Pisme, rozpravajme, napominajme a dajme bohatym individuam najavo, co si o ich bohatstve myslime, najmae o sposobe, akym ho nadobudli.

    Sloboda, rovnost bratstvo! Kristus bol komunista!

    Inak, bohati ani netusia aka povznasajuca je skutocnost, ze si bezny clovek z davu nemoze vsetko kupit .

    Reply
  • 1. októbra 2018 at 9:40
    Permalink

    Áno, pán Norbert, v supermarketoch máme na „výýýber“, tak to vraj za socializmu nebolo. No nebolo! Lenže mnohí si z toho úžasného“výýýberu“ môžu kúpiť akurát tak chlieb, maslo a mlieko, ak vôbec.

    V peňaženke dráma,
    no oslovia ťa dáma.

    Reply
  • 1. októbra 2018 at 12:06
    Permalink

    Paní Slavomíro, to, co jste napsala, by byla ještě ta skvělá varianta stavu. Jenže je to mnohem horší, dokonce i kdybyste měla peněženku narvanou k prasknutí.

    Dnes to není jen o tom, co bylo třeba za Masaryka, kdy jeden měl na klobásu, pivo a chleba bez glyfosátu, zatímco jiný na tyto dobroty neměl. Tehdy totiž, navzdory všemu, i v tom kapitalismu, chleba byl jídlem, stejně jako ta klobása.

    Podívejte se a vyslechněte si, co se děje se žrádlem v kapitalistickém „ráji“ pod pokličkou USA a EU, tedy pod pokličkou globálního nadnárodního fašismu, tohle se totiž jídlem již nazvat nedá:

    https://www.youtube.com/watch?v=91MdOuG1wv4

    P.S.
    Pokud tohle nikoho nepřesvědčí, že kapitalismus je slepá cesta vývoje, pak již ani nejsme lidé, ale jen ryzí otroci bez duše.

    Reply
  • 1. októbra 2018 at 13:45
    Permalink

    Ozaj, pán Vašek, je to omnoho horšie než to, čo som napísala. To video sa pozeralo veľmi, veľmi zle. Perfektný obal však zakryje všetko, utrpenie chovaných zvierat, nezdravé potraviny, neľudské podmienky zamestnancov…Treba si to pozrieť! A taký je celý kapitalizmus–perfektný obal, iba perfektný obal.

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *